Po včerejším opileckém dýchánku Lindsey Lohan a Agáty Hanychové (řidič nepil samozřejmě – kochal se nádhernou cestou, tzv. Sea to Sky Highway, kterou obě buchty opět! prospaly, ačkoliv v našem případě to byla spíš Sky to Sea downway) a noci v jurtě, kde se ještě těsně před spaním pořádala exkurze na toaletu s cílem minimalizovat riziko noční cesty, jsme měli budíka na relativně časnější čas (07:30 – dělníci z poldovky prominou, čas je relativní), což byl samozřejmě pro princezny problém, nakonec se ale vše zvládlo a okolo půl 9 jsme vyrazili vstříc Daisy Lake road, kde začíná dnešní hike ke Garibaldi Lake ve stejnojmenném parku (myslíme, že to je podle toho Itala sjednotitele, ale jistotu nemáme, moc nám to neštymuje s Kanadou a wifi za moc nestojí, takže jsme rádi, že udržíme v chodu domácnost (blog), na nic víc už není síla).
Ještě bych teda jen mimochodem zkritizoval Anežku za neznalost nejdůležitějších medailí z roku 2010 (jediná omluva je to, že nebyly z Whistleru, ale Vancouveru) – jedná se přece o naši Martinu „kapuci“ Sáblíkovou a její 2 zlata! (tu třetí nezlatou nepočítám, není totiž důležité zúčastnit se, ale vyhrát), ale pojďme zpátky na naši trať.
Jelikož se nepodařil nákup snídaně včera (bohudík!), tak Anežka googluje pekárny u cesty a slavíme úspěch u „purebread“ a to hned 2x – jednak, že je blízko, jednak že nabídka a chutě místních pochutin jsou skvělé. Paní nám (mě ne) udělala filtr, výborný (říká A). Helča to prý fotila, tak pokud, nebo spíš až, se internety umoudří, tak budete mít možnost ochutnat s námi.
Ještě, než se dopije kafe, tak už zastavujeme u místních rangerů (kluků na brigádě), kteří kontrolují, jestli máme vstupenku (zdarma). Ta opravňuje k absolvování hiku k jezeru (je to novinka v British Columbia od letošního léta, tak cestujte, než to zakážou). Vypakování je rychlé, tempo následně slušné, navzdory poměrně strmému stoupání, kdy na 6 km nás čeká 800–950 metrů převýšení (zdroje nejsou jednotné a autorita v podobě hodinek potřebuje ke správnému zobrazení rovněž internet), zbytek trasy už se zlomí a bude to jen lehce nahoru, lehce dolu. Rýmička ustupuje, ale i tak se potím jako podsvinče, přitom není ani 15 °C, za což si vysloužím hloupý šťouchanec. Cestou se hledá keška (úspěch), diskutuje, zda je tempo pomalé nebo rychlé (záleží koho se ptáte), uhybá z kopce prchajícím dětem (hádám medvěd), pouští běžci (rychlé tempo) a diskutuje, co budeme dělat na podzim (plánovat se musí). Za 2,5 hodiny jsme u jezera, barva opět Domestos. A ztratí brejle, prejže škoda za tisíc, byly s filtrem (ne tím kávovým prosím pěkně) – má si koupit fejkovej Rejben za 5 €. H hledá keš pod záchody, opět úspěšně. Já studuji důmyslný medvěd proof vynález na uschování jídla…krásný!
Jezero je teda taky dobrý, jde se koupat, holky na Evu, já nepohoršuji procházející babičky a naproti civějícího muškaře, který pro jistotu ještě projde okolo. Svačíme / obědváme. Je to studený (jezero i svačina). Zhruba po hodince kochání se skupina rozdělí, H je pro 3. keš dne, má dneska žně. A jde pro brejle, já sem plonkovej. Den je zachráněn, keš i brýle se našly (hádejte kde), takže pomale pospícháme (oxymorón?) dolů do údolí.
