Portugalsko 2025

Účastnice zájezdu

(pro víc informací scrolluj)

Helča

Skvělý parťák na cesty poprvé zkouší sólo cestu.

Plán

Myšlenka vyrazit na sólo pochod mě posedla přibližně před dvěma lety. Sama jsem zvyklá chodit v Čechách, jsem zvyklá sama někam létat, ale být týden na nohách jen sama se sebou někde v zahraničí, to jsem zatím nezažila. Nechtělo se mi jít všemi oblíbené Santiago, Pacifická hřebenovka by byla mimo mé možnosti jak fyzické, tak finanční. Volba nakonec padla na trend posledních let (ano, i já ho našla na instagramu) – rybářskou stezku v Portugalsku / Fisherman’s trail / Trilho dos Pescadores. Překrásnou stezku po plážích a útesech západního pobřeží Portugalska.
Mým představám trek odpovídal několika parametry: je to v Evropě, výhledy budou stát za to, ujdu více než 100 km za týden a dá se spát na ubytováních. Poslední požadavek vznikl po mé zkušenosti s „přátelským“ divočákem, který mě očuchával uprostřed noci kdesi u Kosoře. Věděla jsem, že spát venku pro mě bude od té chvíle těžší, ale v Čechách mám pořád takový pocit, že když se budu moc bát, prostě pojedu domů, v cizině bych se prostě jenom bála dál. A já zas tak moc na sílu jít nechci.
Jednoho krásného dne (nebo co já vim, co to bylo za den) jsem tuhle stezku našla na instagramu (ach jak mě ty algorytmy znají) a začala přemýšlet, že bych vyrazila v květnu. Postupně jsem sama sebe ale začala odrazovat, že bude příliš horko, ceny letenek jsou na začátek sezóny už vysoké a levná ubytování vybookovaná. Začala jsem tenhle sen opouštět, když v tom se ve mě vzbudil punkáč a řekl „pojedeš teď“. A jak řekl, tak se stalo, našla jsem si vhodný termín v diáři vzdálený pouze tři týdny a během jednoho večera u počítače jsem měla všechno – letenky, jízdenky na autobusy, zabookovaná ubytka a pochopitelně rozvrženou trasu. (Uznávám, že tohle důkladné plánování už moc punk není…) Plán byl, že oficiální trasu nepůjdu celou, půjdu pouze západní část se symbolickým zakončením na Konci světa (Cabo de Sao Vicente), na zbylou jižní část (cca 45 km) mi nezbyde čas. Vše vypuklo 27. 2. 2025, kdy jsem vyrazila do Lisabonu.

Jsem v Lisabonu. Vstávám na pohodičku, bus mi dnes jede až v deset, projdu se tam. Snídám zbylý toust z domova, hroznové víno od ubytovatele, rozpustné kafe, co tu bylo k dispozici a protože bylo v nabídce, tak i první pastel de nata, na které jsem se tolik těšila! V klidu pobalím, nahodím pláštěnku na sebe i bágl a vyrážím v dešti na autobus. Prší, moknu, ale metrem nejedu prostě proto, že jsem se rozhodla! Nedomyslela jsem, že ledvinku mám přes bundu, takže mi navlhla peněženka s doklady i sluchátka, snad to všechno přežije…

Na autobusák přicházím dle pokynů 15 minut před odjezdem, správně určím vůz a odevzdám batoh do zavazadlového prostoru, snad se ještě setkáme, autobusák je jako každý jiný plný pochybných existencí. Povídám si se slečnou, která jede stejně jako já do Sines, narozdíl ode mě tam jede domů. Dostávám od ní bídu, že jsem přijela v zimě. Když se dozvěděla, odkud jsem, usoudila (správně), že tohle pro mě zima není. Během cesty (1h45m) poslouchám audioknihu a pozoruju okolí přes zapršené okno. Fascinující jev – čápi si tady dělají hnízda na sloupech vysokého napětí. U nás v Čechách máme přece taky sloupy vysokého napětí i čápy. A já se ptám: Jsou tady lepší a pohodlnější sloupy nebo se sem prostě slítá těch čápů tolik, že vezmou za vděk i tohle místo pro hnízdění? Kromě čapích hnízd sleduju z autobusu ještě korkové stromy, konečně je vidím na vlastní oči. V pravé poledne přijíždím do města Sines, rodiště Vasco de Gamy. Přestože prší, odmítám nabídku mojí nové kamarádky na odvoz, nehledám si ani autobus, ale vyrážím pěšky. První výhledy na oceán mě moc potěší, především proto, že se otepluje a přestává pršet. Raduju se ale předčasně, protože za chvíli zase začíná pršet a já začínám dlouhý pochod podél čtyřproudé silnice.

