Při úvodním briefingu nás průvodci varovali, že první noc (kemp ve 4000 m.n.m.) bude nejstudenější nocí našeho treku. Lhali. Dnes jsme málem umrzli! Nocovali jsme v prosklených chatkách se slaměnou střechou, které na první pohled vypadají dokonale romanticky. Při bližším prozkoumání zjišťujeme, že do chatek je dokonce zvedena elektřina, máme tu světlo a zásuvku na dobití telefonů, což nám již přijde vhod. Ale nebyli bychom to my, abychom neobjevili pár “menších”nedostatků – velmi tenké a hlavně úzké podložky na spaní, ale hlavně několika centimetrové mezery mezi střechou a stěnami, takže nám tu trošičku profukuje, navíc hmyz má do chatky volný přístup. Repelenty jsme nakoupili v Cuzcu, lokální jsou přece nejlepší, Dan s Anežkou zjišťují, že mají repelent ve formě mléka, což my na první pohled odsuzujeme, na čež zjistíme, že náš repelent má konzistenci velmi tuhého másla, které ani nejde vymáčknout z tuby, takže nakonec jim ten jejich závidíme. Vyplnit mezery pěnou by sice nevypadalo tak hezky na fotkách, ale komfort uživatelů by to zvýšilo o 1000%. Díry se snažíme ucpat alespoň našimi batohy a oblečením, ale je to trochu sisyfovská práce. Noc tedy trávíme opět v péřovkách a opakovaně se budíme zimou. S láskou vzpomínáme na naše stany z předchozí noci. Ráno u nás budík zvoní ve 4:45, jsme za to rádi. V 5 nám do chatky servírují koka tea, poté se rozsvěcí i u Anežky s Danem. Vzhledem k tomu, že je chatka z velké části prosklená, můžeme se navzájem sledovat, co která dvojice zrovna dělá. Dan je na snídani samozřejmě první, Anežka se zdrží, protože jí teče krev z nosu. Pořád lepší projev výškové nemoci než dušnost a zvracení, které prožila jiná účastnice zájezdu předchozí noc. Snídaně stojí za prd, vaječná omeleta s kouskem smaženého banánu, koka tea to zachraňuje.
Po snídani se vydáváme na cestu. Před odchodem z kempu se loučíme s našimi koňáky, kteří se již vrací stejnou cestou zpět, naše věci dále již veze auto. Koňákům dáváme tučné dýško, konkrétně cca 60 Kč za dvojici. Za dva dny těžké práce, jsme grandi.
Dnešní cesta je nenáročná, asi 14 km podél údolí Santa Teresa, po celou dobu mírně z kopce. Od šamana Vladimira po cestě dostaneme přednášku o výrobě kokainu a halucinogenních rostlinách. Poté stavíme ve stánku s výrobky z baby alpaky, starší žena tu záhadným způsobem pomocí pár dřívek vyrábí alpačí šálu. Vladimir nám v praxi ukazuje, že alpačí vlna narozdíl od syntetiky nehoří. Nechápu, proč to nepoužívají hasiči. Během ukázky k nám přiběhne prase, Izraelky jsou nadšené, prej prase nikdy neviděly. Já jediná si kupuju handmade baby alpačí čepici a podporuji místní ekonomiku, ostatní jsou buď držgrešle nebo nezaměstnaní. Dozvídám se, že ta zaručeně alpačí čepice, co jsem si koupila v Cuzcu za 60 Kč je podvrh! Kdybych věděla, že se to dá poznat testem s ohněm, mohla jsem ušetřit. Pokračujeme v cestě, Anežka opět krvácí z nosu. Přichází Vladimir, po předchozích přednáškách o šamanech a jejich zázračných léčebných metodách očekávám, že ze svého sáčku vytáhne zázračnou bylinku, která krvácení okamžitě zastaví. Nestane se tak, když tohle u šamana probírali, asi nedával pozor. Naštěstí Anežka je zkušená a poradí si sama. Cestou se kocháme krásnými výhledy do údolí a naposledy máváme hoře Salkantay. Poslední zastávka je na kávové plantáži, kde sami trháme kávové boby, pomocí stroje je zbavujeme slupky a nakonec pražíme na ohni. Peruánec nás nechá míchat, dvě holky přede mnou to spálí a já už to jen horko těžko zachraňuju. Upraženou kávu nakonec Vladimir rozdrtí mezi dvěma kameny a připraví nám filtrovanou kávu. Shodneme se, že je trochu kyselá, ale moc dobrá. Kromě Dana, ten nechápe, jak takovej hnus můžeme pít. My si zase říkáme, že je štěstí, že kafe nepije, protože i bez něj jede na super turbo mód. Objednám si potom ještě capuccino cenově odpovídající pražské kavárně, kvalita je však mnohem níž. Po ochutnávce kávy přichází Vladimirův kámoš a prezentuje nám možnost zipliningu. Následně se máme přihlásit, kdo o tenhle nezapomenutelný zážitek má zájem. Čekám, že se přihlásí téměř celá skupinka, ale světe div se, hlásí se jenom Dan, Tom a já (Anežka kvůli nosu radši vynechá). Říkáme si, že to je asi tím, že zbytek naší skupinky je nezaměstnaný a nemá na to peníze a očekáváme, že z druhé skupinky, která jde Salkantay trek souběžně s námi, se pár kousků přidá.
