LogoMakr-1LDIPM

Den 7 – The Mae Hong Son Loop – Doi Inthanon

Začátek slavné Mae Hong Son smyčky v době pálení biomasy a vypalování džungle.

Nemusíme vstávat = vstáváme někdy v 9 a skoro se tak plní Anežky přání mít 8 hodin spánku, já prostě jen zaspal. Snídaně je bohatá co do počtu jídel, chuťově však nic extra. Venku zase padl opar z požárů (možná mi to i někdo říkal, ale hodnotím to jako lehkou chybu při plánování, že jsem tento aspekt přehlédnul), takže volíme ústup do kopců s naším skvělým vozem (korba je naprosto praktická – můžeme vozit vše, co cestou najdeme (např. rozbité motorky), nebo se na ní v případě potřeby vyspat, matraci seženeme v 7-eleven a teplo je tu přes noc dostatečné. 

Kousek za Chiang Mai navštívíme Wat Phra That Doi Kham – bushistický chrám. Lidu plno, evropanů poskrovnou, napočítal jsem 4, včetně nás dvou. Budha zajímavý, jedeme dál. Další zastávkou je Wachirathan Waterfall, v národním parku. Vzduch je tu díky vodě příjemný, dýchá se krásně, takže chvíli posedíme s kombuchou a kafe, ceny východoevropské. Pak už stoupáme na nejvyšší horu Thajska, rád bych řekl, že to byla fuška, ale opak je pravdou, z 0 (nebo nějakých 300) do 2.565 m.n.m vede krásná asfaltka, takže nás to stálo jen pár litrů nafty a 630 báhtů za vstup do NP.

Na vrcholku se jdeme projít, ale není moc kam, jen po dřevěných chodníčcích skrz místní džungli. Vzduch je čistý, teplota dokonalá, den jak korálek. Výhled sice lepší než loni na Fansipanu, ale ve výsledku z něj nic nemáme. Zaujme nás scénka, kdy tu na mini rozhledničce 3 pohůnci lepí jakýsi nápis v místní verzi rozsypaného čaje pod bedlivým dohledem vojáka (nebo osoby v maskáčích s vážným výrazem). Chvíli na něj koukáme a asi mu to je blbý, tak vezme jedno připravené písmenko a jde si taky nalepit.

Když se dostatečně pokocháme, sjíždíme o několik set výškových metrů níže k místu, kde máme v plánu menší výlet po úbočí massivu Doi Inthanonu. K našemu překvapení se zde vybírá vstupné, taktika jdi jakoby nic se nám nepovedla a místní ranger nás volá zpět, že se musíme zapsat do knihy hostů, asi kdybychom se měli ztratit, poplatek 200 báhtů pak dávám klučinovi, max 12 let. Ten k ještě většímu překvapení jde s námi. Anežka mu po chvíli říká, hele s námni nemusíš, mi trefíme. Bohužel anglicky moc nefrčí, zjevně s námi půjde i nadále, otázka jestli těch 200 TBH zůstane jemu, nebo ako. Můj návrh mu utéct Anežka zamítá, hůře se jí tu dýchá, prý nadmořská výška, já tipuju spíš nicnedělání, respektive workholismus posledních týdnů. Každopádně po cestě pralesem nás čeká výhled, o chlup lepší než na druhou stranu. Z Barmy (je už za kopcem, nebo 2-3) totiž vane čerstvý vítr, a tak opar trochu rozhání, ale určitě to není azuro. Na vyhlídce potkáváme další zrhuba 3 skupinky turistů a každý má svého buddyho z místní komunity. Zapomněl jsem dodat, že celá cesta vede po velmi udržované stezce, mám radost z investovaných prostředků a stydím se za náš pokus toto obejít.

Jdeme prudkým úbočím, jsou vidět i vesničky dole v údolí, tam asi někde budeme dnes spát, neb tady nahoře se nám nepodařilo nic najít, uvidíme. Anež kručí v břiše, hlasitě to hlásí na všechny strany. Na konci procházky tak jdeme zkusit další samoser, ale jako vždy – no meat, no egg, just vegetable, k tomu jeden coconout na pití a jsme v pohodě. Na ubytování zatím není shoda, Anežka by ráda rýžové políčka, já bych sjel níž, kde je na fotce záchod i sprcha, to Anežky výběr postrádá. Sjíždíme tedy množstvím serpentin a prudkých srázů nahoru dolů, když najednou vidíme místo, které by mohlo být kompromisem. Po rychlé obhlídce zjišťujeme, že záchod existuje (byt’společný) a sprcha snad taky. Je tu i “bazén”. Paní vysvětluje proč je tak špinavý i když je voda fresh z vodopádu v údolí…nevěříme ji ani nos mezi očima. Otevíráme ale bar a jdeme pracovat. Anež zkouší sprchu, mají tu tzv. Peru style – 2v1 (sprcha + záchod). Abych doplnil i samotné ubytování – roztomilá dvoupatrová chatka, nemá sice všechny stěny, ale o to větší romantika to bude.

Večeře překvapivě bude, jídlo nabízejí a vše i bez masa, “no spicy please”! Vyzkoušíme i drinky, ale s těmi se spálíme, tak jdeme koukat na dokument o Bangkoku (ne Hangover II). Bohužel hrozně nudně natočený, tak po 10ti minutách nás ztrácí jako diváky a jdeme na další díl Drive to survive, tentokrát o strastech ve Ferrari.

Dobrou!

PS: málem bych zapomněl na drobné doplnění k včerejšímu dni. Kromě toho, že jsem měl včera nejlepší Khao Soi svého života (a ne, není to tím, že bylo i první), tak víc mě pobavila Anežka. Nakráčí do “restaurace”, kde vaří paní v hidžábu, pán nosí kufi, na zdech jsou obrázky z Mekky a objedná si pivo…mám zato, že pálivé kimchi byla odplata…