Je tu oficiálně značená cyklostezka, ale je to tak trochu jako cyklostezka na dálnici. Teoreticky vzato je to naprosto bezpečné, cyklopruh je dvakrát širší než pruh pro auto, ale v praxi, když kolem prosviští náklaďák ve 120 km/h, si člověk chca nechca nadělá do gatí. Tahle část je dlouhá asi 5 km. Někde za polovinou přede mnou z ničeho nic zastavuje auto. Pán nelení a nabízí mi odvoz. Umí několik jazyků, mezi ně ovšem nepatří angličtina. Na mapě mu ukážu, kam chci jet, ale on by si rád povídal, což nefunguje ani s překladačem. (Bezpečnost především, při nástupu do auta sdílím svoji polohu ségře.) Chlapík mě sveze asi 2 km, což je nakonec fajn. Konečně jsem na startu! Je tu bar a tak začnu svůj pochod malým pivem. Vyrážím a kochám se vším kolem sebe. Útesy, pláže, oceán a surfaři. Pořád dokola fotím a dojímám se, jak je to tu krásné. Počasí už se hodně umoudřilo a sluníčko začíná hřát. Procházím menším městem Porto Covo (tady běžně poutníci svůj pochod začínají/končí, jen já to musela mít komplet) a za ním přes starou pevnost s výhledem na ostrov s další pevností.

Tady je dobré zmínit značení téhle trasy. Jednoduše, je značená velmi dobře. Značky ukazují dost často, kudy jít, ale také, kudy nechodit. Někdy se značená trasa liší od mapy.cz, ale je jednodušší následovat značení.

Už mám nějaké kilometry v nohách, a tak je na místě přiznat, že zvěsti o problému téhle trasy jsou pravdivé. Písek! Člověk jde často přímo po pláži, ale i cesty na útesech, dokonce i cesty vzdálenější za dunami jsou také písčité, a proto je chůze docela náročná. Do písku se propadáte, padá vám do bot, občas musíte boty sundat, přejít přítok a boty opět nandat na zmáčené a zapískované nohy. I proto ke konci dnešní etapy už pociťuji docela únavu. Vše ale zapomínám se západem Slunce. Ten je dechberoucí! Zbývá mi už jen kousek do kempu, ale musím odbočit z trasy. Vchod do kempu je jako naschvál na úplně druhé straně a já asi kilometr a půl kemp obcházím. Bydlím v malé chatce, která má topení, kuchyňku i koupelnu, úplně mokrou terasu dnes nevyužiju. Vysypu písek z bot, ponožek i dalších věcí, uvařím si večeři (Adventure menu), umyju se a uložím svoje unavené nohy do postele.

=22,4 km (trail) + 5,5 km (Sines-start) + 2 km (Lisabon)

Snídaně: vlastní + ubytko

Oběd: vlastní

Večeře: vlastní

Ubytování: Sitava Camping (48 eur)

2. Den

Ráno vstávám na moje poměry brzo, v 7:30. Udělám si snídani, což znamená, že si připravím ořechy, jablko a proteinovou tyčinku. Doplním ještě dropit kafem. Vyrážím přibližně za hodinu a užívám si dnešního sluníčka. Na odpoledne totiž předpověď hlásí deště. Mám před sebou nejdelší úsek a trochu mě to děsí. Včerejší část byla mnohem kratší a stejně mě dost unavila, takže dnes to může být ještě horší.