Po příchodu do kempu č.3 s nadšením vítáme, že dnes spíme ve stanech. Dokonce i kvalita sociálního zařízení je zde po předchozích zkušenostech přijatelná. U oběda se klasicky vyhýbáme masu a všemu, co by nám mohlo způsobit střevní obtíže, ostatní už si všimli, že jsme divný a tácy s masem už nám ani neposílají.
Po obědě začne Vladimir svolávat ziplinery, já klasicky nestíhám a když přijdu na meeting point, divím se, kde jsou všichni ostatní. Aha, nikdo další nejde. Začíná mi to být podezřelý, vědí snad něco, co my ne? Nenecháme se ale odradit a vyrážíme. Základna ziplinu je asi 2 minuty od našeho kempu. Milí pánové nás tu navlečou do postrojů a helem značky Petzl, to mě trošku uklidní (Petzl mám přece čelovku a ta je perfektní, tak tohle musí taky fungovat). Když však vidím první zipline, udělá se mi poněkud nevolno. Jako první pouštíme páreček cizinců, kteří jsou tu s námi. Přežijí, tak na to jdeme taky. První jde Dan a v jeho podání to vypadá jako velká pohoda. Druhá jdu já, na startu cítím obavy, ale Peruánec mě odstrčí a frčím. A je to paráda. Na druhou ziplinu se už vyloženě těším. Čeká nás jich celkem 5, kluci si druhou dají hlavou dolů, já se bojím, že bych si na konci rozmlátila hlavu o kamen a zůstávám v pozici vsedě. Poslední dvě si dáme všichni včetně mě na pána v pozici letícího kondora. Jsme nadšení. Na závěr musíme zdolat visutý most, který přehopskáme jako alpaky a je hotovo.
Dan se vrací za Anežkou zpět do tábora, já s Tomem zůstáváme stát u silnice kdesi v džungli, kde nás má vyzvednout auto se zbytkem naší skupinky cestou do Hot Springs Santa Teresa. Během čekání nás atakuje obtížný hmyz a kolem projíždí auta s drsně vyhlížejícími Peruánci. Naštěstí nás naše auto vyzvedává dříve, než nás stačí někdo unést. Cesta je klasicky příšerná. Když dorazíme na místo, Vladimir nás upozorňuje, že uvnitř areálu není povolený alkohol. Mladí Holanďani okamžitě běží do stánku, kupují vodku a džus a nenápadně vše propašují v Billa igelitce. Hot Springs Santa Teresa jsou celkem hezké termální lázně s několika bazénky teploty až 44 st.C. Po náročném trekingu se trocha relaxace šikne, o očistě těla nemluvě. Samozřejmě po celou dobu obsesivně hlídáme naše věci, v hlídce se s Tomem střídáme, vždy při přechodu do dalšího bazénku přebírá hlídku ten druhý. Po opuštění bazénu je nám fajn a těšíme se zpět do kempu. Odjezd se ale ještě nekoná, všichni z naší skupinky sedí před již zmíněným stánkem a popíjejí pivo. Holanďáci pro změnu rum s kolou. Vladimir nás pozve na rundu tequily a po tomto koktejlu již mladí nezkušení Holanďáci rozjíždějí velkou party. Tom je otrávenej, odchází si raději prohlídnout parkoviště, já se věnuju psaní blogu a směju se jejich mladické nerozvážnosti. Cesta zpět do kempu se promění v noční můru poté, co řidič Holanďákům řekne, že se mohou připojit na jeho reprosoustavu v autě. Auto začíná poskakovat v rytmu hudby, Holanďáci hlasitě zpívají, Tom si otráveně zacpává uši a přes nos dává šátek kvůli nonstop prskajícímu prskoletovi. Příjezd do kempu je pro nás vysvobození. Zítra nás čeká opět poměrně náročný den, tak jsme na ně zvědaví. Po večeři si připravujeme stan a hurá do spacáku. Věříme, že nás tentokrát čeká lepší noc, po ulehnutí ale zjišťujeme, že belgickej týpek vedle nás děsně chrápe. Ach jo. Zítra opět budíček 4:45, ráno již bez koka tea, prej jsme moc nízko.
tbd