LogoMakr-1LDIPM

Den 4 – Praha -> Istanbul -> Ho Chi Minh city -> Hanoi

Na cestě za parťáky! Dlouhý den = dlouhý článek.

V neděli jsem vstala v půl deváté, úplně v klidu a s úsměvem. V noci jsem se nebudila, nestresovala. Nasnídala jsem se, koukla na Toulavku, trochu poklidila a připravila vodu na zalití (čímžto děkuji Hani, že se o mé pohřebiště pokojovek postará), odnesla klíče a šla si užít poslední dokonalou tankovou plzeň k Veverce. Stále jsem byla naprosto v klidu, nechápu.

Přesun na letiště, zabalení kokonu a vzhůru na odbavení. Ve frontě očekávajíc problém pořád bez známky stresu. Problém nenastal, jediný zádrhel (ale čekala jsem to) je fakt, že musím v Saigonu během 65 minut kokon vyzvednout a zase odbavit a stihnout letadlo. Netrápí mě to, naopak se náramně bavím představou, jak se nějaký vietnamský zaměstnanec letiště snaží vyvolat jméno Žáčková, jakože „poslední výzva pro cestující“. Prča, ne? Až mě začalo stresovat, že se vůbec nestresuju!

Let Praha-Istanbul trval necelé tři hodiny – měla jsem kliku, seděla jsem sama v řadě, nejblíž nouzového východu, první jsem dostala víno a jídlo a poslední vystupovala z letadla, což se nemusí zdát jako výhoda, ale když člověka čeká 8 hodin přestupu, je fajn posedět si tam, kde je to pohodlné. Samotný let byl někde od Rumunska trošku kodrcavý – když zrovna nebyly turbulence, řídil pilot jako kdyby si taky dal trochu vína (představte si, že se snažíte pantomimicky předvádět letadlo ve hře Aktivity, tak asi tak). Na jeho obranu, pokud by někoho tohle kolébání ukolébalo, tak dosednutí by ho nevzbudilo, jak něžně to zvládnul.

Istanbulské letiště bylo mým domovem na 8 hodin, z toho pouze na hodinu mi povolili wifi zadarmo (pak že muslimové nejsou židi, haha). Využila jsem ji mimojiné k hledání plánku letiště v Saigonu, kde mě čekal sprint, a protože neumím sprintovat taky jiných letů a způsobů cesty do Hanoje. Pak už jen nuda nuda a snaha neusnout a nezaspat odlet ve 2:40. Po pár hodinách čtení (druhé Hani díky za čtečku) a procházce přes celé letiště na mě kolem půlnoci začala padat únava, ale naštěstí jsem zjistila, že můj mobil má nějaké hry. Kombinace podcastu Vlevo dole a hry Solitaire mě tak udržela vzhůru a já se pak už jen v klidu odvalila na příslušný gate.

Let Istanbul – Ho Chi Minh city byl dlouhý, strašně dlouhý a ani vám to nehodlám zkrátit. Při přechodu tolika časových pásem se vždycky podivuju nad tím, jak si aerolinka uspořádá „den“. Tady to bylo následovně – odlétáme ve 2:40 a všichni nám přejí dobré ráno (ok, jako ráno je to možné definovat, jako dobré už nikoli), záhy dostáváme večeři (v místě odletu jsou cca 4 hodiny ráno, v místě příletu cca 8 ráno, ale někde na světě je jistě čas večeře), po ní se zhasíná a jde se spát, a protože nás brzo čeká východ slunce, musíme všichni zatáhnout okénka (to mi trochu připomíná divoké tahy, ze kterých se člověk vrací za svítání a musí si doma zabednit), po probuzení asi dvě hodiny před přistáním dostáváme snídani (v místě odletu je 10 dopo, ale v místě příletu 14). Úplně se mi z toho kouří z hlavy! I na tomto letu mám kliku a ikdyž je naše obří letadlo natřískáno, sdílím svoji trojičku jen s fajn mladou paní a společne si z prostředního sedadla děláme odkladiště. Spát v třídě pro lúzu je složité, proto si Dan rád připlatí. Vybavení bylo ovšem i tady víc než kompletní – kromě deky, polštářku, špuntů do uší a masky na oči, dostáváme i teplé ponožky a pantofle. Usnout se mi daří… Přibližně tak stokrát! Pořád a pořád dokola se mi daří najít polohu, usnout a vzápětí se budit bolestí nebo necitlivostí nějaké části těla. Naprosto vyřízená usínám tvrdším spánkem asi 21 hodin od chvíle, co jsem v neděli vstala. Zde ovšem vstupuje do hry první kontakt s těmi údajně tak milými obyvateli Vietnamu. Paní za mnou mě poměrně nekompromisně budí tím, že se snaží narovnat mou sedačku, aby měla více místa, protože se za 20 minut (!) bude podávat snídaně. Celou snídani potlačuju nutkání si sedačku opět prudce sklopit a všechno jí to tak vyklopit do klína. Jsem ale na dovolené, tak se snažím být pozitivní. No a taky trošku podplácím karmu, abych stihla ten přestup. Ten už mě začal trošku trápit, tak na Danovu radu sonduju u letušky, která se zdá dosti od rány, ale můj problém chápe a uklidňuje mě, že když mám letenku ikdyž na let jiné společnosti koupenou přes Turkish Airlines, tak se check-in zavře až 20 minut před odletem a to by mělo s trochou štěstí stačit. Tak kolik toho štěstí mám?