Konečně na tomhle Fisherman Trail potkávám nějaké rybáře. Překvapuje mě, že ryby loví i z útesů, poměrně vysokých. Ťapu docela rychle a cesta ubíhá, ale najednou v písku vidím hada, opravdu velkého. Brzy mi dochází, že není živý, zbývá otázka, zda je to mrtvý had nebo jenom svlečka. Nejsem si jistá, která z těch dvou variant je lepší pro mou teorii, že na hady je ještě moc zima, stejně jako na Portugalce.

Procházím městem Vila Nova de Milfontes a kupuju si mňaminky. Pivečko, salámek a pastel de nata. Městem už jenom proběhnu a musím obejít zátoku, což je zdlouhavý. Hned za městem procházím lesíkem, ve kterém očividně bydlí zřejmě ne původní obyvatelé Portugalska. Pak musím kus po hlavní silnici, ale cestu si zpříjemňuju mlsáním.

Když odbočím ze silnice, procházím korkovým hájem. Konečně korkové duby nejen vidím, ale můžu si je i osahat. Protože jsem ten typ blázna, který si z dovolených na památku vozí mušle, kameny a jiné drobnosti z přírody, odlupuji si kousek korkové kůry. Když vyjdu z lesíka, čeká mě nezvyklý pohled. Stojí tu uprostřed ničeho velká stará neobydlená vila. I za ní potkávám několik neobydlených domků.

S výhledem na město z druhé strany zátoky si dávám oběd v restauraci, salát s tuňákem a pivo. Odchytí mě tam slečna, která jde stejný trek, a nechce se jí zátoka obcházet, shání přívoz, který tu měl být. Ani jedna ho ale nenacházíme.

Trasa za obídkem je úplně jiná, protože člověk jde docela dlouho podél pole a z druhé strany má křoviny, za kterými je slyšet oceán, ale není vidět. Najednou se ale cestička stočí, protáhne mě křovím a vyplivne zpátky u oceánu. Trošku krápe, ale věřím že avizované odpolední deště z toho nebudou. Část dnešní cesty skutečně vede křovinami nebo lesem, je to mnohem rozmanitější než včera, nohy si mohou odpočinout od písku, ale prodírat se křovím je někdy taky namáhavé.

Protože mám trasu dneska hodně dlouhou, nezacházím do dalšího města a cestu si krátím po staré trase Rota Vincentina. (Fisherman’s Trail je takzvaná nová Rota Vincentina, která se s takzvanou starou často potkává, ale také často rozchází. Nová je značená modro-zeleně a stará červeno-žlutě.) Zkratka opravdu stojí za to. Slovy klasika: Je to sice dál, ale za to horší cesta. Nejdříve musím slézt po skále dolů, a potom přebrodit přítok, jehož síla je poměrně překvapující. Naštěstí zrovna z druhé strany míří další pocestný, takže kdyby mě voda odnesla do oceánu, aspoň by to někdo věděl. On přechází až po mně a s treckovými holemi to má mnohem jednodušší.

Kilometry ubíhají a mě zbývá asi 7 km, když se od pevniny, tzn. zleva, objevují temné mraky. Slyším hřmění a na cestě se není, kde schovat. Po chvíli mi dochází, že už bych v bouřce měla být nebo by mělo aspoň pršet. Takže bouřka jde směrem na jih, stejně jako já, a nechci ji dohnat. Vizuálně to je nádherné, ale když hřmění neustává a začínají být vidět i blesky, dostávám strach. Nakonec bouřku před sebou tlačím celých 7 km a drobný deštík mě zastihne až na posledním kilometru. Cestou se bavím s dalším turistou, kterého déšť taky nedostihl, a velmi příznačně místní krajinu zastíněnou bouřkovými mraky nazývá Marsem. Přicházím na ubytování, pověsím mokré věci, dám si sprchu, jídlo a uťapaná v osm večer zalézám do postele.

