Po včerejší vynikající večeři v gringo restauraci, kde jsme si s Tomem v našich teplákových soupravách opět připadali trochu nepatřičně a kde si Dan dal steak z alpaky (prý trochu smrděla – asi alpačí zadní, no černý uhlí to jistí), jsme se totálně vyčerpaní vraceli do našeho hostelu. V plánu bylo vstávání v 6 a v 7 odjezd na výlet. Před dveřmi hostelu Danovi zvoní telefon, volá organizátor výletu, zda bychom to nechtěli přesunout na 10. hodinu. My 3 jsme vykřikli “Jooooo” a začali nadšením poskakovat po schodech. Dan tedy otráveně do telefonu sdělil, že ano a domluvil podrobnosti ohledně vyzvednutí. S pocitem, že se po předchozích náročných dnech pořádně vyspíme jsme dorazili na pokoj. Čekalo nás krásných 9 hodin spánku. V pokoji bylo odhadem 10 stupňů a vlhkost 90%. No možná jsme s Tomem trošku prohloupili, že jsme odmítli nabídku výměny pokoje za pokoj s okny. Paní domácí byla naším odmítnutím poměrně dost zklamaná, my se ale poučeni z první noci v Limě řídili radou “chceš-li se vyspat, ber pokoj bez oken”. Odvětrání vlhkosti po sprše (teče horká voda!) řešíme otevřením dveří na chodbu. Snaha o nabití telefonu končí vyhozením pojistek v půlce hostelu, pojistky máme naštěstí hned vedle vchodu do pokoje, takže se beze strachu pouštíme do pokusu č. 2. Ten už je úspěšný.
Noc opět trávím v podvlíkačkách a péřovce a je mi krásně.
Ráno se budím se zazvoněním budíku v 7, cítím se odpočatá. Dan je samozřejmě vzhůru už od 4. Snídaně v hostelu je skromná, dopřáváme si koka tea co hrdlo ráčí, na závěr grepový fresh, který někteří z nás okamžitě prokládají černým uhlím. Poté vyrážíme na drobný nákup a snídani č. 2 v gringo kavárně. S Anežkou si dáváme polívku, Dan pro změnu koka tea, Tom suchou bagetu. Servírka se ho ptá, zda ji chce s sebou či na místě, radím mu s sebou, ale neposlechne mě a pak se zlobí, že mu ji dle jeho slov rozsekali (rozuměj nakrájeli na plátky). Na snídani máme necelých 30 minut, poté máme čekat na smluveném místě na náš odvoz. Před 10. hodinou Dan začíná být nervózní, že my 3 opět nestíháme a okřikuje Anežku, ať nemluví a jí. No Anežka nakonec před hotelem stepuje jako první. Odvoz nikde. Po 15 minutách k nám na ulici přistoupí neznámý pán a shání se po Adamovi. Když říkáme no Adam, ale Dan, vypádá to, že Dana bere taky. Jméno agentury nezná, přesto k němu Anežka chce naskočit do taxíku. My ostatní, kteří očekáváme příjezd minivanu pánovi říkáme, že ne, že máme čekat před hotelem na naši agenturu. Pán říká, že v pohodě, opře se o zeď a čeká s námi. Po dalších 10 minutách čekání Danovi píše organizátor, že náš odvoz už by tam měl být. Dojde nám, že to teda asi fakt je ten pán a nakonec si tedy k němu do taxíku nastoupíme. Je neděle, doprava v Cuzcu je velmi hustá, ihned se zasekneme v zácpě. Pán se s tím ale nemaže a uličkami Cuzca prokličkuje jako myška, což my s Anežkou doprovázíme vyděšeným výskáním. Tom pánovi opět zkušeně radí a na lidi vstupující do silnice česky pokřikuje “Uhni, ty vole!”. Očekáváme, že taxík nás doveze k sídlu agentury a tam přestoupíme do očekávaného minivanu, nicméně nakonec nás veze až na cílové místo Salineras de Mares necelé 2 hodiny cesty. Během cesty mu několikrát volá paní z agentury, kde jako jsme, nervózní taxikář jí vysvětluje, že byla silná doprava, paní mu radí, ať zrychlí. Začínáme divoce předjíždět přes dvojitou plnou čáru. Zbytek cesty již proběhne v poklidu.
