Probouzíme se do sobotního dne plní očekávání a zároveň úlevy, že máme za sebou další noc v hostelu, kterému k naprosté dokonalosti schází jen krůček.
Po každodenní ranní rutině v podobě úděsu z budíku a dalšího dne se rychle balíme a s guidem Vladem míříme na autobus směr Machu Picchu.
Musíme pochválit místní autobusy, které jsou čisté a pohodlné. Cesta autobusem je rychlá a nabízí lehký adrenalinový zážitek.
Dosud jsme nikdo nezmínili, jakými cestami jezdíme, ale často jsou naše výhledy velmi výživné (čti děsivé). Neustále ve výškách, často na krajnici a pod námi hluboké srázy. Cesty většinou hliněné, o nějakém zpevnění či dokonce svodidlech netřeba ani snít. Není pochyb o tom, že se krajnice jednou za čas utrhne, případně se utrhne kus skály nad cestou či dojde k sesuvu půdy. Je to hodně o štěstí.
Poznámka autora: všechny naše mámy mohou být v klidu, už máme veškeré obdobné cesty za sebou a nic podobného nás nečeká. Ale zpět k tomu hlavnímu, tím je Machu Picchu.
Nahoru jedeme busem, podařilo se sehnat lístky, díky čemuž ušetříme pár minut spánku a trochu sil pro výstup na horu Huyana, ze které je impozantní pohled na Machu Picchu. Než se vrhneme vstříc novému zážitku, využijeme toalety před vstupem, jelikož v celém rozsáhlém areálů žádnou toaletu nenajdete (přísně zakázáno vykonat potřebu tohoto druhu). To je trochu zrádné, jelikož za vstupem strávíte cca 5 hodin. To vyžaduje předchozí přípravu v podobě nepití tekutin. Peruánci nezklamou, toaleta za 2 soles je bez tekoucí vody a je vtipné sledovat lidi, když si nanesou mýdlo na ruce a už se ho nezbaví. Výše píšu o přísném zákazu, tak rovnou prásknu holky, které to porušily.
Pojďme zase zpět k tomu hlavnímu, Machu Picchu. Po vstupu máme cca hodinovou přednášku od našeho drahého Vládi. Uvedu jen par základních informací. Machu Picchu jsou ruiny inckého města v Andách, působivý soubor staveb z převážně kvádrového zdiva z opracovaných kamenů, vodovodní systém a spoustu dalších machrovin. Když člověk vidí detail a přesnost některých zdí, často vystavených na velkých kamenech či skále, musí být v úžasu. Přemýšlím nad tím, jak se jim podařilo opracovat kameny do potřebných tvarů. Průvodce nám nějakou teorii sice dává, mohl bych Vám ji sdělit, ale nechce se mi to vypisovat. Počátky Machu Picchu jsou odhadovány na období 1438-72. V roce 2007 se Machu Picchu stalo jedním ze 7 divů světa. Nejedná se o původní název. Ten se buď obecně neví, nebo ho nevíme my. Aktuální název byl přisouzen Španěly a vychází z názvu hory Machu Picchu.
Do fotografií připojují naše společné foto s průvodcem Vláďou. Nastává srdcervoucí chvíle loučení nejen s Vláďou, ale i se všemi našimi novými a nejlepšími kamarády na světě. 🥸
Tupanačiskama je to správné slovo, které se prý říká při loučení. Pro Inky rozhodně no goodbye.
Po úvodní prohlídce se dělíme na dvě skupiny. Jedna velká, zahrnující takřka všechny členy celého týmu kromě 4 kusů. Ani nemusíte, milí čtenáři, dlouho hádat, kdo jsou ty 4 kousky. Logika rozdělení je jednoduchá. Velká skupina jde sice na vyšší horu, ale s pozvolným stoupáním. Druhá, menší skupina vyrazí na děsivě vyhlížející horu/skálu s prudkým stoupáním. Průvodce si neodpustí poznámku, že výstup na Huyana Picchu je docela “scary & challenging” a rád ji ilustruje fotkou z telefonu. Přihlížející zděšeně kroutí očima a oddychují úlevou, že jsou členy toho druhého týmu. Nás už nic nerozhodí, takže míříme vstříc Huyanapicchu. Koukáme na ni s hlubokým respektem. Z domácí přípravy víme, že nás čekají tzv. stairs of death a stoupání 300 m na cca jednom kilometru. Výstup zvládáme až neuvěřitelně bravurně a s výraznou noblesou. Většinu cesty jdu první, holky uprostřed, Dan to zavírá, ale očividně se bojí. Nevadí, nebudeme si ho dobírat, jen doufám, že to zvládne. Cestou se kocháme až neuvěřitelnými výhledy a do hodiny jsme na vrcholu. Těžko popsat naše pocity a úžasný pohled nejen na Machu Picchu, ale celé okolí andských hor. Po pauze se vydáváme dolů a víme, že cesta zpět má být nejděsivější částí cesty. Opět to zvládáme bez problémů, žádné vertigo se u nikoho z nás neprojeví. Cestou dolů máme možnost registrovat zhrozené výrazy některých turistů mířících nahoru.