= 33,6 km

Snídaně: vlastní

Oběd: Oásis (na druhém břehu Vila da Milfontes)

Večeře: vlastní

Ubytování: LUZ E SAL by Stay in Alentejo, Cavaleiro (1249,-)

3. Den

Moje včerejší předtucha se s ránem už definitivně potvrzuje, svoji sdílenou koupelnu s někým nesdílím. Dávám si snídani a po chytrém pressu z kávovaru mi dochází, proč se mi včera šlo lépe než první den, ačkoliv to bylo mnohem delší. Jsem asi úplný začátečník a vůbec mi nedošlo, že první den si tělo prostě zvyká. Dnes mě čeká den třetí, tzn. krizový.

Už před odchodem stíhám roztomilý trapas, protože se mi nedaří otevřít vchodové dveře. Prosím o pomoc spolubydlícího a chvilku si povídáme. Trasu má v plánu ve stejném směru jako já, ale z nějakého mě nepochopitelného důvodu ji běží. Blbá nejsem, dveře opravdu nešly snadno otevřít, museli jsme to zvládnout ve dvou, loučíme se s tím, že mě stejně za chvíli doběhne. Hned úvod cesty si zkracuji, protože značená cestička mě vede okruhem kolem majáku, jenže já maják vidím přímo před sebou a nehodlám to zbytečně obcházet. Na to je dnešní etapa příliš dlouhá. Čekám mě asi 31 km a to je na krizový den docela dost.

Většinu dopoledne se střídá cesta po útesech, skrz křoviny a skrz lesy. Sluníčko ale pere, vytahuju proto kšiltovku a zjišťuji, že už mám fest opálené kraťasy. Ach jo, to budu zase opalovat do října. Potkávám skupinu cyklistů, jeden mě zdraví hi, druhý ola a třetí wow. V jaké zemi se používá wow místo pozdravu, to teda nevím. Kolem poledne přicházím ke krásné pláži a protože už je mi vážně docela horko, ačkoliv je oficiálně asi 15 stupňů, neodolám a převlékám se do plavek. Voda je naprosto úžasná, ale vlny mají sílu. Na plavání to není, jen se nechávám ošplouchat vlnami. Když vylezu z vody, přicházejí vlny čím dál větší a místo, kde jsem měla odložený batoh a boty, se začíná zaplavovat. Je tedy čas na ústup. Zapadnu hned do malého beach baru, kde doplním vodu a dám si pivo od cesty. Pokračuji dál, cesta tentokrát vede hodně nahoru a dolů, skrz blátivé lesíky, ale nakonec si nacházím hezké místo pro oběd. Mám výhled na dva malé vodopády. Na mapě pozoruju, že jsem obešla něco co se jmenuje Cascata das Cobras, což za pomoci mé fobie z hadů velmi masíruje mojí představivost.

Počítám svoje bolístky. Začínají mě hodně pálit ruce a stehna (o tom předělu opálených kraťasů ani nemluvím), mám šrám na stehně a modřinu na rameni od prodírání křovím, otlačeniny od batohu na bedrech a ramenou, neidentifikovatelný (ale vysoký) počet puchýřů na nohou. Možná ten třetí den nakonec krizový bude. Ale úplná krize to zatím není.

Výhledy jsou pořád parádní a sluníčko začíná ubírat na síle a cesta se najednou stáčí do vnitrozemí. Jdu podél řeky vlévající se do oceánu, je to hnědá břečka, něco jako Vltava v Praze, ale bude hůř. Poslední 4 kilometry jdu po asfaltu. Asfalt bolí, obzvlášť po 27km.

K ubytku se už trochu plazím, bohužel jsem prošvihla místní karneval, už jen potkávám lidi v maskách. Bydlím na pokoji s třemi lidmi, ale je to krásné. Dám si sprchu a vyrážím na večeři, jen přes ulici. U vchodu potkávám kluka z minulého ubytka a jeho kamaráda. Protože je v restauraci zrovna volný jen jeden stůl, večeříme společně a je to moc fajn. Kluci jsou z Nizozemí a vytrvale snáší moje vtipy na to, že nemají žádné hory. Stejně jako já mají i oni na zítra nejkratší úsek, snad si všichni odpočineme.

