LogoMakr-1LDIPM

Den 9 – Icefields Parkway: Parker Ridge, Glacier Toe & Wilcox Pass

Promokla mi bota (vlastně obě)! Anežka ucpala záchod! Helča vylila pivo! Dnešní zápis zkrátím – chcalo a sněžilo, v závislosti na nadmořské výšce, kde jsme byli, nemá smysl psát nic víc.

Kecám, nakonec to byl super den, byť začátek byl depresivní, skoro jako včerejší večeře. Vyspal jsem se velmi dobře, což se nedá říct o horkým bramboru (dále jen HB), celé dopoledne skuhrala na bolavá záda, dneska spím s H, uvolníme lůžko pro naši HB, H se prý vyspí všude, tak vyzkoušíme.

Během vstávání (po po-odhrnutí závěsu) proběhla tato konverzace:
Já: je tam hnusně…
Ona: hnusně? Jak moc hnusně na škále 1-10, kde 10 je nejhorší…? (Nebereme hodnocení moc / velmi / málo / akorát… chceme to přesně)
Já: kolikátka byla včera odpoledne?
Ona: 8
Já: 9
Ona: běž spát!
Když jsme se nabalili (ano, přiznávám, že podvlíkačky by se tu hodily), tak jdeme na snídani, pro mě z nepochopitelných důvodů dostává druhou šanci, včerejší bistro, které otočilo ceduli s nápisem „Dinner“, nyní láká na „Breakfest“. Ok, všichni bereme sendvič se slaninou a vajíčkem (protein máme i na dovolený, kauči), k tomu nějaký sladký dezert a čokoláda (H studená, já teplá), respektive kafe. A si stěžuje, že za snídani dala víc než za večeři, její problémy bych chtěl mít. H je spoko, jen tu čokoládku si neuměla otevřít (není zač).patří

Startujeme Hybrida (pejorativnější označení našeho povozu), zapínám vyhřívání volantu (ano, máme plnou výbavu, heč) a jedeme vstříc zážitkům, zatím jen dešti. Po 30 minutách parkujeme a vyrážíme na Parker Ridge, který slibuje za málo peněz (výškových metrů, ale i klasických) hodně muziky (výhledů). Prakticky od prvních metrů komplikuje pochod sníh, ale bojujeme ze všech sil. Po chvíli se přiznám, že mi to dnes nechutná, odpoví mi vítr, poznávám, že nálada není dobrá.

Cestou nadávám, proč nemůžeme jako normální lidi na dovolenou třeba k moři, dát si drink u bazénu, ale odpověď znám, H mi ji nezištně připomene a drink si prý dáme večer, A hlásí, že odteď pije už jen Smirnoff Ice (ach to mládí). V mlze / mraku, těžko soudit, vidíme Saskatchewan Glacier (nutno říct, že slovo Saskatchewan máme velmi oblíbené), několik vrcholků (nutno si domyslet) a vlastně i Icefield Parkway, po které jsme přijeli. Zarazíme se, až když slyšíme charakteristické puknutí ledovce, následované lavinou, bohužel na druhé straně kopce, čili bez vizuálního vjemu. Zpátky se vracíme stejnou cestou, vítr, který jsem ještě před chvíli velebil, že dnes tolik nefouká, to vzal od podlahy a bije nám do zad, příště budu držet hubu. To, že moje boty právě odsáňkovaly do důchodu a vzaly s sebou Gore-tex membránu ani nemluvě, čvachtám (a ne jako manža z mimibazaru).

V autě zapínáme na maximum topení na nohy (to přece usušíme) a jedeme na druhý výlet, k patě ledovce Columbia. Cestou obdivujeme (asi jen já), jak moc se od roku 1890 ledovec smrsknul (Venda „Kikina“ Klausů by mi to vysvětlil na křivce nabídky a poptávky podobně jako já princip externalit na Iceline trailu), ale venku strašně chčije, takže obědváme v autě (Mana, Jerky, Cheddar, zbytky ze snídaně, socky z Čech, však to znáte). Paní ve vedlejším autě to berou podobně, ale pak se přemístí na místa pro invalidy, zvládnou z tama lepší fotky. Dle našeho hesla „není špatného počasí, ale jen ….“ se opět vydáme na krátkou poznávačku okolí ledovce, déšť jako jehličky nás bičuje do obličeje pokaždé, co zvedneme hlavu. Začínáme pozorovat svůj stín, což znamená jediné – sluníčko bojuje o svůj prostor, v čemž ho hlasitě podporujeme. Můj pokus vydat se k ledovci blíž holky razantně odmítnou, skončíme tedy na úrovni ledovce z roku 2006, v časech zlaté olympijské medaile pro Katku Neumannovou & rozehnaného Czech-Techu. Cestou zpátky se H snaží najít rok narození rodičů, holka zas jednou nedávala pozor.

Počasí se skutečně lepší (díky!), a tak přemýšlíme, co dál. A navrhuje Wilcox trail, je hned za rohem. My jsme bez názoru = souhlasíme, a tak nazouvám jiné boty (ty první jsou stále durch), bereme Bear Spray a vyrážíme do kopce, směr výhledy. Dobře že tak, potkáváme cestou první skutečný Wildlife, čipmanky fakt neberu. Radujete se zbytečně, medvěd to nebyl, ale i za tu ovci jsme rádi. Na obzoru to vypadá na další Mordor, takže to vzdáme ještě před Wilcoxovým passem (=průsmykem), volíme návrat (později se ukázalo, že jsem zbytečně vysrabil), cestou je přednáška o vynálezu pohyblivých znovupoužitelných liter (pro negramoty Guttenberg z Kutný Hory), tématům se v naší skupině meze nekladou. Pro příště bychom poprosili do skupiny teoretického fyzika, případně podmořského biologa, přihlášky posílejte na chcidosvetasvami@jsteskvely.com

V údolí, za svitu sluníčka, probíhá důkladná očista obuvi (A s láskou vzpomíná na svého otce) a cestou zpět do našeho ponurého resortu zastavujeme na každém výhledu, hrajeme hitovky od Káji Gotta, Eltona Johna, Queen & American Pie (ano, všechno toto znám a umím i rámcově zařadit do žánru). Medvěd nikde.

Na ubytování zjišťujeme, že to vůbec není depresivní místo, právě naopak, já nahodím šortky (chlór v Lake Louise Inn bazénu je vyšisoval do jiné barvy, asi proto mě ty oči slzely), brýle a na terase s Helčou chlemtáme pivo, které nám vychladila naše lednička, tzv. Frigida a chipsy. Pohodu nám nezkazí ani sousedka, která je šťastná, že „finally, we’ve got neighbors today“ – včera jsme tu byli taky, kjávo. Večeře je jasná, pub co máme 10 metrů s All you can eat salátovým barem a grilem, kde si kuchtíme vlastní jídlo, je k nezaplacení. Americký fotbal (kanadská liga) na plátně je v ceně.
s láskou panda

edit 1: Sorry, s podobným internetem jsem pracoval naposledy v časech tú-tú režimu, kde buď byl připojen táta na faxu, nebo jsme koukali na centrum.cz = fotky budou až v časech LTE, snad již zítra
edit 2: Sorry Tome, kvůli problémům výše nebude ani kontrola pravopisu, tak to nějak přežij 😀