Nálada na startu
Ráno jsme začali opět pomale, dali si venkovní snídani u vycházejícího slunce a připravovali se na poloprázdné (! je přece pondělí, tak musejí amíci pracovat) The Narrows výběrem správného obutí. Něco po 9 se již loučíme s prozatím nejmilejším ubytováním a směřujeme známou trasou k městečku Springdale na hranici parku Zionu. U brány parku se dostaví trocha toho upřímného smutku, kdy velká cedule informuje, že „Parking lot is full, try Springdale – Je tu plno, vypadněte s autem jinam a přijď pěšky“. Nejsme žádný hej počkej, tak to zkoušíme a ejhle, je fakt plno. Navíc fronta na autobus je delší než když v Praze otevírali první Electro World na Zličíně. Jelikož ale fakt nejsme hej počkej, tak zkoušíme parkoviště u muzea a tam je samozřejmě…plno. Už trošku prskám, ale kalhoty budeme stahovat až u The Narrows, tak jedeme k další zastávce místního busu, kde se dá parkovat trochu na hulváta. Už tušíte jak to asi dopadlo, takže se vracíme směr vstup do parku a smiřuji se s tím, že budu muset štrádovat pěšky dál, než sem čekal.
Náhoda tomu dala, před náma parkuje auto se značkou US Government přímo u kraje, a za ním je ještě trochu místa, tak to házím za něj a koukáme co se bude dít – vylejzá Ranger, nasazuje rukavice, v autě se přeme o to, jestli jde lovit hada, nebo rozdat pokutu na dvě auta, které stojí před ním, ale po chvíli se z křoví vrací s prázdnýma rukama, rukavice dole..bůhví. Každopádně Anežka nelení a běží se pána zeptat, jestli tam můžeme stát – souhlasně pokyvuje a ještě odjede svým autem, abychom se lépe vešli a nečouhali do silnice. Toto místo mělo jednu velkou výhodu – nečekali jsme tu frontu na bus, zde jsme se dostali do prvního který přijel (na první stanici je totiž nikdy nenechají nacpat do posledního místa, počítají s přistoupivšími), tudíž se dostavila trocha škodolibé radosti.
Cestou na konečnou, odkud začíná dnešní hike opět řešíme několik věcí — srnky, horolezce a správné obutí – prakticky všichni spolucestující mají nepromokavé boty s nazouvací neoprenovou ponožkou, vše vypadá na půjčovnu. Jako čecháčci volíme odlišnou strategii, Anežka s Helčou otevřené sandále, Kačka kecky a já pantofle. Chvíli lamentujeme, že jsme si nevzali lacláče co se nosí na výlov rybníka, ale už dušeme po krásné cestě, která je dělaná pro vozíčkáře směr The Narrows.
U nich proběhne přezouvačka (já sem již připraven) a vzhůru do vody – „bože ta je studená“. Po chvíli se dostavuje opět trocha smutku, kdy Anežka s Kačkou volí cestu ústupu, hladina se podezřele zvedá a bojí se o své zdraví. Skupinka se tedy rozděluje, proběhne krátké, ale o to dojemnější rozloučení, po kterém máme s Helčou vodu po..pás
Pokračujeme tedy do hlubin parku a ubývá i lidí, neboť to vzdávají spolu s holkama. Zjišťujeme ale, že se jednalo jen o krátký úsek a cesta nás začíná tuze bavit. Po chvíli nám ale dojde, že jsme nedohodli žádný ústupový plán, např. kdy a kde se sejdeme (neb nikdo zřejmě nepočítal s naším přežitím), a tak si odsouhlasujeme, že půjdeme max 60 minut a pak se otočíme, aby holky nečekaly více než 2 hodiny (i to nám přijde dost). Cesta utíká jako voda, stejně ale i čas, takže si na jedné prosluněné pláži dáme menší sváču a šineme se jako ledoborci zpět. Opravdu jsme zrychlili, neb již po 35 minutách na nás Anežka mává a my odmítáme opustit vodu, i když jsme mohli vodu obcházet po kamenných plážích, vytrvali jsme ve vodě, která se nám již nezdá ledová, ale tak akorát a nechápeme lidi, co volí jinou obuv než my…
Cesta zpět probíhá v poklidu, až na jednu scénu, kdy Helča pustila starší paní sednout, ta ji následně pochválila jak ji maminka dobře vychovala a spustila salvu dotazů na vedle sedící Kačku..opět trochu té škodolibé radosti.
U auta zkoumáme jak se fronta parkujících za námi ještě rozrostla a s dobrým pocitem opouštíme národní park, kde si v tunelu ještě zplna hrdla zakřičíme a při výjezdu na kontrolujícího rangera kroutíme hlavou „kteří blbci tam tolik řvou“. Následující dvě hodiny se nestane nic zajímavého, kromě toho, že ledovou tříšť sem sehnal až u 3! pumpy a Helča si koupila výborný fritovaný jabka se skořicí na způsob řízku.
Ještě je celkem brzy, tak se rozhodneme vjet do parku Bryce Canyon, kde chceme sledovat západ slunce (sice bylo zataženo, ale věř a víra tvá tě uzdraví), neb ubytování máme přímo před branami parku. Okoukneme Visitor centrum, já vyberu výlet na zítřejší den, nakoupí se nějaké kraviny a už směřujeme ne dva výhledy – Bryce point a jelikož někteří jsme měli naprosto vygumováno, tak i na Inspiration point získat trochu té múzy.
Hlad a zima (přes noc bude 0°) nás vyhání pryč a směřujeme do Subway, kde ačkoliv je před námi jen pár lidí, tak čekáme celkem dlouho, nicméně chlápek je tam sám a pěkně kmitá, tak si moc nestěžujeme. Jídlo je navíc dobré a zároveň poprvé od příjezdu vidíme situaci, kdy prodavač / obsluha (prostě kdokoliv kdo prodává službu) se oboří na zákazníka a sice v momentě, kdy začne po 2., nebo po 3. ječet malé (ca 3-leté) dítě., tak zákazníka pošle i s dítětem pryč. Toto rozhodnutí kvitujeme a spokojeně baštíme dál.
Poté se již jen ubytujeme v nepříliš skvělém motelu a těšíme se na zítřejší den…
Panda
edit: Abychom Vám nadále mohli nechat čuchnout pravého dobrodružství ve stávající kvalitě a rozsahu, museli jsme nejmenované společnosti provozující tento web zaplatit nekřesťanských 1500 Kč, tímto Vás tedy prosíme o finanční příspěvek na účet 1024277199/6100. Účet není transparentní a je můj, tudíž si možná počtete i o mém letu vrtulníkem. Pokud nebude vybraná požadovaná částka (alespoň 1500) do Vaší dnešní půlnoci, provoz webu bude nekompromisně ukončen.
Anežka