LogoMakr-1LDIPM

Den 9 – Ha Giang -> Sapa

Zase delší přesuny, takže zase já, ale nebojte, něco z toho bude.

Včera jsme se s Danem zakecali s jedním Holanďanem a jak už víte byl to docela plnohodnotný mejdan, který se protáhl, takže ráno jsme si přispali. Budík na 8:10 bohužel moc neštymoval s časem odjezdu v 8:30, měli jsme totiž ještě snídani. Připrava chvíli trvala a náš řidič naštěstí vypadal docela trpělivě, asi tušil, že dneska dojde na dýsko. Posnídali jsme palačinky s medem a banánem, což šílené přitahovalo včely, Anežka se jedné lekla a ohnala se po ní tak, až jí kus palačinky plasknul o zem, docela divadelní představení.

Taxikář vyrazil zvláštním směrem, ale zdálo se, že ví, co dělá. Věděl. Po rozbombardovaných cestách jsme dojeli k vyhlídce. Bohužel byla mlha, že člověk neviděl ani na 2 metry, ale řidič naše ostýchání vylézt z auta nebral vůbec v potaz a sám vyrazil fotit kus šutru, který nese informaci o zařazení této lokality mezi dědictví UNESCO. Zkouší si s tím dělat selfíčka, zatímco my blbneme a fotíme se s „výhledem“. Selfie asi nevyšlo úplně dobře, protože si záhy chrochtne na Anež, aby ho blejskla. Fotku ihned lifruje na Facebook. Má to s náma ale hezký výlet! Skoro si začínáme říkat, že si to můžeme i sami odřídit. Jako by nám četl myšlenky, po dalším kusu cesty gestikuluje na Dana točením volantu, huláká „hej hej“, tak z toho vyvodíme, že Danovi fakt nabízí, jestli nechce řídit. Dan se zdráhá, ale nechá se ukecat, načež zjišťujeme, že to asi mělo znamenat něco jiného, zřejmě chtěl pochválit, jak mu to na těch ne-tak-úplně-silnicích jde. Je důležité zmínit, že ho od včerejška podezírám, že dřív pracoval v Čechách ve večerce a že nám moc dobře rozumí, protože se často chechtá dost na místě. Až moc. Divný. Bohužel mně tyhle cesty nedělají úplně dobře, takže veškerou svou energii věnuji přesvědčování sebe sama, že mi není špatně (ano, mami, teď už taky vím, že jsem si měla vzít Kinedryl).

Přijíždíme zpět do Ha Giangu, a to brzy. Taxikáři dáváme dýško, dojemně se loučíme podáním ruky a jdeme do hotelu, kam nás následuje, už nás to nepřekvapuje. Potřebujeme vyřešit, jak se dostat do Sapy, ne té v Praze, ale té opravdové (na tuhle blbost jsem se těšila). Původně jsme měli zjištěný spoj v osm večer, což zní jako celý den čekání a v Ha Giangu už není coby. Naštěstí v hotelu vytahují eso z rukávu – jede to v jednu, za hoďku a půl, úžasný! Rychlá sprška a oběd v nejlepším podniku, opět Blue Sky a opět lahoda. A+D si nechtěli dát pivo, tak jsem s nimi držela partu a objednali jsme si pomerančový freshjuice, chudinka obsluha/majitel/kuchař kvůli tomu sedá na motorku a odjíždí pro pomeranče. Pivo by bylo lehčí.

Pak už v hotelu čekáme na autobus a děláme fóry, aby to třeba nebyl takový autobus, jaké jsme potkávali na cesté v posledních dnech. Takové rachotiny, které od rozpadnutí dělí jeden jediný výmol. V lobby ale pěkně zavazíme, probíhá tu zrovna úklid a my se s Anež snažíme, aby nás někdo nepodmetl, znáte snad tu pověru. Dvacet minut po jedné pro nás skutečně přijíždí autobus, ten autobus. Složíme se na sedačky, D+A sedí na takové válendě vzadu, pod nohama naše krosny, pásy tu nejsou (pochopitelně), slyším vzadu Dana říkat, že je dobře, že tímhle jedeme přes den, je tak větší šance na přežití. Rachotina je dokonce zároveň něco jako PPL a systém rozvozu a přijmání balíků mi zůstává záhadou. Protože na tuhle cestu už jsem si kinedryl vzala, hodně toho prospím, ale jak se později dovídám, je to dobře. Prospím obřího hada na silnici (obávám se, že si ne mě Dan nevybíjí apríl) a ožralu vedle mě. Když výjimečně nespím sleduju zvláštní způsob zpracování dřeva – dělají z něj velmi tenké ploché pláty, které pak suší na slunci. Kromě toho mě zaujaly vypálené oblasti, které místní začínají obdělávat.

Ke konci cesty jedeme při západu slunce a jeho barva je krásná, jako rozžhavený kov. Silnice vede podél řeky a řeka je hranice. Jsme Číně ješté blíž než předevčírem. Zajímavé je, že i tady je najednou čtyřproudá „dálnice“, rozdělená středovým pruhem a celé je to takové nečekaně uspořádané. Tak to vypadalo i na Lung Cu – snaží se snad udělat dojem na Číňany? Hned záhy přestupujeme. Ne, že by to byl plán, ale řidič rachotiny nás prostě vyhodí a odkáže nás k jinému minibusu, je modernější, pásy stejně nemá.

Přijíždíme do Sapy už za tmy, ubytujeme se a jdeme do města a na večeři. Jsem překvapená a možná i trochu vyděšená. Sapa je velmi turistická, ačkoli Evropanů tu mnoho není. Lidí je tu až příliš, ulice duní v rytmu hudby ducduc a celé to tu bliká, že by z toho nejeden epileptik mohl mít problém. Tak jsem si to nepředstavovala. Na něčem jako náměstí probíhají představení, ale my se jdeme najíst. Podniky na hlavních ulicích lákají na vietnamské ale také západní jídlo. I námi zvolený podnik tahá lidi na pizzu a špagety, achjo. Procházku po městě si pak zpříjemníme ještě čerstvým ananasem (já) a cuktovou vatou (A+D). Večer zakončíme v coctail baru, který Dan označil za evropský, mě přijde skvělý, jsme tu totiž sami. Pár drinků, které nás stojí jako 1/6 průměrného vietnamského platu a jdeme spát. Venku padla mlha a sní odpadly davy, jdeme městem duchů a doufáme, že ráno už mlha nebude, mohla by nám zkomplikovat plány.