Vstávačka v 7:30 a ranní nabalování všeho teplého na sebe, protože podle předpovědi (a taky otevřením dveří) víme, že bude zima jak v psírně. Nezdržujeme se snídaní, protože po včerejším extempore, které naštěstí princeznin žaludek zvládnul, nemáme co snídat, ale taky jsme večer vymysleli dokonalou náhradu. Jedeme do místní pekárny, kde si dopřáváme pořádné mňamky. Ale zblajzbeme je pěkně v autě, není čas ztrácet čas, žejo.
Ještě před cestou stihnu ověřit ale jednu nemilou věc – nová covidová omezení se nás trochu dotknou, restaurace nesmějí mít otevřeno vevnitř, venku smí, ale v týhle zimě je to totéž jako by to bylo zakázané. Čeká nás tedy posledních pár dní (platné od 20.9.), kdy si můžeme dopřát teplé večeře, pak už jen svépomocí. Týká se to tedy Alberty, ale jak je to ve vedlejší Britské Kolumbii, jsme ještě radši nezjišťovali, abychom nebyli zbytečně hořký.
Cestou na začátek dnešního výletíku máme obrovskou kliku. Včerejší návštěva vyhlídky na Spiral tunnel na nás udělala dojem, fakt že jo, nejsme nevděční, ale trošku tomu chyběl ten vlak, no a představte si, dnes jedeme kolem a vlak zrovna projíždí. Vlaky tu mají snad i pár kilometrů vagónů, takže nehrozí, že by nám to uteklo, než zastavíme. A teda je to parádní podívaná, škoda, že jste to neviděli, protože z fotky to nestojí za to. Já vám to tam dokreslim, ať máte aspoň šanci to pochopit…
Vyjíždíme serpentinami vzhůru do hor, parkujeme a kocháme se výhledem na vodopád Takakkaw (v překladu něco jako nádherný), je to teda proud, to musíme uznat.
Daník je hned z kraje výletu poněkud skleslý, nenašel totiž svoje rukavice a má vyhlídku drobných omrzlin. Záhy jsme ale skleslí všichni, protože na informační tabuli čteme, že oblast, kam máme namířeno, je uzavřená. Ale informace je z června a ke všemu do oblasti spadá i Emerald lake, kde jsme byli včera. Nevíme si s tím rady, děsí nás ale pokuta 25 tisíc dolarů. Poradíme se s párem výletníků, kteří tam míří, necháme se ukecat a jdeme taky. Dan si z informační tabule bere nějakou ztracenou rukavici, pořád lepší jedna než žádná.
Šplháme lesem vzhůru a na prvním odpočívadle Dan slavnostně hlásí, že mu to dneska chutná, dále oznamuje, že Anežce to chutná taky, nemá chudák holka na výběr, pak koukne na mě – v předklonu lapajíc po dechu se snažím nepozvracet – a oznámení nedokončí. Mně to dneska vskutku nechutná, nohy vleču, jsou těžké jak olovo, záda mě bolí, plíce nefungujou, no k pláči. Dan se ujišťuje, jestli blog dneska píšu já, po odkývání se obává kritiky rychlého tempa. Neboj Dane, tempem to není, spíš jsem prostě zatuhla a musím se znova rozejít. Anežka i Dan (a vlastně i výsledný čas) mě ale ujišťují, že pomalá nejsem, jen asi mně ty kopečky dneska přijdou nekonečné.
Tradičně ale nahoře na všechny trable zapomínám, je to zas taková krása. Přehoupneme se z lesa na skalnatou pláň s výhledy na ledovce, zase něco úplně jiného. S Anežkou se dojímáme i nad tvary a barvou hornin, tohle kdysi bylo dno moře, neskutečný, geologie je bezva! Těžko to popisovat. Na protějším kopci vidíme, jak se pase nějaká vysoká.
Nahoře je ale pěkná kosa, však jsme taky blizoučko ledovce, není tedy radno se více zastavovat a děkujeme všem božstvům, že jsme si před odjezdem z Prahy koupili péřovky, já tímto děkuju mamince, že mi vnutila všechno své zimní oblečení, dneska běžkařské kalhoty přišly vhod (a budou se asi dost hodit i dny následující).
Začínáme pomalu scházet a noříme se zpět do lesa, žádné svačinky nemáme po ruce, takže s Anežkou zas zpíváme, Dan houká éé-óó. Tady to na medvěda docela dost vypadá. Po třičtvrtě hodině „Já jsem muzikant“, když nám došly nástroje, potkáváme šílené polomy a prosíme Dana, ať nám povídá něco o ekonomii (rozumějte, aby chvíli hlučil on). Docela zírám, že je to dost zajímavé a když se zrovna nechytám, kochám se houbami. Poznávám (nebo mi připomínají) hnědáky, ryzce, holubinku mandlovou, bedlu, václavky a klouzky, a to jsou jen ty jedlé, pak je tu hromada toho, čemu v rodině říkáme placky. Kromě hub ale potkáváme i borůvčí, pravé kanadské borůvčí, ne žádné chcípáky ze Šumavy. S Anež se hned začneme ládovat, Dan hlásí, že na nás nehodlá čekat – připomíná mi to rodinnou historku, jak jsem jako malá prohlásila „vy se tady cpete a já nemám žádný zážitky“. Bobule ale ujídáme medvědům, je to trochu sebevražedná mise, ale když ony jsou tak dobré! Tak jsme si dali aspoň svačinku.
Sestup je docela dlouhý, přednáška z ekonomie se rozšířila i na politiku a hlučení přináší kýžený výsledek – medvěd žádný. Chápu, že vás na tomhle místě asi trochu zaráží, co je žádoucí a co ne, co se medvěda týče. Je to tak, že my ho chceme vidět, moc a moc, ale ideálně z bezpečí auta nebo pořádné vzdálenosti, potkat se s ním při zobání jeho borůvek asi není vhodná situace. Takže tak.
Nakonec se to sečetlo na pěkných 22 km a jedeme domů. První tankování proběhlo v klidu, ne jako v USA, kde to byla hotová kovbojka, a Anežka s Danem zamíří ohřát si své zmrzlé kosti do vířivky, já si nechci namočit svoje zatejpované koleno, takže se ohřívám pod peřinkou. Ještě, dokud můžeme, jdeme na večeři.
Helča
edit: Dan našel rukavice, mazlí se s nimi v posteli!