voda tam byla. Špinavá louže udržující život hmyzu a dalších živočichů ze širokého okolí ovšem nebyla ta voda, kterou jsme si představovali. Cestou zpět si na skalách koryta řeky čteme nápisy vyryté vandaly a objevujeme hodně stará data, nejstarší 1877. Pak že my jsme nějaká nevychovaná generace. Aby se ale nepřidávaly s datem 2019, jsou tu upozornění, že je oblast monitorovaná kamerami, kde ale jsou schované, už je pro nás záhada.
Autem pokračujeme přes park, když zahlédneme značku upozorňující na petroglyfy, tak zastavujeme. A co víc, jsou tu moje milované dřevěné lávky, tak si tu vesele trojčím, hopsám. A ano i ty čmáranice na skále jsou pěkný. Ovšem tři postarší zavalitější pány zřejmě víc zaujala Anežka hledící do dalekohledu, nechápu to.
Zas o kousek dál padne otázka, jestli se projdeme zas kousek k přírodnímu mostu, taková americká Pravčická brána. Jsme mladí a aktivní, odpověď zní tedy ano. O kousek výš umírajíc horkem a hledajíc stín si nepřipadám ani mladá, natož aktivní, ale spíš jako pár set let stará mumie. K tomu mostu se doplazím hlavně díky víře, že pohyb ochladí tu centimetrovou vrstvu potu po celém mém těle. Není to pravda, ale most hází stín, takže doplazit se až k němu je výhra. Každopádně kousek je to pěkný, čas na fotky. Cestou zpět mě náramně pobaví chlapík, který nás označí za „energické“, to je jasný, když jdeme dolů.
Před námi dlouhá cesta autem. Skalnatá krajina se kolem nás mění téměř s každou zatáčkou. Z palety barev nám jde hlava kolem a v útvarech hledáme nejrůznější věci. Kromě nespočtu falických tvarů, nacházíme mnoho prsou, muffinů, ale i malý Pantheon. S vidinou ledové tříště zastavujeme u benzínky, zavřená. Já se poperu s bankomatem (myslím, že se dá říct, že jsem vyhrála, ačkoli, jsem z něj peníze nedostala, o nic mě neobral) a rozplýváme se nad asi nejrozkošnějším štěňátkem v celé Americe, který tu pečlivě hlídá, takže mi na přivítanou olízne holeň. Zkoušíme štěstí o kousek dál, obchůdek ve skále je skutečně kuriozita, takže chybějící tříšť mu odpouštíme a bereme závdavkem zmrzlinou. Na to, jak Amíci ujíždí na sladkém a vůbec všech prasárnách, se nám ještě nezadařilo najít dobrou zmrzlinu, nejvíc testuje Dan a nemá radost.
Cesta ubíhá a jsme v oblasti Lake Powell (ano, pozorný čtenář si jistě všiml, že už jsme tu byli), zastavujeme na úžasné vyhlídce na řeku Colorado razící si cestu kaňonem, barvy skal, rostlin a vody utváří krásnou podívanou, tak se tu chvíli kocháme a já rozhodně nelezu na žádný okraje skal.
Přijíždíme do našeho dnešního ubytování, které hned z kraje Dan znaleckým okem posoudí, že „to bude asi zase zážitek“ a městečko Monticello označí za „díru“. Pár zajímavostí se hned najde – všudypřítomné (většinou dost nechutné) koberce potkáváme už venku před pokojem, oblíbenou hru „jak dlouho se točí voda v záchodu, než se spláchne“ jsme si užili i tady a nejpřekvapivěji tu působí tmavý sprchový závěs, který ve sprše navozuje příjemnou klaustrofobickou atmosféru. Večeře renomé města otáčí – stylový podnik v bývalém silu s velkým výběrem místních piv a skvělým jídlem.
Zítřek bude velký, těšte se!
Helča