Beztak to až sem čtete jen proto, abyste se dočkali toho dramatu, že jo?! Co já bych pro naše čtenáře neudělala! Všechno se to zdálo skvělé – u výlezu z letadla čekal chlapík s papírem se čtyřmi jmény a moje bylo mezi nimi. Zařídil nám check-in ještě než jsme přiletěli, protáhl nás přes imigrační přes spešl přepážku, čímž jsme předběhli přibližně 1000 lidí, a pomáhal nám hledat zavazadla. Domluva zněla, že pokud svoje zavazadlo do 17:10 nenajdeme, zařídí pozdější dovoz a my máme jít na let. Čekala jsem se sympatickým párem, slečna byla lokál a nabízela mi pomoc, nebylo s čím, všechno v cajku. Čtvrtý člen naší hanojské party byl klučina původem z Vietnamu, ale žije v Berlíně. V 16:57 už byl pekelně nervózní, že mu zavazadla nepřijedou, a vyjádřil lítost nad tím, že můj první dojem z Vietnamu je čekání na zavazadlo. Blbost! Já byla unešená ochotou, pomocí a organizací! Moje zavazadlo ovšem nikde, parťáci už se zavazadly zmizeli, nakonec náš poskok zaskočil do útrob, odkud vyjíždí zavazadla, a v 17:12 kokon přitáhl. Div jsem mu nedala pusu!

Že to není drama? Ještě ne. Musela jsem totiž se svým zavazadlem sprintovat a nevěděla kam. Stažené mapky byly k prdu. Zaměstnanci mě njdřív poslali do druhého patra, pak zase dolů a pak se ukázalo, že vnitrostátní lety mají svoji úplně jinou budovu a ta je ještě rozdělená na jednotlivé aerolinky. Se svým kokonem jsem teda běžela v podstatě přes menší město a to ještě jak pako tam a zpět a nezapomeňme na detail, že v Saigonu bylo 33°C. Nejsem žádný sportovec, to není tajemství, ale myslím, že jednou za čas uběhnout sprint na půl kilometru v tropech s krosnou v náručí svědčí, že ještě nejsem úplně odepsaná.

Ke gatu jsem doběhla, když už se boarding chýlil ke konci. Dvě francouzky vedle mě v letadle musely trpět, že jsem durch spocená, rudá jak rak a pochopitelně smrdím jak mokrý pes. Vietname jsem tady! Jen si čichni!

Další jídlo, lokální čajík a už se blížíme k Hanoji. Vyzvednout kokon (dal si načas, už zase) a najít svého řidiče (mám objednaný odvoz z hotelu). K cestě jen musím kvitovat, co už psal Dan. Troubení se tady používá ke všemu kromě situace, ve které jsme ji zvyklí používat u nás, tedy když nás někdo málem nabourá. Jako čerstvá absolventka autoškoly si tady představuju jejich zkoušku: „Víte kde je plyn? Ne, brzda tak důležitá není. Točit volanten zvládáte? Stíháte používat klakson aspoň jednou za minutu? A co problikávání? Ano, v podstatě vždycky, když vám někdo zavazí. Gratuluji k úspěšné zkoušce!“ Můj řidič byl nějaká extra třída, protože, když pouštěl policii a k ní náležející konvoj, hned se chopil příležitosti a prosvištěli jsme za nimi aspoň čtvrt města, geniální!

Najedená jsem, tak už dnes do víru velkoměsta nevyrazím. Ale hlavně jsem teda docela vyřízená, takže umýt a spát. Dám si pivo z minibaru, takže s hotelovou přirážkou, za 18 korun. Zítra už se odpoledne potkám s D+A, tak jsme to nakonec všichni zvládli!