LogoMakr-1LDIPM

Den 6 – Salkantay survival

Dlouhý pochod a ještě více přednášek

Pro lepší představu nejprve popíšu členy naší skupiny.

  • Ezo indiánský průvodce Bladimir
  • Kimberly, opálená učitelka jógy z Minnesoty. Měla jet s kamarádkou, ale ta odletěla ihned domů, po tom, co si tady zlomila ruku a odmítla místní lékařskou péči i šamany.
  • Dvojice velmi mladých fešáků z Nizozemska, s perfektními účesy jako má Ken, a stejně jako jemu jim už druhý den drží.
  • Dvojice studentek také z Nizozemska (náhoda), jedna z nich jede na zimák studovat architekturu do Prahy a bude bydlet v Karlíně. Druhá Nizozemka má od začátku příšerný kašel, skelné oči, nic o ní nevíme, protože se k ní bojíme přiblížit. Tom jí překřtil na Prskolet.
  • Dvojice Izraelek, které právě ukončily povinnou vojnu, čímž si u nás okamžitě vydobyly respekt. Do kopce jim to ale moc nešlape. Snad je případně nenasadí někam do hor. Mají neustále vážný výraz, nesmějí se, není čemu.
  • Belgičan, který dle svých slov nedělá nic a celý život cestuje. Výlet jde v plátěnkách a s městským batohem Eastpack. Všude kouří.
  • Doktor z UK, který cestuje od února. Tom se Kikči zeptal, co dělá špatně, že taky nemá tak dlohou dovolenou. Kikča to s despektem zhodnotila, že buď ho vyhodili nebo vyhořel. Doktor se lepí na Belgičana, asi se snaží odkoukat životní styl.
  • Dvojice učitelek ze Severní Karolíny, které chodí hrozně pomalu do kopce i z kopce, stále na ně čekáme, ale hlavně, že si pořád něco štěbetají.
  • Snědý tichý právník z Ekvádoru. Nic o něm nevíme, protože je tichý.
  • My, asi nám říkají trumbery v kšiltovkách nebo ti, co pořád chrastí léky.

Jako budíček nám v 5 ráno ke stanu přistály 2 koka tee a začlo balení. Čeká nás nejtěžší den celé trasy – 22 km kolem hory Salkantay a asi 650 m stoupání ve vysoké nadmořské výšce. K chatce a záchodům je to od stanů pěkná štreka do kopce, stavěla jsem asi 5x, uplně zadýchaná a trochu mě to před cestou znervóznilo – jak bude vypadat 22 km, když nedolezu ani na snídani?

Snídani jsme obezřetně přehrabovali. Neloupanému ovoci jsme se vyhnuli, já a Tom jsme se poučili z dietní chyby v podobě ledového salátu, která předevčírem nezůstala tak docela bez povšimnutí. Servírovali i horkou čokoládu, kterou MUDr. Kikča označila za samoser, tak jsme si jí teda nedali. Všichni ostatní do sebe prali jídlo hlava nehlava, pak mají ty záchody nějak vypadat.

Možnost jízdy na koni (120 soles, úsek celého stoupání do sedla) využila jen jedna holčina z vedlejší skupiny, při objednávce koně brečela. Včera jsme jí s Danem v noci slyšeli lapat po dechu a blít za naší chatkou. Chvilku jsem si myslela, že je to Tom, nevim proč, Kikča mě nenapadla. Nadmořská výška umí být pěkná mrška, my ale žereme Deluran, tak nám jen brní prsty a fyzička je na nule.

Před výšlapem nám ještě Bladimir nutí rozcvičku, u dřepů Tom prohlásí “Hlavně ať se tu někdo neposere.”Konečně se se zpožděním vydáme na cestu, docela to jde, snídaně nás posilnila.Před námi se tyčí prudká serpentýna nazývaná jako “gringo killer”, pod ním jsme od průvodce dostali instruktáž ohledně žvýkání koka listů a stévie. Mně se to moc nezdálo, ušmudlanými prsty Indián všem překládal a rozdal listy, nehtem odloupnul kus stévie a vložil do úst.

Po prvním úseku gringo killer jsem ale po koce sáhla taky, ohromně to funguje, dýchá se najednou docela snadno. Sjetí kokou jsme se fotili na vršku, asi to nebudou moc pěkné snímky, z koky mi ochrnul jazyk a půlka tváře.

