Nejprve jsme se seznámili s našimi instruktory, dva opáléní chlapi s pivními bříšky, povahou archetypy Tom Grošup (kdo zná, ví). Ve skupině s námi byla ještě dvojice z Missouri a jedna Němka, postavou typická Bavorka, co na Oktober festu unese několik tupláků v jedné ruce a druhou ještě stihne pohlavkovat neukázněné pijáky. Chlápek z Missouri vypadal přesně jako vědec z Hunger Games (opět, kdo zná, ví). Dívka z Missouri měla pleť v odstínu Eidam 30, snad se dobře namazala. I Dan vedle ní vypadal jako snědý beachboy z Malibu. Po krátkém úvodu jsme se za pomocí obou Grošupů vsoukali do sedáků a vyfasovali jsme růžové helmy. Ty nám přišly vhod hned na úvod – k první zip line jsme se do prudkého kopce škrábali ve čtyřkolce. Lítali jsme v ní doslova jak nudle v bandě a nemohli jsme se přestat smát (zvlášť Kačka). Především jsme nechápali, co je ta čtyřkolka schopná vyjet – to jsme jeli jen trasu č. 4 z 10ti stupňové náročnosti. Vystoupali jsme vysoko nad zelené údolí Moabu, kde se nám otevřel výhled na kopce zerodovaného pískovce, kaňon s Coloradem a Arches v dálce. Přišly na řadu první dvě krátké zipline na vyzkoušení. Byli jsme pečlivě instruováni, čeho se smíme a nesmíme držet, kam dát nohy a jak se rozběhnout. Pak přišla na řadu nejdelší zipline výletu – 400m. A začal se lámat chleba. Dan šel na řadu jako první a zdárně dojel do cíle. Já šla na řadu jako druhá, rozběhnu se, co to jde, jedu, jedu, foukne, zpomaluju, skoro dojedu těsně k brzdě na druhé straně, zastavím se a začnu pomalu couvat. O ou. Zůstanu se trapně houpat nad propastí, než mě jeden z Grošupů zachrání. Všechny to pobavilo. Kačka pak jede pro jistotu v tandemu s Američankou, Němka už jede úspěšně sama, kila holt jedou. Na další dlouhé ziplině jedu v tandemu s Kačkou, tentokrát nedojede Američanka. Chacha, aspoň v tom nejsem sama. Zipline bylo celkem 6, pak už nás čekala zběsilá jízda čtyřkolkou do údolí, opět neskutečný zážitek.
Ve městě jsme se potkali s Helčou a jeli pro zasloužený donuty, které jsme okoštovali včera a byli prostě vynikající. Rozloučili jsme se s Moabem a vyrazili jsme do národního parku Canyonlands, obhlídnout nějaký ty kaňony. Nejdříve ale byla na řadě sváča – zvláštní kombinace zeleniny, klobásek, sušeného masa, many a donutů. Dan si nás dobíral pro naši lenost, a tak jsme vyrazili na cca hodinový hike na kraj plošiny nad kaňonem. Šíleně tam foukalo, ale výhledy krásné. Připadaly jsme si jako v reklamě s Heidi Klum – pusť to naplno, můj účes to vydrží. Až na to, že to ty naše nevydržely a byly jsme spíš jako Bridget Jonesová, když ve známé scéně vylezla z kabrioletu a bylo jí očividně trapno před Hughem Grantem. Píšu všude u sloves y, Dana se tato konkrétní vlasová problematika netýkala.
Vítr nás rozcuchal i na poslední vyhlídce s obloukem, kde jsme zastavili. Navíc nás potrápil i bodající písek, který od té doby máme ve skoro všech dutinách. Oblouk pěkný.
Utíkajíc před pískem jsme naskákali do Chevyho a rozjeli se směr Salt Lake City. Po cestě ledová tříšť na benzínce pro Dana a Helču – jejich infantilní chuťové pohárky mě nepřestávají udivovat. V podhorském kulturním městě Provo jsme zajeli do fastfoodu Panda Express a dali si příliš velké porce číny. Z Pandy jsme už zamířili do Salt Lake City, kde spíme u letiště. Z auta jsme viděli krásně přistávat letadlo, tak jsme si neodpustili aplaus, přeci jen jsme Češi na dovolený.
Hotel je pěkný, s Helčou a Danem jsme si zablbli v bazénu, legraci zařídilo 10 plovacích nudlí a náš debilní smysl pro humor.
Anežka
