Anežka vyskočila jak za mlada, pak trochu tempo ztratila, silný závěr všechno dohnal a určitě před 9 vyrážíme na metro, směr The Grand Palace, tedy královský palác a chrám budhy. Venku už je notně přes 30°C, takže facka hnedka zrána. Posledních 1500 metrů absolvujeme pěšky, snaha vzít tuk-tuk nedopadla dobře. On nás chtěl vzít na floating market za bambilion, my chtěli jen ke vstupu do chrámu za 50 bht, což si on cenil na 100, pak na 80, ale protnout křivku nabídky s poptávkou se nepodařilo. Anežka se ráno zahalila do sukně a košile, já zkouším triko s kalhotama / šortkama pod koleno. Na ty mi všichni prodejci ukazují a dělají tytyty, pojď si koupit naše gatě. U vchodu už mravnostní policie s bičíkem v ruce vyhazuje mě a všechny podobné k okýnku s kalhotami, vzhled je hnusný a cena 200 bht. Vybaven touto informací jdu zpátky za prodejcem, který nabízí slušivý slony,
-
- Já: za kolik?
-
- On: 200 bht
-
- Já: moc, nemám
-
- On: máš, vstup je za 500 bht
1:0 pro prodejce
-
- já: bereš karty?
1:1 plichta
-
- On: u vchodu jsou za 300 bht
-
- Já: tady máš fotku za 200 bht a jsou mnohem hezčí, než tvoji sloni
-
- On: tak za 150 bht
-
- Já: mám 100 bht
-
- On: tady máš…
2:1 pro prodejce, měl jsem začít na 50…
Převlíkám tedy šortky, které nacpu do better than original ledvinky z Ho Chi Minhova města (více zde: http://baterievtrapu.cz/den-19-cu-chi-tunnels/) a která by vnitřním objemem mohla konkurovat Hermionině z Harry Potter ságy a jdeme pro lupeny a snídani. Palác se poměrně plní, takže se již mezi thajci (ti mají vstup zadax) a ostatními návštěvníky prodírám. Tuto snahu mi ale bojkotuje Anež, které je to proti srsti, málem to bylo na rozchod (a né jeden). Vevnitř je mraveniště, ale většina budov je stejně zavřených. Anežka dlouze a poutavě čte z průvodce o jednotlivých stavbách. Nejlepší je to podél stěn, kde je přítmí a mají tam větráky. Do hlavní budovy musíte sundat boty, což pro nás pantoflíčkáře není zas takový problém, vzhledem k zápachu v místnosti to ale není stejné pro všechny. Chvíli pozorujeme mumraj a pokračujeme dál, již k samotnému paláci, kde dáme menší chill, Anežka opět studuje průvodce. Chvíli čte o budově před námi (dle jejího tvrzení), říká jak moc se jí líbí skládaná střecha, s jednotlivými vazbami, které jsou i na obrázku dobře vidět. Kouknu do průvodce a ejhle, tahle budova byla hned na začátku, to bude chybička. Abych neměl pocit vítězství, dostanu dotaz na to, jestli jsem se ráno nejprve nastříkal ksicht opalovákem a pak až holil s tím, že to je moc dobře vidět.
Je vedro, tak jdeme na zmrzlinu, rovnou v areálu výborná, prostor klimatizován, takže zážitek přímo epesní. Venku se stavíme pro nákup Anežky klóbrcu, už jsme dlouho na sluníčku, tak aby to nedopadlo blbě. Jdeme na lodní taxi, krátké studium mapy a informací na tabuli nás navede ke správnému stánku a už svištíme na druhou stranu, ke správnému kotvišti u budhistického chrámu Wat Arun. Zde je vstup “jen” za 200 bht, v ceně je voda zdarma (fuj teplá) a nic moc zážitek ze starobylé památky, kde se většina asijských turistů převlíká do tradičních oděvů a v nich se fotí.
Dál pokračujeme opět lodí, jedeme výrazně dál, menší lodičkou a za polovinu peněz. Míříme opět na market v čínské čtvrti, dnes jsou otevřeny všechny stánky s cetkama všeho druhu, trochu mi tu chybí nějaké jídlo, pařátky, pejsci, cvrčkové a tak vůbec. Na oběd se stavíme v indii, jedna z podmínek od Anež byla klimatizace, což stánky na trhu nesplní, čili zatím moc netestujeme kvalitu letošního uhlí (ano, uhlobaron z čerňáku má opět plný kapsy koksu).
