Po včerejším vyzkoušení skútrů nás místní klučina požádal o předložení mezinárodních řidičáků – panebože, jak můžete mít řidičák, když se ptáte na úplné základy, jak se startuje, kde je brzda a kde plyn.
Načež jsme zjistili, že v Čechách a v Evropě nám na skútr řidičák platí, ve Vietnamu jen na motorku do max. konstrukční rychlosti stroje do 45 km/h, zrada!
Našemu klučinovi je to ale jedno, motorky nám půjčí, místní policie prý tyto řidičáky akceptuje. Snažíme se mu vysvětlit, že to problém je, kdyby se nám něco stalo, pojišťovna nám neproplatí zdravotní péči. Nebo hůř – zdravotní péči a odškodnění sraženému a zmrzačenému bohatému turistovi, nejlépe ze Švýcarska. Klučina ze své vietnamské perspektivy tento problém vůbec nechápe, dokola opakuje – Police accept these licences, dont worry! Everything is ok! You drive slower than 45 km/h here!
Zvažujeme možnosti – do rizika se nám moc jít nechce. Ověřujeme možné půjčení auta – a to je další problém – z důvodu nařízení vlády to není možné, jen s místním řidičem. Prý jsou hory pro samotné turisty nebezpečné. Nevíme přesně proč, jestli z hlediska dopravy nebo blízké hranice s Čínou. Pak je tu ještě možnost “easydriver”, že by nás někdo na skútru vezl, to se nám moc nezamlouvá. Nakonec se rozhodujeme pro auto s řidičem, i vzhledem k nejisté předpovědi počasí.
Řidiče i s autem ráno recepce hostelu sežene za 15 minut, paráda. Stojí nás to na tři dny 4500 Kč, takže zhruba jako motorky bez řidiče. Je to malý stříbrný Hyundai s cedulkou TAXI na střeše, taxikář umí anglicky jen slovo OK a STOP, to by mohlo stačit. Okamžitě po tom, co nás nabere, stáhne okýnko, vytáhne spatra nudli a do dáli odplivne, Dan se na předním sedadle zavrtí.
První zastávka je u jeskyní, kde nás rovnou z taxíku vytáhnou dvě vietnamské nebo čínské turistky a fotí se s námi, jsme trochu zmatení. K jeskyni je to pěkná štreka do kopce po betonových schodech, potíme se. Další turistka v krásných červených šatech má o fotku zájem, ale pozor, jenom s Danem. Dan poslušně pózuje, bizár. Když se doškrábeme k jeskyni, zavalí nás opět hejno turistek, fotíme se v různých skupinkách kombinovaně, důvěrně se objímáme a trvá to docela dlouho, turistek je hodně a tohle si nenechají ujít. Danovi už malinko tečou nervy.
V krápníkové jeskyni jsme naštěstí sami a to i bez průvodce, v Čechách něco nevídaného. Jeskyně je celkem rozlehlá, jsme ohromeni a Helča se bojí hadů.
Zpátky do taxíku se plížíme, další paparazzi nás už nevyhmátnou. Jedeme dál, taxikář mohutně krká, Dan ale tvrdí, že to není cítit. Po covidu se mu čich naštěstí zcela nevrátil. S Helčou děkujeme bohu, že sedíme vzadu.
Stoupáme do hor a cestou různě stavíme na výhledech, jsou démonické. Krásná kaskádová políčka a špičaté vápencové hory, zcela pokryté zelení. Cesta je celkem pohodová, sice serpentýny, ale asfaltka, svodidla a čáry. Řidič to nehoní a jede opatrně. Míjíme spoustu motorkářů, drtivá většina turistů má easy ridera, za kterým vlaje, smrt v očích. Aut je jenom pár, další taxík ani jeden, vypadáme asi trochu směšně.
K obědu si dle hodnocení na googlu vybereme místní restauraci a zveme taxikáře ke stolu. Ten zcela přebírá otěže a supluje obsluhu, jednou dokonce vběhne i do kuchyně. Při čekání nás obklopí skupina nalitých místních, třesou si s náma rukama, ptají se lámanou angličtinou odkud jsme – pak vykřikují Petr Čech a motorka Samson! Jídlo je celkem dobré, dáváme si všichni nudle. Řidič je hlasitě srká.
Taxikář posilněný obědem se na silnici trochu více odváže. Předjíždíme autobusy v nepřehledných úsecích a šviháme to už docela rychle. Do všech zatáček a na všechna další vozidla se tu troubí, takže můžem být v klidu. Svodidla zmizela, trochu podezříváme řidiče, že zrychlil, protože se už nemusí bát, že se o ně odře. Po obědě nahlas prdí, a to už i vcelku smrdí.
Dostáváme se i kvůli uzavírce jedné z vesnic na nezpevněnou cestu, Dan už hlásí, že se bojí o život a vrací se mu zážitky z lepších silnic z Peru. Řidič je vyhecovaný, přejíždíme i terénní Toyotu.
Naší poslední zastávkou je Lung Cu, nejsevernější bod Vietnamu, těsně u hranice s Čínou. Jedná se o vrcholek s rozhlednou a obří vietnamskou vlajkou. Na podstavci rozhledny je ve zkratce vytesaná historie Vietnamu, samozřejmě s happy endem v podobě srpu a kladiva.
Při příjezdu na parkoviště pod kopcem jsme řidičem trochu podvedeni, v domnění, že platíme parkování, jsem dovlečeni k budce, kde nám prodají šest lístků pro jízdu autíčkem tam a zpátky na parkoviště o kousek výš. Odtamtud stejně musíme pěšky.
Ze shora je nádherný výhled do všech stran. Z Číny čiší nesvoboda.
Cesta zpět ubíhá rychle, řidič už to tolik nešvihá, ale pořád si neodpustí nebezpečné předjížděcí manévry. Jako celou cestu si pouští nahlas vietnamské cajdáky i s videi mladých dívek na mobilu v držáku na navigaci.
Na konec nás vyhodí u našeho dnešního kempu, okoukne náš stan a směje, až se bojíme, že hodlá spát s námi.
Dan na kemp malinko reptá, s Helčou jsme ho do spaní v přírodě překecaly. U stanu smrdí blízké společné záchody, ale to on naštěstí necítí.
Podle google recenzí (5 hvězdiček, 50 hodnotících) jdeme na véču do restaurace, kde moc nerozumíme menu, a tak si na doporučení kuchařky objednáme nudle. Jsou celkem obyč, já si dám kuřecí a objevím na mase chlupy. Tak možná ochutnávka psa přišla dřív, než jsem si myslela. Podmínkou placení je google recenze, kuchařka mi bere telefon z ruky a mačká hvězdičky, tak odtud vítr vane.
Poté si projdeme město, je tu pěkný old town, kam asi zítra zavítáme na snídani. V kempu si užíváme oheň, dostáváme opékané brambory na ohni a popcorn. Povídáme si s holkou z Mnichova, co si našla během covidu kluka na Sri Lance a od té doby tam s ním žije. Sen každého rodiče.
