Jak už díky krásnému (díky!) zápisu od Kiky víte, vstávačka byla dnes spiše dřívější, což naši skupinku rozdělilo na dvě nestejně velké poloviny. Noc proběhla bez problémů, aspoň prizmatem našeho pokoje, jinak hovořilo duo T+K, z pokoje naproti si někdo udělal hodinový hotel a trochu je to rušilo.
Možná i to bylo důvodem menšího zpoždění na startu, které jsme pak eliminovali rychlejším pochodem směr Macchu Picchu Reservation (ne, nejedeme na MP dnes, je to jen název agentury se kterou jedeme, která dle prvních dojmů působí mnohem důvěryhodněji a organizovaně, než ten včerejší bordel od Wilka Travel – mám tedy jeden travel hack, neberte nic, co vám připomíná Willy Wonku jako spolehlivého parntera). Na Plaza de Armas de Cusco (už prakticky náš hood) to opět žije, ti magoři zas něco nacvičují v 5 ráno. Anežka komentuje: „po tom sobotním fiasku to dostali nařízeno před nástupem do pondělní práce, měli se víc snažit“.
Na start docházíme skoro na čas a ve skupinkách ospalých turistů hledáme tu, co jede směr Montaña de Colores. Bohužel jsou všichni účastníci mladší než my (Anežku nepočítám), kyslík a koně tedy budou čekat na nás.
Usedáme do, na místní poměry, nového Sprinteru, jsme jedni z posledních, ale ještě čekáme na další zoufalce, bohužel žádný důchodce o holi nenastoupí. V 5.10 startujeme, dostáváme krátkou instruktáž, od Anežky trochu kinedrilu (placebo) a jedeme vstříc snídaně. Kristýna ještě pro dobrý pocit oznámí svou obavu ohledně zvracení za autobusem a můžeme se uložit k odpočinku. Asi sem se unáhlil, jak s tou společností, tak s tím odpočinkem. Po chvilce fronta jako kráva, ale Tito (náš guide) a jeho buddy Řidič vymyslí kreativní řešení problémů, vezmeme to oklikou, kde narazíme na svetediv se – kolonu. Ta tu je kvůli brodění potoka, čachry machry, trochu troubení když se Ford F150 málem srazí s autobusem a jedeme dál. Chceme se vrátit na silnici, ale v posledních pár metrech nám stojí řetěz. Tady kluci zklamali, neporadili si, já bych ho buť přeštípnul nůžkama (určitě musí mít), nebo porazil sloup, kucí to ale otáčí a hledáme alternativu. Našla se! Je ti asi jako když se zacpe tunel Blanka v Praze. Se zajížďkou asi nepočítala naše gas policy, a tak jdeme tankovat. Tito u silnice kupuje chleby, Anežka doufá, že jsou pro nás, ale cpe se jima jen Tito, asi na uklidnění, ale to ještě neví, co přijde.
Frčíme dál!
Slyšíme divné rány od kol, Tom glosuje: „Přesně takový zvuky to vydává, když máš uvolněný šrouby u kola.“ BUM! Upadlo kolo? Bouchlo kolo? Bůhví, ale Řidič naštvaně brzdí, bere baterku na mobilu, tzv. novodobá gafa. Rup šup a už naskakuje zpátky do auta, frčíme dál, všechny kontrolky zuřivě pípají. Pokud neměl v létě stáž u Toto Wollfa ve Formuli 1, tak to určitě nemohl stihnout vyměnit. Kiky se dožaduje informací, bus je jak na trní, ale myslím, že když exituje nějaký pacoš, tak mu to Kiky taky nehlásí, aneb zatloukat, zatloukat a vše bude ok. Anežka chápe proč lidi zvrací za busem – je to prý pocit štěstí, že člověk přežil cestu, ale co Boeing taky lítá s jedním motorem a my těch pneumatik máme ještě 5, v dost dobrým stavu. Snídaně je ok, nějakej chleba s máslem, marmeládou, burizony, trocha ovoce a především hromada koky. Otrlejší jdou do palačinek, prý moc dobré…povíme si večer zlatíčka, černý uhlí jde na dračku. Během snídaně si střihnu roli Martina Hroudy se zavíráním dveří u kterých sedíme. Mechanik Tom obhlídne místo činu, prdla tam nějaká hadička, možná že brzdy, ale ty zatím nepotřebujeme, jedeme do kopce, zpátky nas třeba pojede míň.
