USA 2019

Ráno jsme si přispali tušíce dnešní špatné počasí (tušili jsme to popravdě z předpovědi), nabídka snídaně našeho hotelu je rozsáhlá, někomu chybí slanina, někdo si dopřává vajíčka, já si dělám čerstvé vafle a javorovým sirupem je polívám tak dlouho, že se kolem mě prohání celá roční období.

Brzké vstávání v 6:45 mi ulehčil krásný východ Slunce nad Arches viditelný přímo od naší chatičky.
Káťa, Dan a já jsme se po snídani srdceryvně rozloučili s Helčou a vydali se vstříc dobrodružství na atrakci Zip Line Adventure v Moabu.

Dnešní den, jako už je to obvyklé, když spíme v poušti, začal opět velmi brzy. Anežka zase byla náměsíčná, když se snažila ochladit sebe a naši komůrku (chatka velikosti 3×3 metry nejde jinak nazvat). Musím jí ale poděkovat, tím jak seděla ve dveřích, tak na mě foukal lehký vánek a leželo se mi o něco lépe než před tím, nicméně o nějakém kvalitním spánku se hovořit nedá.

Dnes vstáváme až v 8, snídáme ze svých zásob, což je v tomto hostelu velmi příhodné, protože představa snídaně v tomto zařízení je dost nelibá.

Dnes si po nerozmanité motelové snídani zas balíme kufry a vyrážíme na trasu po národním parku Capitol Reef. Z kraje si dopřáváme dvě vyhlídková místa – Panorama point, jehož panoramata nejsou úplně dechberoucí, už jsme totiž pěkně namlsaní a kdejaký pěkný výhled nás do otáček nedostane, a Goosenecks overlook (vyhlídka z husího krku), kde vyvstává otázka „Jsou v Evropě takhle červené skály?“. Moc daleko jsme se nedostali a nic nevymysleli, tak pokud o něčem víte, dejte vědět, odměnu nečekejte.

zapínání topení (!). To jsem hned zatrhla, jelikož se na nás vyvalil smrad a myslím, že i dým. Přes pana Zmrzlinu jsem milostivě přehodila svojí deku, ale prý teplo trvalo asi 5 minut, než jsem usla a přetočila se. Spaní pod jednou přikrývkou nám nikdy nešlo, v Las Vegas byly v pokoji dokonce dvě velké postele, tak jsme zcela neromanticky spali každý ve svojí a bylo to žůžo.

Dnešní den přinesl řadu škodolibých radostí a upřímného smutku.
Vše začalo ještě večer, kdy celých 18 dní od Anežky poslouchám jak se vždycky hrozně spálím, jak mám kůži jako dítě a kdesi cosi. Ale jak jsme se včera koupali na Kolob reservoir, tak Anežka si odnesla spálený zadek i záda, což přineslo první škodolibou radost do našich řad (kromě Anežky samozřejmě, která jen matlala Panthenol).

Dneska jsme se vyspinkali do růžova, jenom Anežka měla zase problém vylézt z postele. Včera si většina z nás v krámku nakoupila jogurty a tak jsme měli zase trochu jinou snídani (byl řecký a vůbec nebyl přeslazený, díky bohu). Když jsme se převlékali, šli kolem našeho ubytování již zmínění asijští sousedé a paní nam hleděla skrze okno dovnitř, jakoby se nechumelilo a ještě se pak vrátila, aby dobře viděla. Anežka na ni vytřeštěně zírala přes okno, ale paní evidentně stydno nebylo.

Půlka za námi a půlka před námi. Druhou polovinu našeho velkolepého tripu začínáme zas větším hikem. Vstáváme brzo, tak brzo, až to není pěkný, posnídáme pořádně, abychom byli plni sil, a směřujíc autem do národního parku Zion se přes první kopec přehoupneme dřív než slunce.

Ráno jsme si užili opět o něco chutnější snídani než obvykle, slaninku a tak. Posilněni jsme vyrazili do turisty oblíbeného Lower Antelope Canyonu. Prý se jeho návštěvnost rapidně zvýšila po tom, co se fotografie z něj stala výchozím pozadím Windows. Jak později zjišťujeme, máme velké štěstí na průvodce naší desetičlenné skupiny – lehce zavalitého sympatického Indiána.