Jsme dole, dopřáváme si závěrečnou procházku po Machu Picchu a míříme zpět dolů do Aguas Calientes, kde si snad dáme dobré jídlo. Takové přání se nám plní, jídlo bylo moc dobré a všichni jsme si pochutnali jako za starých dobrých časů ve světě pohodlí.
Po Aguas Calientes si pro jistotu ověříme polohu vlakové stanice, do které se prodíráme přes místní obrovskou tržnici. Prodávají moc hezká ponča a klobouky, někteří z nás zkouší smlouvání, které se zde doporučuje, ale nemá valný výsledek. Stanici jsem našli, rozloučili se s naším exkluzivním hostelem, vyzvedli si svou bagáž, která k našemu překvapení zůstala na svém místě a tudíž jsme se mohli v klidu přesunout do místní gringo kavárny, kde jsme strávili zbytek času do odjezdu našeho vlaku.
Nádraží zde mají krásné, nastupujeme do vlaku a všímáme si pohodlných sedadel. Organizace je, bez ironie, výborná, možná až přehnaná. Anežka má trefnou poznámku, že Peruánci perfektně organizují situace, kdy si člověk bez problémů poradí sám, ale tam, kde by se organizace hodila, je to tragické.
Cesta vede podél řeky, hraje nám místní hudba a vlaky mají mnohem pohodlnější než je většina v ČR. Na počátku cesty zní mnoho instrukcí, např. že kýchat máme do rukávu a na toaletu může vstupovat pouze jedna osoba. Staff ve vlaku je krásně oblečen. Cestování uzavíráme návratem do Cuzca, kde si hrdě vyzvedáváme trika s nápisem “Salkantay survivor”. Po ubytování ve starém známém hostelu se stabilní teplotou 11 stupňů se plni hrdosti vydáváme do luxusní gringo restaurace. Na půl hodinu nás usadí na bar, kde si s Danem stylově objednáváme slavnostního trojpanáka whiskey a chválíme naše krásné, výkonné, silné, nezlomné a spolehlivé partnerky.
Dnešní den končí, my jsme unavení, hrdí a spokojení. Rozhodně celý 5ti denní trek stál za to. Zítra budeme především odpočívat.
PS: Z mnoha stran k nám putují velmi pozitivní ohlasy na náš blog, který většinu z Vás moc baví, někteří hlasitě vyprskávají smíchy na místech, kde to nemusí být zcela vhodné, některým díky smíchu tečou slzy z očí apod. To nás moc těší, je to jedno z hlavních poslání blogu. Zároveň, naši milí čtenáři, často zmiňujete, ať tu “dovolenou” ve zdraví přežijeme, že nás litujete a ať se vrátíme v pořádku zpátky. Pro dnešek mám moc velkou radost, že Vám žádnou takovou zábavu v podobě záchvatů smíchu a pozitivních slz neposkytnu, protože dnešek byl prostě super a vše vyšlo na jedničku. Dnešek stál za všechny útrapy během Salkantay treku. Jak neustále opakoval náš guide Vlado, “no pain, no gain”. My jsme to dali a jsme na sebe pyšní.
PPS: Není to tak dlouho, kdy jsme ve stejném složení pokořovali vrcholky hor ve Vysokých Tatrách a velmi drobným náznakem se zdálo, že výšky mi nejsou zcela příjemné. Po dnešních zážitcích (a nejen těch – na zipline jsem se očividně bál nejmíň, důkazní materiál v podobě videí mohu doložit na vyžádání) už nikdo nemůže říct, že by se Tom bál výšek. Naopak, stal se z něj machr na adrenalinové zážitky.
Tom
edit: Jsme opět plně online a tak se podařilo doplnit galerii z předchozích dní. Jako bonus máme i 3 videa ze 7. dne na zipline