= 30,8 km

Snídaně: vlastní

Oběd: Carvalhal Beach Nature + vlastní

Večeře: Pizzeria Dal Monello

Ubytování: Bohemian Antique Guesthouse, Odeceixe (807,-)

4. Den

Ráno jsem si udělala pomalé, dnes nikam nepospíchám. Počkám, až všichni odejdou, a teprve potom vylezu z postele. Pomalu balím, umyju se a rozjímám nad dnešním oblečením, potřebuji schovat spáleniny, neupéct se, ale ani nezmoknout. Na snídani jdu do kavárny, která patří k ubytování. První, koho tam potkám, je paní z Německa, která spala na palandě pode mnou a odcházela asi v 6:30. Proto si tolik přivstat asi nemusela. Jen co si objednám, přicházejí moji nizozemští kámoši. Venku začíná pršet, proto si dávám se snídaní na čas. Naštěstí mě dnes čeká nejkratší úsek a můžu si to dovolit.

Dopoledne jdu nejdříve převážně po silnici podél řeky zpátky k oceánu, pak si zase plně vychutnávám výhledy z útesu, burácení vln a sluníčko. Snažím se krýt mikinou co to jen jde, ale na sluníčku je příliš horko, a proto ji brzy shazuji. Naštěstí mám dnes na sobě opalovák. Později se cesta stáčí od oceánu a dneska se k němu už nevrátím. Začínám si být dost jistá, že dnes je ten krizový den, všechno mě bolí, ještě že nemusím jít 30 km. Cesta dál od oceánu je trošku víc nudná, sluníčko pere, vítr nefouká a kromě polí a krásných domků tu není tolik k vidění. Před městečkem Rogil, kde dnes končí kluci z Nizozemí, potkávám hromadu roztomilých kůzlat, která se prodírají plotem ven, nechají se hladit a krmit. V městečku nakoupím jen to nejdůležitější (pivo a víno) a stavím se v kavárně na tiramisu místo oběda. Cesta pokračuje rovně a rovně, kam až oko dohlédne. Nejzajímavější na sluncem spálené stezce je stádo krav, což je smutný. Už se hodně peču, a proto když se slunce schová za černý mrak, vůbec mě netrápí, že by mohl být bouřkový. Potkávám ještě roztomilého vepříka, který se nechá podrbat, ale líbí se mu spíš drbání o plot. Dneska je to hlavně o zvířátkách. Ke konci dnešní etapy mě zkrápí mírný deštík, ale přicházím na ubytování už v půl čtvrté.

Umyju se a zničím všechny dosavadní puchýře, osvěžená pak ještě vyrážím ven, protože nade mnou se na vrcholku kopce tyčí zřícenina muslimské pevnosti ze 12. století. Ačkoli je to kopeček, jde se mi lehce, těch asi 7 kg na zádech přece jenom něco udělá. Obejdu si pevnost, kouknu se na rozhled a jdu zase zpět, cestou hledám kavárnu, kde bych ulovila pastel de nata, ale žádnou nenacházím. Beru si z lednice svoje krabicové víno, což je krabička o velikosti našeho pitíčka, ale obsahuje skutečně červené víno, čtečku a mířím na střešní terasu, kde si dělám hezký večer při západu slunce. Pak už se jdu navečeřet do společenské místnosti a pak si tam čtu. Když přicházím na pokoj, dvě ze čtyř postelí už chrupkají. Po mně přichází už jenom klučina, o kterém jsem si myslela že na ubytování pracuje, tak asi ne.

=22,4 km

Snídaně: Ao Largo Odeceixe

Oběd: Pizzerie D’Aldeia

Večeře: vlastní

Ubytování: Amazigh Hostel & Suites (784,-)

5. Den

Lenost psát, budou pouze poznámky…

Chci si opálit nohy, ale prší

Strašně příšerně prší!