Když dorazíme na místo, očekáváme, že tu na nás bude čekat někdo z agentury. Na místě však nikdo není a pan taxikář po nás žádá 40 solů. Ty mu odmítáme dát, vše jsme měli platit agentuře. Nakonec pochopíme, že 40 solů je poplatek za vstup do dané oblasti, zaplatíme a pokračujeme dál po klikaté nezpevněné cestě směrem dolů. Když míjíme autobus, zastavujeme na hraně vysokého srázu a modlíme se, aby se s námi okraj neurval. Ve zdraví se dostáváme dolů k Salineras, kde na nás již čeká náš vytoužený průvodce. Ten nám hned oznamuje, že tam je jen na záskok a že o nás vlastně nic neví, ale že nám o tom místě teda něco poví. Dozvídáme se, že ze silnice, po které jsme přijeli, sletělo auto naposledy před 3 lety (vrak tam leží dodnes), pohoda. Salineras jsou terasovité solné bazénky vybudované Inky, ale v těžbě vyhlášené růžové Sal de Maras zde stejným ručním způsobem místní pokračují dodnes. Následně průvodce zavelí, že je čas se vyfotit, bere si od Toma jeho iphone a nastavuje nás do různých velmi přirozených pozic. Velmi všímavě ocení mé umyté vlasy a natočí mi krátké videjko, na kterém v rychlé otočce mé krásné vlasy vlají nad salineras. Anežka si vlasy už 2 dny nemyla, má smůlu.
Poté nás zavede zpět k našemu taxikáři, který nás odveze do 20 minut vzdálené garáže, kde na nás čekají připravené čtyřkolky. Dostaneme helmy a krátkou instruktáž. Jdu se zeptat, jestli nemůžu dostat menší helmu, prej je tahle dobrá, no necesita. Vyrážíme na cestu směrem Moray, zpočátku jedeme pomalu opatrně, postupně přidáváme na otáčkách. Po cestě tam máme jen jeden karambol, když se Anežka snaží vyhnout stojícímu autu a skončí v hromadě písku. Naštěstí Tom situaci jistí zezadu a okamžitě přijíždí na pomoc, zkušeně Anežce radí, ať to prostě projede, ale jí se to nezdá. Situaci zachrání až průvodce, který Anežce čtyřkolku svede zpět na cestu. Pokračujeme dál, děláme ještě jednu krátkou zastávku na focení a poté již přijíždíme na Moray. Zde nám průvodce dává na výběr ze 2 vstupenek – “malá” za 70 sol/osoba platící 2 dny na různá místa a “velká” na 10 dnů stojící mnohem více. Průvodci oznamujeme, že other guy nám říkal, že tady má kámoše a že bez ticketu nás tam pustí za 70 sol dvě osoby. Řekne, že se zeptá a nahodí tajemný výraz. Pološeptem nám potom sděluje, že to prošlo, ale ať to nikomu neříkáme, tak mu vysolíme prachy a vyrážíme k Moray. Tam se dozvídáme, že se jednalo o Inckou laboratoř, že v každém kruhu je jiná teplota a zcela jiné mikroklima, a že tu Inkové testovali pěstování různých plodin v různých podmínkách. Nabídku fotoshootingu zde odmítáme a dostáváme 15 minut volného času k prohlídce celého objektu. Prohlídku zahajujeme návštěvou místních veřejných toalet, překonávám veškeré své zábrany. Poté rychle probíháme část prohlídkového okruhu a vracíme se ke čtyřkolkám. Cestou zpátky na mě útočí agresivní štěkající pes, okamžitě mě napadá, že má určitě vzteklinu a místo přidání rychlosti strhávám čtyřkolku do stráně. Psa okamžitě přestanu zajímat. Vracíme se celí zaprášení do garáže, kde na nás čeká náš taxikář. Ja nám ho líto, dáváme mu 20 solů dýško, má radost. Vezme hadr a začne Danovi pucovat batoh. Po chvíli to však vzdává, asi vyhodnotí, že míň práce bude mít s vyčištěním auta než nás čtyř.
Cesta zpět do Cuzca je na místní poměry poklidná, taxikář nás vyhazuje na náměstí a je na něm vidět, že je rád, že se nás zbavil. Vydáváme se do kanceláře Machu Picchu Reservation, se kterými vyrážíme pozítří na Salkantay Trek, a objednáváme na zítřek výlet na Rainbow Mountain. 5100 m.n.m, musíme dokoupit koka bonbóny. Pán v kanceláři nás uklidňuje, prej kdyžtak nahoru můžeme jet na koni. Tak uvidíme.
Po sprše plánujeme večeři v tradiční peruánské restauraci. Na meníčku je samá alpaka a morče, na poslední chvíli vyměkneme a jdeme do další gringo restaurace. Už se těšíme do naší ledové postele. Zítra budíček ve 4.
