Přijíždíme do národního parku brzy, abychom se vyhnuli davům, ale ouva fronta už je dalekosáhlá a nacpeme se až do třetího Shuttle busu směr The Grotto, odkud vyrážíme na trail na Angels Landing. U autobusu se nás opět kdosi ptá, odkud jsme, protože se marně snaží identifikovat náš jazyk. Jsou to dva Texasani a během trailu se s nimi potkáme ještě mnohokrát. Starší pán s mladým klukem v kovbojských botách, jsme hodně zvědaví, jak se mu v tom půjde. Cestu autobusem mně a Kátě znepříjemňuje ukecaná zdravotní sestra (to víme, protože o tom pořád někomu vykládá).
Cesta vzhůru začíná pozvolna, ale hahaha rychle nám pomalé rotě (mně a Kátě) mizí úsměv a začíná dlouhá etapa serpentýn, kterými supíme daleko předaleko za Anežkou a Danem. Cesta mezi skalami je ale krásná a já se se známými Texasany potkávám každou chvíli, protože mají stejné intervaly dýchacích pauziček, vždy prohodíme pár slov.
Na pomyslném vršku, kde se potkáváme s rychlou rotou, se teprv před námi objevuje pravý vršek, ke kterému se docela šplhá za pomoci zavěšených řetězů. To se mi líbí! Občas je třeba pustit turisty mířící dolů, občas oni pustí nás nahoru, klape to docela plynule. Nahoře jsme odměněni dalším krásným výhledem. Nahoře se válíme asi hodinu – užíváme si výhled, svačíme, fotíme se, sluníme se, bavíme se s čipmanky, klídeček. Mladší z Texasanů nám dělá teprve druhou společnou instaxovou fotku a narozdíl od prvního pokusu v San Franciscu není zmršená.
Cesta dolů po řetězech je o poznání náročnější, ovšem z důvodu houstnoucí dopravy, hodně času jen pročekáme a za někým se ploužíme. Serpentýny téměř proběhneme a Dan, který odložil návštěvu toalet, poslední část běží doslova.
Všechno šlo rychle, tak si chceme projít další trail k další shuttlebusové zastávce, ale je bohužel uzavřený a jdeme tedy jen docela obyčejnou cestou podél silnice. Pak kousek na vodopád a jezero pod ním. Hmhm, pěkná sprška ze skály a zelená louže pod tím. Vracíme se a dopřejeme si oblíbenou návštěvu giftshopu a odpočinek na trávníku. Dan se očividně nudí a projevuje se to úplně stejně jako u pětiletých dětí. Aby nedošlo na křik a pláč, vzdáváme se a vyrážíme k autu. Aspoň ještě maličko nahlídnout do posledního giftshopu, nevinně! O pět minut později odcházíme s Anežkou ve stylových zimních čepicích. Dan se taky nechá zlákat a kupuje štramácké tričko, se kterým hodlá dělat reklamu Zionu.
V parku nás čeká ještě jedna zastávka, malá procházka k výhledu. Po komplikacích s tím najít začátek cesty se mezi skalami proplétáme k výhledu. Já si štěstím bez sebe lehce zaskáču na dřevěné lávce (bohužel dost krátké) a za chvíli už se kocháme. Dan posuzuje, že výhled není tak spektakulární, jak řidič shuttlebusu tvrdil a tak odsud mizíme.
Opouštíme park s tím, že se zase zítra vrátíme, jedeme na nákup a domů. Odpočíváme ležící (nespící) na trávníku a budeme zas grilovat. Prostě idylka! Jen Kátě pták posral mobil 😁
Helča
Helče se ta věková hranice pro pití alkoholu vážně těžko věří. Jak tam sedí medvídek 😍
Anežka
edit2: ještě bych popsal humornou příhodu z ubytování – o pár bungalovů dál bydlí postarší asijský pár, který nás včera viděl grilovat, tak si samozřejmě tuto romantiku rovněž chtěl užít, a tak si dnes přinesli krásně předpřipravenou pizzu. Já už měl zapnutý gril naplno abych ho mohl před použitím očistit, ale nejsem necita, tak říkám „feel free to use it – klidně ho použijte“ netuše, že to nechá běžet naplno a mrskne ji tam..
No za pár minut slyšíme pár asijských nadávek, smrad jak ze spálené pizzy a už vidím jak pán čistí gril, paní bouchne dveřma – dneska bude pán spát zřejme na gauči, případně ve sprše, každopádně hladový…
Panda
