Ráno bylo opět povedené, v našem slepičím stanu (To nemá s Anežkou nic společného, jen jej v průběhu dne využívají místní šťabajzny ke kvokání, a doufám, že jen k tomu. Namísto kempu jsme totiž v kurníku) to trochu smrdělo a jako zdroj jsme identifikovali jednu matraci, takže bez milosti letěla ven, snad nikoho při letu nezranila, jen pobavila Toma, který zrovna korzoval okolo. Ve 3:30 se celým údolím začalo nést mohutné kokrhání a sice nevím, kterej z nich to začal, ale to hovado, co se producírovalo u nás se teda přidávat nemuselo…vzbudil skoro všechny. Být po mém, tak je z něj Coq au vin, což by bylo v souladu s mojí místní pověstí, kdy mě vyhořelý doktůrek překřtil na kitty hater (tím otravným kotětem jsem ale hodil jen jednou a to ještě velmi decentně a výchovně…stejně to nepochopilo).
Po x kolečkách kokrhání šel okolo Tom a jeho klasické povzbuzení “je tu další den, pojďme si ho užít” nás povzbudí k dobalení a snídani, která je chudší než obvykle, asi jsou kuchaři naštvaní za tu včerejší večeři, kterou ohřívali na 2x. Menší čachry s báglama (jiná organizace pro ty, co se vrací vlakem a jiná pro ty, co jedou busem), loučení s kuchaři (navalte prachy gringa) a můžeme vyrazit.
Stoupání je slušné, omylem jsem vyrazil jako poslední, přede mnou prskolet, stezka úzká…sem ztracen, k tomu bacilonosiči se bojím přiblížit, až mi z ní vyrazil opar (a nebo z toho, jak se tu myje nádobí – dědeček hříbeček, cca 45-70 letý pomocný kuchař vezme hadr, kterým leští všechny talíře, hrnky a příbory, do toho chrchle tuberu, sem tam odběhne do kuchyně zamíchat polívku, sem tam na záchod, a pak zase rychle do kuchyně, aby se nic nepřipekli, vše jsme včera viděli…). Nakonec mě zachrání Anežka, chce přečíst Kikči blog a udělá mi živý štít.
U Váguse (nezaměstnaný belgičan) se změnila struktura hlenu, který nesmrká, ale už plive okolo, dneska ladí se zeleným porostem, asi změna nadmořské výšky, nemůžeme se shodnout. Každopádně má opět stejný hadry, ať je 0, vítr, nebo 30, vždy má tričko, mikinu, kulicha a zelený kapsáče, je to frajer, i Tom Grošup by se mohl učit.
Po pauze jdeme za Tomem s Kikčou, ta si povídat nechce, tak řešíme možnou žalobu Toma na Pfizer za zničení kloubů po vakcinaci proti Covidu, šance vidíme vysoko, už jen najít vhodného právníka, ale možná je Tom jen hypochondr…Na vrcholku stoupání si s Anež dáváme pivo a zkoušíme i avokádový toast, to avokádo paní utrhla přímo před námi…slastKlesáme džunglí sami, ale orientace není těžká, jdeme podle zvuku prskoletu (ano, moje a Tomova nenávist je opravdu hluboká). Po chvilce dojdeme na místo zvané Llaqtapata, incké strážní místo na zhruba 3ha, které postupně restaurují, neboť není pod ochranou UNESCO, jako např. Macchu Picchu, moc pěkný. Co je horší je další Bladova přednáška o objevení MP, okořeněná o dva dotazy z publika.Jeden z příběhů se týká invaze Španělů, kterou podnikly s cca 140 muži, 40 koňmi a pár sudy vína (ok, v příběhu jsou i nějaký bambitky, ale kdo ví jak to bylo, neboť při povídání o incké bratroválce si Blad evidentně nemohl vybavit jméno a tak hodil do příběhu Pabla (asi Escobara o kterém mluvil včera). Obecně bych jeho výklad přiblížil Klausově povídání o kuponové privatizaci.
Po přednesu se valíme z kopce dolu, Kikča se nalila vodou (za dnešní dopolko jen cca 6 litrů, Tom ani nestíhá běhat k bankomatu, jak se Soly protáčí), splašily se jí kopyta a jsme tedy jak protržená přehrada, 1000 metrů máme vcukuletu za sebou, chceme skupinku přejmenovat na rolling potato.
Cestou nám ještě naše Aquawoman zastaví u chatrče, neb nám došla voda, kteroužto kupujeme po 1 litru za 8 soles (cca 50 Kč), což je nehorázná cena, pán utře vodu špinavým hadrem (jiné tu ani nevedou) a tlemí se jak obral gringa…
Jeden z Kenů (viz Anežky popis) se cestou ztratí, vyslouží si tedy novou přezdívku, Bludný Holanďan, kterou však později dostanou všichni z této povedené skupinky (ps: po včerejšku to u nich na žádný hangover nevypadá, asi jsme je podcenili).
Oběd je ve vesnici Hidrolectrica, kde není nic, kromě „nádraží“, pár stánků a restaurace túristica, kde dostaneme jídlo – já zariskuji s rybou (jistím přes uhlí, objevil jsem v batohu nový důl), K+A jdou do kuřete a T si dává žebra. Nejlepší je ale naprosto famózní nachos s guacamole, které je podáváno cca jako amouse bouche (jo, myslím to tak). Proběhne rychlý check, zda neskočíme na vlak, ale jede až za 2,5 hodiny. Jen pro info, těch 10 km stojí 35$, Blad se při té ceně ošije a nezaměstnaný vágus pokřižuje (zřejmě to přepočítává na dny na podpoře), čekal bych tedy minimálně Orient Expres, ale realita je spíš někde v 18. století, klimatizace tu má podobu fenster anlage.
Ještě zajímavější nám ale přijde způsob jak dostat vlak o cca 30 metrů výše, když nemáte prostor a jste líný kutat do skály – koleje se položí cik-cak a vlak postupně jede dopředu, couvá a zase dopředu…kluci mazaný!
Po dopingu na hroznovém cukru hrajeme kontakt a cesta celkem ubíhá, na mostě jdeme (ne všichni) trochu neopatrně přímo po kolejích, holka z Minnessoty ale zamrzne a jde stylem krok sum krok, trvá jí to tedy dlouho, o nezaměstnaným vágusovi ani nemluvě, chodil tam a zpátky, nikdo na něj nečekal.
Příchod do perly Perú je jak vystřižený z deprese – hnus, bordel, špína a zase bordel…zajímalo by nás, kam jdou peníze ze vstupnýho, každopádně do infrastruktury v místě určitě ne. Ubytování nevybočuje z řady předchozích dní, bohužel….ačkoliv jako jediné dva páry skupiny máme privátní pokoje jen pro nás. Kikča po příchodu z koupelny otevírá Booking.com a hledá alternativy, holka je z nemocnice trochu cimprlich.
Večeře proběhne v poklidu (náš výběr je umírněný, T+K vyzvedávají nové platíčko, nikdo se neopil, jen se jaksi zatoulali naše lístky na zítřejší bus směrem do kopce na MP. Nikdo jiný nejede, ani nechce – bus stojí 12 $ na osobu jedním směrem. My máme hrůzu v očích z představy vstávání ve 3.45 a stoupání dalších 400 metrů, a tak instruujeme Blada, že takhle prosím, prosím ne…je to dobrý, máme přijít v 5.20 dolů, lístky sežene. Posléze zjišťuji, že jsem lístky skutečně neplatil, chyba je tak v komunikaci mezi mnou a centrálou…
dobrou!