Po zběsilých 1400 vyškových metrech, kdy se mě Tom ptá, jestli se mi stále chce jet tzv. Death road v Bolívii parkujeme, pakujeme se a pod dozorem Tita vyrážíme směr kopec. Na startu nám do rukou naleje kondoří moč, prý je to skvělý na výškovou nemoc, ale myslím, že si z nás dělá spíše prdel. Na začátku se hulvátsky odpojím od skupinky (pardon), ale vždy checkuju, zda se žlutá bunda (Tom) a červený kulich (Anežka) hýbe. Červená bunda (Kiky) se rozeznává hůř, má ji více lidí. Potkáváme spoustu turistů na konících, alpaky se slunečními brýlemi, zvláštně oblečený turisty a prodejce všeho možného (Powerrade, koka, Snickers, Cheetos, apod.). Trio K+T+A pak i pána v kyslíkové masce (jel na koni směrem dolu). Vtipný je, že koňská cesta končí před nejhorším úsekem, závěrečný dloubák musí všichni pěšky a že to teda v těch 5km píše!
Nahoře čekají krásné výhledy, ale taky nechutný množství lidí, z recenzí jsem s tím trochu počítal. Za chvilku dohopká zbytek, dáváme chill a foto, pěkně fučííí. Naše altruistky dotují tyrany zvířat, aspoň ty brýle jim sundaly. V dálce je vidět nejvyšší hora v okolí Ausengate, pokrytá sněhem a ledem, má cca 6.400 mnm – to asi až příště. Fronty na fotku stát odmítáme, vracíme se. Při sestupu vidíme nějaký mladý japko jak bojuje s výškou svým osobitým způsobem, jdeme raději velkým obloukem. Na parkovišti chvíli hledáme ten správný Sprinter, Řidič už se těší na cestu dolu, hadička je stále utržená, mechanik si vzal zřejmě volno. Po drobné očistě od prachu, prostřednictvím plácání mokrym hadrem (naštěstí jsme byli první) a čekáním na opozdilce kopneme do vrtule a řtííme se směr oběd. Z tempa usuzuji, že máme zpoždění, bere to pod parou, zatáčka nezatáčka, sráz nesráz.
Oběd je formou švédských stolů, omylem si s Tomem nabereme něco dosti pálivého, ale hrdost nedovolí odevzdat. Namísto dezertu volíme hádejte co? Ano, koka čaj, dezert originales totiž vypadá jako mléčná, časováná bomba. Jsme poměrně fix und fertig, možná to nebyl nejlepší nápad se zničit před 5ti denním hikem…
Cesta zpátky je (v porovnání s jinými) ok, až na dva detaily – hudba co pouští asi Tito & fronty v Cusco. Jediným pozdvižením (pro mě, zbytek tak nějak klimbal) je pád policisty na motorce při snaze zaparkovat u krajnice. Tento moment pobaví i Řidiče, až se zplna hrdla zasměje a odhalí chrup v nedobrém stavu, Šárka by (ne)měla radost. Po vysazení jdeme přes náměstí, kde se zase něco slaví a jak říká Anežka- nedivím se, že sou tak chudý, když jen furt slaví. Pak jen rychlé dokoupení sušenek apod. na další dny, kafe pro restart organismu (mě stačí koka) a jsme na ubytování, kde tvoříme 3 kupičky: 1) s sebou do batohu na záda (říkám max 5 kg i s vodou) 2) s sebou do batohu konikovi (max 7 kg říká organizátor) 3) do úschovny zavazadel odkud vyzvedneme po treku, bude-li tam ještě něco Na 7 míříme na brífink k zítřku, člověk má hned pocit, jako kdyby se zítra měla zdolat přinejmenším Čomolungma…
Na brífinku je cca 30 lidí, víc než psali, ale prý nas rozdělí. Dostavame rozdílné informace, zmateně se po sobě koukáme. Sraz prý 4.45, předtím psali 5.45, no me gusta esta změna. Dále upozornění na to kde jsou a kde nejsou záchody, kde je Inka sprcha, kde a za kolik koupíme vodu a kde, komu dát tip (dýško babi). To je jejich největší starost. Nejvyšší bod výletu je někde hluboko pod 5.000…brnkačka.
Doplatíme dluhy a jdeme do víru velkoměsta shánět sprej na komáry, toaletní papír, vyměnit dolares na soles, koka bonbóny (zásoby se dnes ztenčily) a sáčky na věci, co kdyby pršelo a znáte naše dovolený, sníh, déšť a mráz jsou vždy přítomny.
S Anež jdeme ještě na rychlou večeři, já s dopsáním blogu a rychle domů zabalit ty kupičky a dobrou noc!
Panda
PS: máte-li pocit, že jsou některé fotky 2x, nedávají smysl (nepatří k danému dni), apod., tak máte skoro určitě pravdu. Pracujeme ve zhoršených podmínkách a není to ideální.
PS: bůhví jaký bude v dalších dnech signál a kolik elektřiny cestou chytneme, tak žádnou paniku, s největší pravděpodobností budeme naživu a blog doplníme, jakmile to bude možné