Před závěrečným stoupání do sedla nám Indián dal dlouhou přednášku ohledně smyslu života, nedůležitosti peněz a hlavně místního šamanismu, kterému propadl. Lidé tu se všemi bolístkami chodí za šamany, kteří jim připraví odvar z bylinek a jsou údajně hned zdraví. Dokáží takto léčit i rakovinu. Doktor z UK zaujatě poslouchá, vypadá to, že do práce se už nevrátí. Po dlouhé přednášce jsme konečně propuštěni ke stoupání do sedla. Dan kluše poslušně vedle mě, po Rainbow Mountain má máslo na hlavě. Držím se celkem vepředu, tak mu to snad tolik nevadí. Když nás ale předběhne druhý Holanďan, vyšlu ho, jako Martinu Sáblíkovou proti Nizozemcům, napřed.

Po cestě vidíme ze Salkantay padat obří lavinu, já teda při dunění nejdřív hledám stíhačku na nebi, už jsem zblbá z Izraelek a přemýšlení nad jejich vojnou.Když dorazim nahoru, zjistím, že to dopadlo dobře, Dan porazil oba Holanďany a v závěru předjel i Belgičana. Zároveň mi řekne, že jsem pátá a na národy jsme tak až druzí. Úplně opomíjí ženskou kategorii. Vágus belgičan nahoře odpaluje cigáro, jeho plíce jsou superstroj. Co mi na něm vadí, je způsob smrkání – jako běžkaři, bez kapesníku. Uvíznuté nudle utírá do kalhot.

Po tom, co se nahoru vyškrábe i učitelka ze Severní Karolíny, začne Incký rituál. Indián dlouze vypráví o spirituálních záležitostech, hlavně o uctívání Pača Mama (matka země). Dan s Kikčou kroutí očima, mně strašně brní nohy, tak to nevydržím a neslušně se protahuju. Učitelky se zapojují a odpovídají na dotazy, zbytek skupiny se nudí. Nakonec bereme tři lístky koky do ruky, přikládáme je na srdce a přejeme si přání. Dan si přeje, aby to brzo skončilo. Nemusel mi to říkat, možná by se to splnilo. Pak ještě stavíme kamenného mužika, děkujeme Pača Mama a konečně jsme propuštěni. Izraelky se modlit k Pače Mamě odmítají. Spadnou ještě dvě menší laviny, stíhačky už nehledám.Máme za sebou teprve 5 km, čeká nás ještě 17 km, ale jenom z kopce. Všechny rituály a indiánova moudra nás pořádně zdržely.

Valíme se dolů z kopce, jako celou cestu kličkujeme mezi koňskými koblihami. Na oběd stavíme v polorozpadlé garáži, kde po nás leze kotě a loudí černý pes. Kotě si mě hodně oblíbilo, pořád mi leze po kalhotách a loudí. Štítím se ho dotknout, zachraňuje mě Belgičan, který se neštítí ničeho. Když Prskolet nabere jídlo ze společného talíře svojí olíznutou lžící, Tom spadne pod stůl. Po obědě klesáme necelé tři hodiny do tábora. Krajina se mění, dostáváme se do pralesa. Hystericky se mažeme krémem proti komárům.V táboře začíná boj o chatky a teplou sprchu. Chatky pěkný, jen trochu profukujou. Sprchy a záchody ultimátní kekel z pekel. Sprchy jsou tu studené a dvě teplé zajištené průtokovým ohřívačem na plynovou bombu. K jedné ze sprch se člověk dostane překročením záchodové mísy. Na teplou sprchu je vypsán pořadník platících, máme čísla 12,13,15,16. Dravé Američanky z vedlejší skupiny zabraly přední příčky. Výhra to ale není, hned u trojky se jeden z ohřívačů zasekne a Američanka začne nadávat. Sprchu začne štelovat hejno Peruánců, vidle jim do toho hodí Belgičan, který se v nestřeženém okamžiku ve sprše zavře a dlouze kadí. O nějakém pořadníku a boji o sprchách nic neví.Nakonec se úspěšně vysprchujeme všichni, já s Kikčou chytnem sprchu bez záchodu, kluci se musí bohužel probojovat přes netrefená hovna. Těch je tu dost, nikdo se neodvažuje sednout si na prkýnko.Večeře nestojí za nic, ale je nám to jedno, máme nahozený survival mód. Zítra vstávačka zas v 5, Indián musí stihnout další přednášky o Pača Mama, kdyby si radši umyli hajzly, udělali tlustší trubky na spláchnutí toaleťáku a koupili mýdla.

Jak psal o tom názvu skupiny, tady pochopíte proč se o něm nerozepisoval více