Vstávání bylo trošku drsnější, protože už v 6:30 nás měl vyzvednout domluvený odvoz a já nemohla kvůli včerejšímu pozdnímu vstávání a nočnímu telefonátu jednoho Čecha (!) z vedlejšího pokoje usnout. Anežka taky prý moc nenaspala. Naštěstí minibus skutečně přijíždí a zdá se pohodlný, bude možné se dospat. Cestou ven z města jedeme podél zdi, kterou jsem včera zašla očíhnout, ale jen mírně právě kvůli tomu, že vedla podél rušné osmiproudé silnice. Je to ale světová kuriozitka, škoda, že to Anež nezajímá a Dana neohromilo – největší mozajka na světě, má skoro 4 kilometry, hustý!

Pak už si i já nasazuju škrabošku a snažím se usnout. Troubení docela ukolébává, ale po vyjetí z města slyším klasický uspávací zvuk, vykouknu z pod škrabošky a je to tak – slejvák! Po čase mě vzbudí až rána, jak řidič projel asi největší dírou světa, div mi to ve spánku nevyrazilo zuby, Anežka je na tom stejně. Zastavujeme na čur a nákup pauzu, náš řidič obědvá. Zevlíme hezky u autobusu, aby nám náhodou neujel. Potom co včera Dan drze smlouval cenu jízdného na zálohu a pak zkoušel usmlouvat i zálohu, se cítíme být trošku v ohrožení, že nás nechají uprostřed ničeho. Dan se pak v autobuse snaží otevřít pytlík s jerky, což bude asi po nespočtu hrozeb smrti při autobusové nehodě největší drama téhle cesty.
Další nevýhoda (pro mě) s tímhle stylem řízení, kdy se prudce zatáčí a brzdí a obecně se děje spousta nepředvídatelných pohybů – ano, modří už vědí -, je žaludek na vodě. Rozhodnu se to zaspat a vzbudí mě až další zastávka, kde si dáme s Danem napůl (tzn. Anež sní cca třetinu) bahn bao, což je takový divnoknedlík plněný masem na cibulce. Samotné těsto Anež označila jako, „když jíš houbu, tu na mytí“, shodly jsme se, že takhle asi chutná Spongebob.

Probuzení přišlo včas, počasí se zlepšilo a míjíme i nějaká čajová pole, na která jsem se do Vietnamu hodně těšila. Přijíždíme do Ha Giang, rychle se ubytujeme (jsme překvapení, že zde umí všichni moc dobře anglicky) a vyrážíme na malý výlet. Cestou ale ještě oběd! Anež i já si objednáváme jarní závitky, A o nich totiž už od včerejska pořad mluví, tak už na ně mám taky chuť. Dan si ovšem objednává něco neznámého, projedeme to gůglem a zdá se to v poho, tak to riskne. Jeho banh beo (ano, se Spongebobem je záměna jen jednoho písmena) je cosi z rýžové a tapiokové mouky a rozhodně nejzajímavější je, že mu to donesli na 10 malých talířkách. My se ale s Anež nemáme co posmívat, jarní závitky ve stylu DIY (udělej si sám) nám trošku zhatily plány se rychle najíst a jít. Patláme si závitky a zdá se, že každý další je lepší než ten předchozí, dokud nejpřijde paní obsluhující vysvětlit Anež, že to dělá pěkně blbě. Tak od té chvíle už to jde super. Najíme se dobře a ještě máme zážitek.

Procházíme pak městem, je výrazně klidnější než Hanoi, přesto to tu žije. Podél řeky jsou hezké výhledy a s A okukujeme záhonky. Máme ale trochu pocit, že je tu více komunistické propagandy, že by dotek Číny? Ta už je hodně blízko a během následujících dnů se jí ještě přiblížíme na naší moto cestě. Pak už ale vzhůru do kopce. Kasám se, že se mi v té vysoké vzdušné vlhkosti lépe dýchá, ikdyž se potím jak sumo zápasník v sauně. Cca v polovině kopce (té snažší) je krásná kavárna, ale Dana překvapujeme svou odhodlaností pokořit i vrchol a teprve pak se odměnit. Možná by mě ten jeho údiv měl urazit, nevím. Škrábeme se nahoru, potíme se šíleně, s tím dechem už to taky taková sláva není, procházíme kolem malého chrámu v rekonstrukci a jsme na vrcholu, s nádherným výhledem na město a okolní hory.






Scházíme pak na odměnu s výhledem a náramně si to užíváme. Kafíčko, smoothie, džus z maracuji, piva. Kujeme plány na další dny. Dolů už pak jen seběhneme, cestou nás všichni zdraví (jsou to mávací typy), Anežku pronásleduje pes, ona se bojí, že ji chce kousnout, a já věřím, že chce, aby byla jeho panička, už jsem mu dala jméno Malej pes. Nutná sprcha na ubytku a vzhůru na večeři.


Dan zazářil s výběrem! Takže prosimvás, až budete příště v Ha Giang, tak jedině do Blue Sky restaurant. Jak my se najedli a ten majitel/obsluha/kuchař, jaký byl sympaťák! Jestli máte pocit, že jsem se zamilovala, tak to jste ještě neslyšeli Dana. Bohužel jsme to nestihli vyfotit, pardón.

V motelu si ještě chceme vyzkoušet skútry, než zítra vyrazíme, není to nic složitého, ale potkáváme pár, který s námi jel dopoledne autobusem a diskutujeme společně cestu. S počasím to bohužel nevypadá úplně slavně. Zítra každopádně vyrážíme na třídenní okruh až k nejsevernějšímu bodu Vietnamu, Čína na dosah.