Nejdřív do kopce, pak do kopce s deštěm

Náhorní plošina, po silnici

Schovám se na terase zavřené restaurace

Útesy, slunce jen chvíli

Poslouchám podcast

Vyleká mě nizozemský kámoš běžec, jdeme spolu 4 km, pak na oběd, čekáme na Marca (druhý Nizozemec), najíme se společně, oni tam končí, já jdu ještě 9 km

Náhorní plošina, pak z kopce dolů, brod a namočené boty, zpět nahoru a zas náhorní plošina

Ubytko – nikde nikdo, dovolám se a dostanu pokoj, je obrovský a krásný

Umeju se a fénuju si vlasy, dojde mi, že můžu vyfénovat boty

Fénem suším všechny mokré věci

Zbavuju se puchýřů a jejich puchýřů

Protáhnu se jógou, vydávám u toho šílený zvuky, snad nikdo neposlouchá za dveřma

Večere carbonara na přání od pana majitele (sympaťák!), olivy, pivo, mazlím se s kočkou, pan majitel mi dá pomeranče na zítra

=25,5 km

Snídaně: vlastní

Oběd: The Bakery (Arrifana)

Večeře: Quarenta & Quatro (na ubytku)

Ubytování: Barranco da Fonte (1646,-)

6. Den

Na dnešek jsem spala dlouho a z postele se vykoupávám až v 8:00, a to proto, že se podívám na počasí a zjistím, že v 11:00 má začít pršet a pršet má až do pozdního odpoledne. Pravděpodobnost ještě je 99%, nejsem sice meteorolog ani matematik, ale přijde mi to dost. Nasnídám se, pobalím, ale při odchodu se ještě zakecám s panem majitelem.

Cesta mě vede zpět k oceánu, je to taková bush. Potkávám samoobslužný bar pro turisty, první kterého jsem si všimla na cestě, ale je to moc milé. Pak už si zase užívám výhledy z útesu, potom cesta vede po pláži. Potkávám cestou chlapíka, který mě varuje, že cestu po pláži nejde přejít suchou nohou, ať zvážím obcházku. Jdu po pláži a protože vím, že budu boty stejně sundávat na brod, sundávám si je rovnou a užívám si písek pod nohama a ne v botách. Užívám si pláž, ačkoliv za mnou se už mračna ztmavují. Jen co přejdu brod, a suším si nohy, tak začíná pršet. A nepřestane ještě hodně dlouho. Když přicházím do městečka Carrapateira, rozprší se hodně, tak se schovávám v opuštěném domku. Vím ale že si tím nepomůžu, protože pršet jen tak nepřestane. Odhodlávám se proto vyrazit a doufám, že bude otevřená restaurace, kterou mám vyhlídnutou. Jsou to určitě nejrychlejší 4 km dnešního úseku a restaurace skutečně zrovna otvírá. V klidu, dlouze, včetně dezertu se naobědvám, a pak se znovu odhodlávám do deště. Prší až do 15:30, ale musím uznat, že oceán je v dešti ještě epičtější. Cesta po útesech ale vede pořád nahoru a dolů, což mi dává zabrat. Poslouchám podcasty, abych si udržela morálku a vytrvale ťapu dál.

Poslední 4 km už nejsou žádné terno, cesta mě odvedla od oceánu a nohy mě už bolí tak, že se rozptyluji zpíváním. Doplazím se do města Vila do Bispo, ubytuji se a odhodlávám na poslední večeři svého treku. Protože nic se nemá dělat úplně na sílu, nakonec si jdu jen do obchodu pro něco na zub a oslavné poslední jídlo si dám až zítra po ukončení celého treku, snad to stihnu.

=25,8km

Snídaně: vlastní

Oběd: Sitio do Forno

Večeře: vlastní a nákup v Aldi

Ubytování: Casa Diaz, Vila do Bispo (950,-)

7. Den

Probouzím se sice bolavá, ale taky posmutnělá, dnes mě čeká poslední den. K mému pomyslnému cíli, Konci světa, mi zbývá už jen nějakých 13 km. Pomyslný je proto, že je spíš symbolický, hodlám pak dojít ještě do města Sagres vzdáleného asi 6,5 km. Nohy (i zbytek těla ale bolí, takže zvážím z Konce světa autobus).