Cestou potkáváme stále celkem dost turistů, dokonce i dva páry, se kterými jsme vycházeli. Většina s velkými batohy, ve kterých mají stan, budou tu přes noc. Jeden si ho, ale nese hezky v ruce, asi rovnou z Walmartu. Holky, starý rasistky, glosují, že si tam bral modlitební kobereček (pán měl turban), kamufláž žejo…
Necelých 20 km otočíme zhruba za 5,5 hodiny, dolu to bylo v poklusu, z medvědů už se respekt ztratil, byť pro Anežku je to stále citlivé téma (ale už jinak než před 2 týdny, viz budoucí fotodokumentace). Dole dojídáme nákup z pekárny a míříme na druhou a poslední štaci dne – jezero Lost Lake ve Whistleru (ano, byli jsme tam i včera, jen bez sluníčka a s nedostatkem alkoholu, takže si jdeme pro reperát i s plavkama). Cestou jsme místama již v hustší dopravě, podle aut hodnotím, že chudší část obyvatel Vancouveru a okolí míří na svoje víkendový byty / chaty. Při příjezdu k parkovišti, které jsem vyhodnotil jako nejbližší se leknu cedule „just drop off parking“ (= jen na vyložení spolucestujících a dalšího bordelu), ale co, když už jsme skoro tam, tak to zkusíme. Přejíždíme golfové hřiště zrovna v momentu, kdy budoucí Tiger Woods (možná spíš minulý, věk šacuji na 80) odpaluje svou životní ránu, míček i místo dopadu neznámé. Hned za bunkerem už začíná parking a je to v cajku, auta tu stojí, horší je to s množstvím volných míst. Naštěstí se nám přímo před nosem jedno uvolní (díky, Neznámý řidiči!), takže šup tam s Hybriďákem, přebalit batohy a na pláž to máme asi 50 metrů – americký sen, už jsme se hrozili z 2 km pochodu lesem. Dnes je tu živěji, partička s hakisákem, skupina s freesbie, někdo s šišatou mičudou (tu pro ten jediný, skutečný fotbal), další na kole, prostě páteční odpoledne, jak má být. Nejprve dojedeme včerejší degustaci (alkohol je tu stále zakázaný) a další pochutiny. Užíváme si sluníčka na pláži (Já začínám psát blok, abych si mohl večer číst – jo, i tohle umím. A si už čte – u ní jsem to pochytil. H přemýšlí nad 4. keškou a komentuje dění okolo). Do vody jdeme jen s H, a to, jakmile vypadne rybář / muškař, který vysloveně překážel. Voda je příjemná, plaveme k jednomu z pontonů, kde se chvílí válíme a přemýšlíme, jestli té paní, co plave okolo máme hodit záchranný kruh.
Na břehu mezitím začíná Friday Football Night (bezkontaktní verze 4×4), celkem nuda chcete-li znát můj názor, ale fandíme. Dojde nám, že by se hodilo dostat na břeh tak, abychom ještě pochytali nějaké sluneční paprsky a nemuseli plavky sušit celou noc, takže hurá do vody, závod ke břehu. H si nesundala řetízek, takže se o něj bojí, díky tomu vyhraji i se svým napůlčuba / napůlprsa nestylem. Zároveň to máme blíž k mači, kde se blíží finále. No, žádný Touchdown v zápase nebyl – já to říkal. Těsně před tím, než slunce odejde za stromy si sbalíme vše podstatné a jdeme na pokoj (jurtu), přičemž A je smutná, že se jí nepodařilo prosadit variantu piknikové večeře u jezera (stále je tu živo, přibyla slack-lajna).
Na ubytování se nezdržujeme, sundáme smradlavé hadry, oblékneme ty méně smradlavé a vzhůru do velkoměsta, po včerejší zkušenosti už autem. Cíl máme ve vyhlášeném (dle prospektu) podniku na burgery a šejky (ty na pití, nikoliv lidi). Je to víceméně fast food, jen mají čepované pivo, a to nejen tak ledajaké – nějaký lokální pivovar, co udělal ležák z českého chmele (a ani ho nějak příliš nezprasili, celkem ok). Všichni cpeme burger, těšíme se na odsmažovací kůru po návratu. H je šťastná, že si už zvykla na místní porce a nemusí před koncem povolovat knoflíky u kalhot (v uplynulých dnech běžná praxe). Anežka nedojí cibulové kroužky, balí je s sebou, zas to určitě nechá ve stanu, stejně jako sušené maso včera, byť je to přísně zakázáno, láká to vy víte koho. A proto asi i víte, proč to Anežka neuklidila a hodila to jen Helče pod postel… Kámoška.
Máme s sebou i bundy, plánujeme ještě krátký sightseeing po Whistleru, žije to tu dost, většina v šortkách, nebo krátkém tričku, prodeje zmrzliny rekordní (fronta před krámem taky byla, asi „please wait to be seated“). 3 zmrzliny z Prahy mají 3 vrstvy (včetně péřovky), nechápu, jak jsme přežili ten minulý týden. Když projdeme celé centrum, opětovně chválím urbanismus – můžeme možná prskat, že je to kýčovité, ale promyšlené to mají určitě…
Cestou zpět se snažím najít místo na odskočení, policejní stanice by ale nebyl dobrý nápad, rychle pryč. U jednoho křoví mi holky dělají křoví, a to velmi důmyslně – používají i šifrovanou řeč, když volají „méďo, nevylejzej“. Pokud si ta procházející trojice nevšimla, jak jsem si málem rozbil ústa, tak si holky zaslouží Oscara. U jurty už si jen stěžujeme na lidi, co nám zabrali parkovací místo, máme to teď daleko (karma za ten parking u pláže), probíhá očista, plán na zítřek už máme stanoven – zdolání posledního kanadskýho vrcholu před námi, pak už jen městská poskakovačka…
Dobrou s kougárem!
panda
ps: korektura a foto (snad) zítra, i u tohohle jsem ztratil nervy vícekrát