Po jídle ještě zevlíme ve studené restauraci, Anež řeší zakladače. Procházka podél vodního kanálu je spalující, takže se rozhodujeme zajet na chill na ubytování s pivem u bazénu a cestou očíhneme jeden nákupák, kde jsou jen hračky – lego, playstation, panenky, postavičky, autíčka s ovládáním (i Artur by záviděl), nafukovací zviřátka, zbraně (snad jen airsoftky) a spoustu dalšího…hotový ráj!
Cestou na metro shlédneme supr scénku – evropská rodinka, max 40-letí rodiče se 3 dětmi (jedno max roční nemluvně, pak cca 3 a 5 let), čekajicí s plným vozíkem věcí na taxík. Jeden projel pomale okolo a tatínek na něj mával, ale bez reakce z auta. My jdeme dál, chvíli se nic neděje a pak se okolo nás prožene otec s dítětem v náručí a batohem na zádech. V patách mu je nejstarší dítko, docela stíhá slušně. Auto sice zpomaluje, ale je to zrovna v blbým místě tak pokračuje pomale dál a zajíždí za roh. Tam otec vhodí obě děti dovnitř a batoh do kufru, otáčí se a kluše zpátky. Tohle chceme vidět do konce, tak se zastavíme u auta a koukáme na děti uvnitř a mírně zmateného řidiče. Za chvilku opět přibíhá otec, asi si uvědomil možný problém. Jedno dítě bere, druhé z auta vyskakuje a rozmázne se na chodníku. Čapne batoh a jde pryč, s řidičem si moc nerozumí, i ten kufr auta mu zavřel. Už pomalu odcházíme, ale nakonec vidíme, jak přijde celá rodinka a souká se do auta…
Jdeme pro pivo do 7-eleven, ale ouha, mezi 14-17 se alkohol neprodává, tak bereme ledový čaj a matchu a vzhůru do bazénu. Pak trocha relax + práce a jakmile zapadá slunce vyrážíme opět do víru velkoměsta, tentokrát chceme do rooftop baru, takže musíme vzít smart casual hadry. Pro Anež v pohodě, ale já potim v keckách a dlouhých kalhotech. Abychom to nepřehnali, tak nejprve míříme na masáž a po ní směr Patpong Night market na pingpong show (Anež musí dneska chytat, má za úkol přivézt suvenýr, tedy dva).
U princezny se ozve hlad, takže v oblasti Patpongu lovíme kromě jiného i restauraci a zvolíme skvělé varianty s tofu v podniku, kde nedostaneme ani hůlky, až tak evropský byl. Už nejvyšší čas začít pracovat na stravovací aklimatizaci a chtělo by tam poslat nějakou větší mňaminu ze stánku. Skládáme maturitu z naší nejlepší disciplíny – time managamentu, a tak měníme plány a jdeme nejdřív do baru na Sky Beach (podnik na střeše nejvyšší budovy v Bangkoku), kam jedeme, podobně jako na Edge v cringe výtahu. Nahoře je krásný výhled na město, teplota díky větru příjemná, tak tam pošleme drink a chvíli posedíme s výhledem na nejznámější bar v Bangkoku, tzv. Sky Bar, který znáte všichni, co jste viděli film Hangover II (k mému překvapení princezna netuší, o čem je řeč, takže aspoň víme, co budeme dělat cestou do Chiang Mai). Jakmile Anež sebere odvahu vlízt na skleněnou podlahu ve výšce cca 340 metrů, tak víme, že máme splněno a šlapeme zpátky směr Patpong. Tuktukáč chce nesmyslné 300, mezní užitečnost 50 opět nevyšla. Za chvilku už nás loví naháněči z pingpong show (babi na vysvětlenou: jedná se o exhibici místních profesionálních sportovců, nic zábavnýho) a přilehlých barů. Do jednoho podniku vlezeme a když pominu skupinu opilých žabožroutů, tak bych to popsal takto: forhend dobrej, ale žádnej jinej úder neuměly.
Anež rozbolí nohy z podpatků, takže obracíme směr putování k domovu. Při zmíněné maturitě jsme ale nepracovali s jednou podstatnou informací – a sice, kdy zavírá metro, takže nám ujel poslední spoj, Grab naštěstí nezradil. Rychlé přezutí a převlíknutí a jdeme se ještě do jednoho z místních red lightů seznamovat s lokály (tzv. tasen anmachen) a dát si pivo. Druhé se povede na jedničku, u prvního bych nepoužil slovo úspěch, ale ani propadák, takže za 3.
Zítra máme výlet mimo Bangkok, odjezd v 9, takže nejvyšší část dát nočnímu životu v Bangkoku pro dnešek sbohem a jdeme spát…
Dobrou!!!
Panda