Portugalsko mi ale to loučení hodlá udělat krásné – po dešti není ani památky, sluníčko svítí, vítr jemně pofukuje, prostě idylka. Skoro zapomínám, že mě bolí úplně každý kousek těla a po cestě se v jednom kuse usmívám. Z Vila do Bispo mířím přímo zpět na útesy. Častěji než jakýkoli den předtím se zastavuju, sedám si na výhledech, abych si odpočinula, ale také abych si ještě užila výhledy a zvuky oceánu (spojit příjemné s užitečným). Na kamenitých cestách po útesech už se ale vyloženě plahočím, každý krok bolí… Přesto se usmívám!

Cesta utekla a už v 11 dopoledne přicházím ke svému cíli, Cabo de sao Vicente – Konec světa. Cítím obrovskou únavu, ale hlavně radost a hrdost, že jsem to zvládla. Rozhodnu se si tenhle pocit co nejvíc užít, sedám si na skálu s výhledem na maják, snažím se ignorovat davy proudící sem auty i autobusy a dopřávám si zaslouženou odměnu, kterou jsem si koupila už včera – pivo a samozřejmě pastel de nata. Dokonale nenápadně si tu odlovím i kešku, abych si symbolicky na keškové mapě zaznačila, že jsem tu byla, čerpám energii a nakonec se rozhodnu do Sagres dojít pěšky. Velká část cesty jde podél silnice, což s nastupující výhní není úplně top strop, ale nechce se mi ještě končit.

V Sagres si najdu hezkou restauraci a dopřeju si slavnostní oběd, rybu (mořčák chutný je vskutku chutný!) s bramborem a samozřejmě pivečko na žížu. Pak nakoupím nějaké suvenýry a jako správný buržoust (ne úplně v poutnickém stylu) si objednávám taxíka do asi 30 km vzdáleného Lagosu, odkud mi jede bus do Lisabonu. Mohla jsem jen už ze Sagres autobusem, ale jede asi dvakrát tak dlouho co taxi a sezení v autobuse si ještě užiju. Tágo mě vyšlo asi na 500 kč a tolik jsem tu neutrácela, můj rozpočet to zvládne a moje tělo si to zaslouží! Cesta v prostorném autě je příjemná a rychlá, můžu si v Lagosu ještě nakoupit zásoby pastel de nata a dát si kafe. Pak už jen najdu svůj autobus směr Lisabon. Z Lagosu vyrážíme jen dva pasažéři, což mě lehce překvapuje, ale během následující hodiny se na dalších zastávkách autobus naprosto zaplní. Cesta trvá necelé 4 hodiny a překvapivě uteče, po osmé už jsem v Lisabonu a mířím na ubytování, které mám objednané to samé, co při příletu. Mám štěstí a dokonce dostávám stejný pokoj, cítím se tak trochu jako doma.

=19,8km

Snídaně: vlastní

Oběd: A Sagres

Večeře: vlastní

Ubytování: Lisabon

Závěr

A zbytek, jak se říká, už je historie. Ráno jsem vstala brzy a už dopoledne byla doma v Praze. Jako vzpomínky mi první týden zůstávaly otlačeniny, roztrhané puchýře a odřené nohy od písku. Ty ale nakonec zmizely a zahojily se. S odstupem času jsem si na tyhle bolístky už ani nevzpomněla. Vzpomínám jen na tu krásu – na výhledy, které se neokoukají, na vůni a zvuky oceánu a na ten vnitřní pocit – klid, vyrovnanost a hrdost. A na to si vzpomenu vždycky, když mě v rušném pražském životě něco vztekne, a že se to děje často. Prý my trekaři (ano, po tomhle už si troufnu se takhle nazvat) málo mluvíme o tom, co nás při cestách trápí, myslím, že tady jsem si postěžovala dost, ale stejně vždycky nakonec převáží to hezké. Na to vzpomínáme, to nás žene dál dělat další a další šílenosti.

Díky za přečtení a věřím, že tady další šílené cesty ještě najdete.

Mapa téhle šílenosti zde: https://mapy.com/s/novepetuke