Při opouštění města hříchu ještě naposled obdivujeme (čti nechápeme) velikost a kreativitu místních hotelů a chceme se vyfotit u nejznámější cedule Vegas. Fronta na fotku je ale dlouhá asi jako řeka Colorado, kterou dnes přejedeme, tak se rozhodneme pro nepřímý úhel a bohatě nám to stačí. Zíráme, že fronta není jen na fotku přímo pod cedulí, ale na chlapíka, který je tu od toho, aby vás vyfotil za drobný poplateček na váš telefon, foťák, či cokoli si vymyslíte. Aby to celé vypadalo profesionálněji, má mikrofon. Bez toho my se obejdeme, a proto s krásnými fotkami odcházíme dřív, než se fronta stihla posunout. Zbývá vyřídit jedna maličkost – hledáme kapli pro naše dva zamilované. Fajnovkám se ale nelíbí kaple s Elvisem, kterou jsem jim vybrala, a tak z Vegas odjíždí, jak do něj přijeli – nesezdaní.
Dnešního hlavního bodu dosahujeme už kolem poledne. Stavíme nejdřív na jednu, ne příliš vyhlídkovou vyhlídku, po ní už na lepší, odkud je vidět nádrž přehrady, hlavně její nízkou hladinu. Podle vystavených fotek a pruhů na okrajích poznáváme, jak málo vody je.
Hned se přesouváme přímo k přehradě, parkovistě je tu obrovské a je taky proč, lidí tu je jak… no řekněme hodně. Doplňujeme si aspoň pár poznávacích značek amerických států, což je hra, která se vzala od nikud, ale drží se. Odškrtávám si nevadskou kešku a jdeme na hráz, je opravdu obrovská. Překvapují nás „křivé“ sloupy elektického vedení, udivuje nás, jak tohle dokázali postavit ve 30. letech, i jak se obecně přehrady staví. Jak se ukazuje přehrada na řece Colorado oddělující Nevadu a Arizonu je sama federálním územím a není tedy ani Nevady, ani Arizony. Otázkou pak už jen zůstává, proč je na obou koncích zdůrazněno, že oba státy mají stejný čas (minutový posun na fotkách je způsoben jen přesunem z jednoho konce na druhý).
Jedeme se podívat ještě z mostu na přehradu v celé své majestátnosti, Anežka jako správný stavař si fotí fakta o stavbě mostů a společně si zpíváme Mosty od Karla Zicha. Opouštějíc Nevadu, fotíme se ještě u cedule „vítejte v Nevadě“ a po přejetí mostu v zápětí fotím „vítejte v Arizoně“. První si v dalším státu kupujeme mňamky na benzínce, já a Dan už klasicky ledovou tříšť a k tomu každý nějakou americkou prasárničku.
Než dojde tříšť jsme už ve městě Kingman a vydáváme se na prohlídku muzea Route 66, jejíž část si dneska taky projedeme. Muzeum za sympatické 4 USD (na hlavu) představuje historii této slavné cesty. V konceptu muzea se lehce ztrácím, číst anglické popisy většinou rychle vzdávám a prohlížím si hlavně exponáty. Hlavní myšlenkou zdá se být nářek nad tím, že Route 66 už není co bývala, ale v myslích navždy zůstane (Gone, but never forgotten). Nám v myslích zůstane spíše agitační video o tom, že Route nebyla taková jaká byla díky doktorům či profesorům, ale díky úžasným běžným lidem (po skončení videa račte vhodit volební lístek D. Trumpovi). Po shlédnutí exponátů a prošmejdění suvenýrů nás nejvíc pobaví upozornění u toalet, že více jich je v patře, a to prosím v češtině na prvním místě. Venku ještě prolezeme staré lokomotivy a před odjezdem můžeme pozorovat současnost železniční dopravy, počítám vagóny, ostatní trpělivě čekají, výsledek 5 lokomotiv + 119 vagónů.
Route 66 je zajímavá hlavně tím jak příšerně nudná je. Dan je nešťastný, že ani nemusí držet volat, koukat na cestu, jako řidič nemusí nic a hrozně se nudí. Cesta je rovná a rovná kam až dohlédneme. Pozitivní je, že krajina se z pouště změnila na vysušené pláně s hojnější vegetací a teplota klesá, dnes se nám po několika dnech v poušti bude lépe dýchat. Před městem Williams, kde budeme dnes spát jsou dokonce i rozsáhlé lesy a když dojedeme k našemu motelu s venkovním bazénem, který jsme si buchty u Dana vyhádaly, je příjemných 21°C. Do bazénu stejně jdeme (to přece musíme!), hlavně kvůli tomu, že se ukazuje, že je tu i pekelně horká jacuzzi.
Dáme si večeři v restauraci a pak zpátky do vířivky, to my můžeme.
Helča
