Dnešní ráno začalo pro některé z nás (všechny kromě Dana) velmi poklidně, jelikož jsme nečekaně obdrželi zprávu, že se vyzvednutí auta, díky kterému se přesuneme z New Yorku do Washingtonu, krapet protáhne (čtěte cca o hodinu a půl :-)) Důvodem bylo začtení se do knihy Harry Potter and the cursed child (Dan chtěl zkontrolovat, zda se včerejší představení drželo předlohy…) a pak vykukové v půjčovně aut, kteří chtěli Dana sedřít z kůže (Dan se bránil a úplně se jim to nepovedlo……ale auto máme větší, než bylo původně objednané, ale zase je to tirák mezi osobáky…..Chevrolet Suburban :-)).
Každý volnou hodinu využil po svém. Peťa (holka) se konečně začetla do nové tlusté knihy, kterou s sebou táhne přes půl světa, Peťa (kluk) zaběhnul naposledy pro snídani do Dunkin’s Donnut v Battery Parku a užil jsi krásný pohled na Brooklinský most při ranním sluníčku a Anežka poctivě pracovala a připravovala zcela zajisté bezkonkurenční nabídku parkovacího zakladače. Nakonec Dan v pořádku dorazil a naložil nás a všechny kufry do vskutku luxusního auta, neskutečně pohodlného a prostorného, s větráním sedaček (což sice my zmrzlíci neoceníme, ale je nutné to zmínit) a wifi na palubě.
Cíl naší první zastávky byl více než jistý (kluci moc nepřipustili diskusi…) a i přes první obavy, že nestíháme otevíračku zábavného parku The Six Flags, se ukázalo, že park otevírá sice v 10:30, ale až v 11 je umožněn přístup k jednotlivým atrakcím. Jak už víte z předchozího příspěvku, jsem krapet posera a když jsem zjistila, že se tomu dnes skutečně nevyhnu, nedívala jsem se moc vpravo ani vlevo (a už vůbec ne nahoru), došla si na záchod a pak už poslušně pelášila s ostatními vzhůru k první atrakci. Tou byla dráha Supermana, spočívající v tom, že jízdu absolvujete v polo závěsu a jakoby proletíte v této poloze celou dráhu. No zakřičely jsme si s Anežkou min. třetinu jízdy, jelikož i pro ni to byla první jízda podobného typu. Jelikož jsme prošly, za chvíli jsme už všichni stáli v řadě u vedlejší tratě Green Lantern, která se sjížděla vestoje, ano čtete dobře, normálně se postavíte, zaklapnou vás do spešl mega chomoutu a už stoupáte vzhůru. Pak samozřejmě jak jinak než jízdou střemhlav dolů a točení se kolem své osy. Zde mi už odvaha došla velice rychle, jelikož množství otoček, zatáček o 360 stupňů ve spojení s neskutečnou rychlostí a odporem vzduchu…no fuj, nikdy více. Však jsem si taky musela dát min. hodinovou přestávku na lavičce ve stínu, kde jsem si nadávala, co jsem za vola, že jsem tam jako matka dvou malých dětí vůbec lezla. Mezi tím moji parťáci pokračovali dále a neskutečná Anežka držela s klukama krok a absolvovala (až na jednu šílenost, kterou popíše níže Peťa) všechny atrakce. Po dvou hodinách jsem se ještě odvážila jít s Anežkou na rychlostní vláček, který mi nejspíše dodal odvahu na poslední dřevěnou horskou dráhu (El Toro), která vzhledem připomínala tu z úvodní znělky kultovního seriálu „Step by step“. Říkala jsem si, buď teď nebo už nikdy víc. Řvala jsem jak pavián od začátku až do konce, srdce jsem měla až v krku, odpor vzduchu a rychlost nepopsatelná…závěr pro mě jednoznačný, nikdy víc už na to nevlezu, naše děti na to nikdy nepustím. Ať si počkají do 18ti a pak už se rozhodnou sami. Každopádně děkuji Danovi, že díky němu jsem překonala sama sebe. V této části předávám psaní příspěvku svému Peťovi, který čtenářům poskytne svůj pohled na věc, jelikož to, co dnes sjel on, bych neabsolvovala ani za milion.
Ahojte, také zdravím, z dnešního super výletu 🙂 Dodal jsem některé pasáže do Peti textu a také názvy těch atrakcí, protože na YouTube se můžete podívat na video z každé jedné atrakce z pohledu návštěvníka v první řadě 😉 Každopádně jsme si to dnes moc užili….stihli jsme devět atrakcí (všechny horské dráhy z kategore Maximum thrills) a já jsem přidal ještě Kingda Ka, kdy odstartujete zrychlením z 0 na cca 210 za 3,5 sec, poté vyjedete do výšky 45 pater (cca 139 m) a pak padáte stejnou vzdálenost střemhlav dolů ve 270stupňové spirále. Celé to trvá cca 30 vteřin a je to fakt fičák……No když to po sobě čtu, tak bych na to asi znovu nešel….kecám 😀 Adrenalin z horských drah ještě vystupňoval slice mistni americke pizzy za 14 babek a setkáním s hadem, který se v parku plazil přes chodník, ale díky Anežčině zavýsknutí jsme si ho všimli. Ne již jiný návštěvník, který na něj téměř šlápl a bylo až s podivem, že ho had nekousl.
Jelikož nás čekala ještě tříhodinová cesta do Washingtonu, tak jsme to ve čtyři zabalili a vyrazili. Řídil Dan, protože jako jediný má mezinárodní řidičák (i když už rok prošlý :-)) Já si ho vybavit nestihl (tímto se mu ještě jednou omlouvám…), ale Dan to zvládl skvěle přestože dnes nesehnal ani cukrovou vatu a ani ledovou tříšť 🙁 Cestou jsme obdivovali krajinu, krásné domečky a ranče a také několik obrovských mostů, které si Dan všechny fotil (i když řídil :-D). Na večeři jsme se stavili v Taco Bell a opět jsme se přejedli….Peťa prý zítra bude jen na salátu, tak uvidíme 😉 Jsme na hotelu, který sice není tak vymazlený, jako ten z Manhattanu v New Yorku, ale zase tady mají repujícího recepčního a zítra se těšíme na krásy hlavního města Spojených států 🙂