Protože naše dveře od záchodu jsou všechno jen ne těsnící, s posledními sousty snídaně se blíží bitva o to, kdo si samotu na pokoji zamluví první. Dělám si na tuhle trofej velký zálusk, ale vyhraje Dan, takže využívám toalety v přízemí hotelu. Nutno zmínit jeden americký nešvar, který nás trápí už nějakou dobu – na veřejných záchodcích tu bývají opravdu velké škvíry mezi futry a dveřmi, případně mezi zdí a futry. Tady tato nepříjemnost dosáhla nového rozměru, 3 cm mezi zdí a futrem a 2 cm mezi furtem a dveřmi = soukromí nulové. Slečnu ve vedlejší kabince jsem si mohla prohlédnout zřetelně jen při zalézání do kabinky vedlejší. Souboj o soukromí zdlouhavým vysedáváním jsem vyhrála, takže jsem nemusela být nešťastná z prohry s Danem.
Opouštíme hotel do deštivého dne směr Salt Lake City. Už včera u odbočky na ski areal jsme rozněžněně vzpomínali na slavnou olympiádu 2002 a úžasný výkon našeho akrobatického skokana Aleše Valenty. Naším cílem dnes ale není stopovat sportovní historii, ale nahlédnout pod závoj mormonské společnosti. Nemohli jsme si k tomu vybrat příhodnější den, než je neděle! Počasí tomu všemu dává korunu, no jen si to představte, jste ve městě náboženských fanatiků, jejichž specialitou je přesvědčování, všichni (všichni!) jsou svátečně vyfiklí, na ulici velkoměsta se zdraví a v tom nechutném počasí září jako sluníčka, protože jejich víra je naprosto zřejmě to nej. Musí se jim ale nechat, že místní kostely jsou architektonickou chuťovkou, okázalost a originálnost sponzorovanou finančními dary věřících dávají na odiv. Po odlovu nano kešky jsme v centru dění, Temple Square a kostel vzezření hradu, sochy a upravené kvetoucí záhonky. Pozastavujeme se nad kancelářskou budovou církve. Sídlo Církve Ježíše Krista Svatých posledních dní znám jen z pražského Špejcharu, tohle je spíš mrakodrap. Navštěvujeme visitos centre, které se od dosavadních zásadně liší, giftshop není, je tu interaktivní expozice o církvi a hodně jejích příslušníků, kteří spolu konverzují. Začínáme se cítit jako vetřelci, děsí nás celá tahle rádoby utopie, snažíme se vyhnout očnímu kontaktu. Tyhle pocity se zmnohonásobí při vstupu do kostela, zrovna se to tu rojí, ukazuje se, že mše začíná až v 11 hodin (jedno malé bezvýznamné plus pro ty, co neradi vstávají brzo).
A vskutku, v 11 město už tak tiché utichá a na ulicích potkáváme už jen hrstku turistů. Míříme do kopce ke kapitolu, ten je zaměnitelný s tím ve Washingtonu a po potřebných fotkách prošustrujeme giftshop, tak se těšte naši milí. Ve stejném domě se psala historie, utažské sufražetky si zde vydobily volební právo a poprvé v roce 1870 volily. Usuzujeme, že alespoň část města, kterou jsme navštívili, je vlastně hezká, čistá, uhlazená. Pořád se tu ale vznáší ten nádech podivnosti, něčeho, co tu není správně, něčeho maličko děsivého. Tak už jen tímhle městem duchů dojdeme k autu a vyrážíme k té vodě, po které se město jmenuje, Great Salt Lake.
No, tak vody je fakt hodně ve vzduchu, ale to, co jsme považovali za most přes jezero na Antelope Island, je prostě silnice mezi takovými mělčinami, ani rackům nesahá voda po pomyslné kotníky. Dan po cestě ve snaze nepustit volant ukousl sušenku se štěstíčkem ze včerejší večeře a svoje štěstíčko snědl, usoudily jsme, že to je dost neštěstíčko. Výhledy na jezero kazí zamračená obloha a ledový vítr, a taky chybějící jezero, víc vody je až pořádně daleko od toho, co považujeme za břeh. Po visitor centru, kde jsme se kromě blbovinek i dovzdělali o hmyzu, vodním ptactvu a dalších živočiších, uděláme autem malý okruh, abychom dali bizonům, kteří tu žijí, příležitost doplnit naši sbírku fauny, ale kromě soch a plyšáků žádné nepotkáme.
Jedeme doplnit síly obědem v dalším fastfoodu, tentokrát Arby’s, kde všechno hrozně trvá, Dan má problémy se všemi platebními kartami a společnost nám dělá pochybná rodinka s divnými dětmi a ještě divnějším tatínkem (maminku pomíjím, aspoň nebyla výrazná). S Anežkou a Danem si dost pochutnáme, Kačka vytrvá a s lehce závistivým pohledem popíjí svoji manu.
Cesta před námi je dlouhá a hnusné počasí se skutečně předvádí. Střídá se liják se zimou a větrem, na kopcích vidíme sníh. Překračujeme hranice do státu Idaho, kterým jen projíždíme, tak si potřebuju odlovit kešku, hledám ji hned u cedule „Vítejte v Idahu“, GPS blbne, takže ji nenajdu ani po 10 minutách, k mému zoufalství se přidávají zmrzlé ruce a vzápětí to docela vytočená vzdávám. Déšť nahrazuje slabé sněžení a pak naprosto neodhodlaná zkouším ještě jednu kešku, už úspěšně. Bohužel rozptýlení mou keškou a hrou Kontakt míjíme odbočku a když to zjistíme, máme už půl hodiny zdržení. Aspoň jsme potkali na chvíli sluníčko.
Cesta před námi je dlouhá a hnusné počasí se skutečně předvádí. Střídá se liják se zimou a větrem, na kopcích vidíme sníh. Překračujeme hranice do státu Idaho, kterým jen projíždíme, tak si potřebuju odlovit kešku, hledám ji hned u cedule „Vítejte v Idahu“, GPS blbne, takže ji nenajdu ani po 10 minutách, k mému zoufalství se přidávají zmrzlé ruce a vzápětí to docela vytočená vzdávám. Déšť nahrazuje slabé sněžení a pak naprosto neodhodlaná zkouším ještě jednu kešku, už úspěšně. Bohužel rozptýlení mou keškou a hrou Kontakt míjíme odbočku a když to zjistíme, máme už půl hodiny zdržení. Aspoň jsme potkali na chvíli sluníčko.
Cestu si krátíme získáváním více informací o mormonech, diskuzemi na témata zajímavá i blbá, a s večerem přijíždíme do Jackson na ubytování. Zima jak v psírně, na horách nad námi leží sníh. Na zahřátí máme na výběr vířivku či pivovar. Co si asi vybereme? Vaše tipy budeme očekávat tak u druhého/třetího.
Helča