Snídaně ve standardním DaNang formátu – Helča objevuje skvosty okolo, my se držíme v klimatizovaném hotelu.
Okolo 10té se potkáváme (změna oproti Peru, což?) před hotelem a prosíme pána, jestli by nám vyparkoval naše draky, Hel se tak vyhne komplikacím se startérem, byť včera zvládla 3 ze 3. Nákup vody a vzhůru směr Ba Na. Cestu si, jak jste si už asi všimnuli, velmi užíváme. Dostaneme se i na naprosto opuštěnou cca 7 km dlouhou, rovnou silnici, kde si zablbneme. Už samotný příjezd je majestátní, parkoviště jak u Disneylandu, kousek dál vidíme stoupat do kopce asi 5 různých lanovek, zaručeně značka Dopplmayer. Na kase nás stáhnou o 900.000 dongů za osobu, částka za kterou tu lidi vyžijou na měsíc a procházíme bludištěm chodeb a eskalátorů, H má pocit, že už musíme být na kopci a lanovky jsou zbytečné. Potkáváme paní, u které se asi moc nepovedla plastika, obličej má vytažený, jak kdyby byla pár týdnů na skřipci, kabelka Chanel. Manžel vypadá podobně. Asi mají společné koníčky.
Nastoupíme sami do lanovky číslo 13 a míříme na kopec, too znamená, že nás nahoře čekalo co? Ano! Mlha! Cestou vidíme falešný vodopád, falešný zvuky ptáků, falešnou džungli! Příjezd nahoru nás nechá v nevědomí, co vše se tady nalézá, ale postupně se místama roztrhají mraky a je vidět rozsah stavby na vrcholu kopce. Jak by řekl Zdeněk Pohlreich – viděl sem žábu bušit pěstí do skály, ale tohle ještě ne. Je tu tradičně část spirituální – místní (pagoda, vlajková věž a cela řada podobných blbin), do toho se proplítají „sochy“ zvířátek z keřů – veverka, kočky, víc koček, želvy a další. Pak jsou tu kopie evropského gotického kostela, francouzských zámků a zahrad, ruské cosi, německá bier straße a mnohem víc. Je tu i mini lunapark, bohužel roller coaster mi zavřou před nosem, asi mlha.
Všechno by asi ještě šlo, kdyby tu nebudovali další hromady staveb, plány jsou obří – rád to tu uvidím za zhruba 10 let. Rychlá pauza na kafe a pivo dopadla vrácením capuccina ze strany A, která se marně snažila místnímu zaměstnanci vysvětlit, jak capuccino vypadá a jak se dělá (prý kdyby stálo 30 Kč, tak to neřeší, ale místní ceny jsou evropské). Přes prázdný zámek dojdeme na hrad, kde jdeme na atrakci Flying Eyes Theatre, což je něco Fly over Canada z Vancouveru, kdy tady proletíme Dubai, Londýn, Paříž, New York, Frisco, Sydney, Taipei, Cairo, Rio a další, cokoliv z Vietnamu zde, z nepochopitelných důvodů chybí. Jinou lanovkou jedeme na místní, dle průvodců hlavní atrakci – Golden Bridge, který má několik vad na kráse:
– vede odnikud nikam a neni vůbec potřeba (Hel)
– stojí na sloupech, nikoliv božích rukách (Anež)
– ty stavby nahoře ho zastiňují (Dan)
Menší procházka ve spodní části nás zavede do vinného sklepa, prý z roku 1923. Tak určitě. Víno za 120.000 dongů skleničku odmítáme. U kočiček s telefonem to už trochu odevzdaně otáčíme s tím, že to asi stačí. Cestou ještě socha kočiček se zmrzlinou, přičemž my zrovna máme v ruce zmrzlinu – náhoda? Nahoře jsme svědky představení umělců z neasijské části světa, kteří tancují a performují něco na způsob moderního, kresleného Aladina. Po skončení zatleskáme a jdeme na lanovku směr údolí. Ejhle fronta, nevadí, zkusíme jinou a tam nikdo není, jen nás doběhla jedna z tanečnic. Chtěli jsme ji znásilnit na získání informací, ale nesedla si k nám do kabinky, takže celý příběh fabulujeme dle svých představ. Hodnotíme celý areál, jsme rádi že jsme to viděli a zároveň nerozumíme celému konceptu, ale to je jen náš problém. Davy nadšených turistů z Asie ukazují jak dokonalý ten obchodní záměr firmy Sunworld byl a je (Sunworld je takový trochu monopol na zábavu ve Vietnamu, lanovka na Fansipan je rovněž z jejich stáje a i další zajímavosti které jsme viděli a jen v blogu nerozebírali, např. obří ruské kolo v Ha Long bay).
Cesta zpět je rychlá, ukazuje se že Helči prskolet (neplést s prskoletem z Peru) jede víc než 45 km/h, vracíme motorky šťastnému, britskému majiteli, spolu s recenzí na čupr podnik. Jdeme na jídlo. Anežka si vydobyla opakování taco, Helča bere opět poutine, já zkouším burger, vše ryze vietnamské a lokální. Po „obědě“ následuje poslední koupačka v moři, bohužel lidí jak mraky, ve výběhu pro slony je hlava na hlavě, z naší party, kde máme fobii na lidi se proto koupe jen Anež. Hel si čte, já si hraju jak dítě a sypu si písek na nohy. Místní chlapeček to asi nepochopí a díru pode mnou chce zase zasypat, tak mu řeknu ať jde pryč. Česky. Pochopil. Jeho bráška mi už jen hodil písek na truc.
Jelikož se koupačka tolik nepovedla, tak míříme tam, kde nám to jde nejlíp – bar, kde strávíme poslední večer v Danangu, se skupinou lokálů a evropanů, pravděpodobně digitálních nomádů, nebo jak je přezdívá naše nenávistné trio – šmucik vágusů.
PS: zapomněl jsem zmínit, že jeden hrad měl fake orloj!
PS2: rovněž jsem se zapomněl rozepsat, jak se mi holky snažily zkazit den neustálým zdržováním, švitořením a rušením.
PS3: snažili jsme se sice zachytit na videu, ale možná se nepodařilo – na tom kopci, je prakticky všechno, co může být ze sádry – sloupy kostela, sochy, ozdoby, skála, atd…je to taková vietnamská pjena (pro plné pochopení doporučuji profil na instagramu: delniq)
