LogoMakr-1LDIPM

Den 5 – Banff NP: Baby Babel a modrá jezera

Dobré ráno z Kanady! Dnešní den začal, když Helča alias Eliška Pomořanská zlomila mojí outdoorovou lžičku při zaboření do burákového másla. Dneska totiž vyrážíme hodně brzo, tak snídáme v našem skrovném pokojíčku.

Dan hlásí nevyspalost, není zvyklý se mnou sdílet 120 cm širokou matraci, chápu. Údajně se budil každých 10 minut, ale to určitě přehání. Dneska prý budu spát u Helči, snad uhájim aspoň místo spolujezdce v autě. Dle plánu v 7 stíháme shuttle bus na Lake Moraine, je ještě tma a kolem nuly. Obsluha na parkovišti u busu je zabalená v dekách a připravuje si ham and eggs na plynové bombě, ceníme.

Na Lake Moraine je už takhle brzo ráno boží dopuštění, miliarda turistů, parkoviště již plné (proto ten shuttle). Fotíme si modré jezero, smějeme se mladé Japonce, co se zoufale škrábe v kamení a její přítel jí podpírá nohy. Dan má i video, až takový my jsme. Vyfotíme se na instax, vypadáme jak běloši v tunelu, to jsme mohli fotit i v parku na Bateriích. Ráno nemůže být lepší.

Nyní prosím naše matky, aby následující odstavce nečetly a přeskočily až na pasáž o procházkách kolem jezer, děkujeme.

Po diskuzi se vydáváme na výstup na Tower of Babel. Tento výletík je v průvodci popisovaný né jako „hike“, nýbrž jako „climb“ (pro neangličtináře – chození vs. lezení). Na 1,5 km nás čeká 530 výškových metrů, mňam. Doporučená výbava je helma a kvůli medvědům jít ve čtyřech. Bez váhání a bez helem vyrážíme ve třech na cestu. Hazard? Možná. Dobrodružství? Stoprocentně.

Začátek vede lesem, tak hulákáme, je to jen kousek. Pak Dan zavelí opustit cestu a žene nás doprava do kopce do kamenné suti. Cestu jenom tušíme, cíl máme před sebou. Skáčeme ze šutru na šutr, dáváme bacha, ještě jsou trochu kluzký po ranní rose. Aspoň medvědů už se nemusíme bát, jsme mimo les a mimo bobule, kterými se teď medvědi před zimou futrujou ve velkym. Pokračujeme kamennou sutí, sem tam né ve čtyřech, ale po čtyrech, směrem ke skalní stěně. Cesta není nijak značená, vlastně tu ani žádná není.

Vysoko nad námi spatříme dvojici – to nás uklidní, že nejdeme úplně blbě. Dorazíme k patě hory, před námi je zužující se koridor mezi dvěma masivy, plný nezpevněných kamenů různé velikosti. Přemýšlíme, kudy to vzít, nakonec volíme trasu podél masivu vpravo – není tak příkrý a vysoký, nemuselo by nám nic spadnout na hlavu. Dokonce se po něm dá i místy lézt – nemusíme se tak pořád brodit sutí.

Helča nám průběžně předává moudra z lezeckého kurzu, já a Dan ale postupujeme instinktivně, nejspíš navzdory poučkám. Dan se brodí sutí jako medvěd, za ním padají mini laviny kamínků. Helča ho upozorňuje, že si nevybírá dobře pevné body. Dan oponuje, že vybírá dobře, ale že má 80 kg, a tak toho holt shazuje víc než my. Helča kroutí hlavou a protáčí oči vsloup – vždyť vidim, jak blbě šlapeš! Dan od nás kvůli kontroverznímu postupu lezení dostává náskok, aby nám nic neshodil na hlavu. Já lezu až po Helče a taky s odstupem – dávám si dobrý pozor, co se děje nade mnou, mám z toho celkem respekt. Navíc poslední na laně je vždycky ten nejlepší – jak se praví v Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Čím výš jsme, tím ubývá suti a přibývá pevné skály, po které se příjemně leze. Aleluja, po chvilce jsme v sedle. Pak vylezeme ještě kousek a dostaneme se na nádhernou náhorní plošinu – což nás překvapí, vrchol jsme čekali menší. Jednotlivé vrstvy vápence jsou zde uloženy vodorovně, tak i ostatní vrcholy nejsou tak špičaté. Horu překřtíme na Baby Babel. Navzájem se fotíme s dvojicí, ptají se nás, kde jsme sehnali ty rolničky na medvědy. V Makru Černý most před Vánoci, díky za nic, myslí si. Kocháme se výhledy, sluníčko praží, den jako korálek.


Máme trochu obavu z cesty dolů. Helča se drží u skály a snaží se po ní slézat. Necháváme jí kvůli volným šutrům odstup. Já po chvíli volím jinou taktiku – vyberu střední cestu v suti plnou malých kamínků a sliduju po patách. Dan volí obdobně, ale po zadku. Nejtěžší je pro nás spodní část – skála chybí, už slidujeme všichni, ale šutráky jsou větší. Zvládneme to ale v pohodě, vysypeme z bot kamínky a dohopkáme do lesa a k Lake Moraine.

Cestou jsme potkali ještě jednu dvojici mířící nahoru – odpichovali se v suti pomocí hůlek – horolezkyně Helča to znalecky označila za nevhodný a nebezpečný postup. 

U Lake Moraine se stejně jako trilión dalších fotíme, H a D máčí nohy, a sedáme do shuttle busu směr Lake Louise. Ve frontě před ním se ještě stihneme přiotrávit smrdutými záchodky a zavařenými brzdami jiného autobusu. Všechny shuttle busy smrdí. Proč nejsou aspoň elektro boha jeho, jsme v národním parku.

U Lake Louise boží dopuštění a obří nevkusný hotel. Jezero má nepřirozeně modrou barvu – asi jako aviváž nebo saponát do záchodu. Lake Louise přejmenujeme na Domestos a prvomájovým průvodem jdeme k Lake Agnes.

Už jsme s Helčou celkem unavený, ty 3,5 km a 380 výškových metrů vyjdeme na autopilota, cesta je naštěstí skoro pro kočárek.

Lake Agnes je moc pěkný a má úplně normální barvu ze vzorníku tatranských ples. Rozhodneme se občerstvit se v přilehlé chatičce (Tea house Agnes, Dan to ale poplet a lákal nás na coffee shop, díky, tak to jsme sem nemusely), čekání na stůl je ale šíleně na dlouho a obsluha je příšerně pomalá. Já ve frontě pěnim a Dan mi říká, že mu kazim dovolenou, klasika. Sendviče a čaj jsou nakonec dobrý, jen to kafe a trávu nemaj.

Trochu se zvetíme a Dan nás přemluví na poslední šťouch – vylízt ještě na kopeček nad Agnes. Souhlasíme a nakonec ani moc nelitujeme, výhled na okolní ledovce, kopce a Domestos je spektakulární. Stejnou cestou na autopilota slezem dolu, shuttle, nákup, vířivka, alergie na chlor nebo na plísně, véča na krcálku a alou na kutě – zejtra snad bez hazardu, vážně chcete vědět, co se tady děje?

 Pusu a pozdrav do Prahy Anežka