Po snídani jsme si dobalili poslední drobnosti a vzhledem k jejich množství jsme vyrazili k recepci na kontrolní měření váhy. Nadváhu měl nakonec pouze Dan, a tak si musel dát některý krámy ke mně, poplatek ještě určím. Po úspěšném odevzdání kartičky od pokoje jsme naposledy naskočili do Chevyho, naposledy natankovali a dali mu naposledy poslední sbohem. Holky jsme vyhodili přímo u terminálu letiště a jeli auto vrátit do půjčovny.
V půjčovně proběhlo vše bez problémů a zjistili jsme, že jsme ujeli úctyhodných 6.341 mil.
Anežka
edit: Anežka je příliš společensky (fór, kouká na filmy a spí) unavena, a tak mě poprosila o dopsání zbytku tohoto smutného dne.Následně jsme se dohrkali k místnímu vláčku BART a vyrazili zpět na mezinárodní terminál G a cestou chválili rychlost vrácení vozidla i organizaci dopravy směrem k letišti (ó Praho, kdy se dostaneme na letiště jinak než busem / taxíkem / svépomocí?).
Chvilku jsme hledali správnou přepážku u které odhodíme zavazadla a vzhledem k tomu, že zpoždění startu je stále ca 2 hodiny, tak se ptám na voucher na jídlo, který obratem dostaneme a Anežka jej ještě rychleji vymění za Sushi o kterém tu mluví zhruba od přistání 05.09. Když už se nám podařilo zvládnout hmotnost odbavených zavazadel, jako problematické se ukázalo kabinové, které mělo 12 kg namísto předepsaných 8 kg, a tak naprosto otrávená a zpruzelá letuška začne protestovat. Naházíme tedy všechny těžší předměty do kapes a něco do batohu (který by rázem měl rovněž víc než 8 kg), nechám si dát štempl OK. Za rohem to tam opět nandáme zpět…
edit o několik hodin později: tohle se nám (asi hlavně mě) moc nepodařilo, notebook tento den odnesl prasklým displejem, budiž mu země lehká..
Pak rychle jdeme na kontrolu (nespěcháme na letadlo, ale abychom potkali holky, kterým za hodinu začína boarding). Kontrolu projdeme překvapivě snadno a holky skutečně potkáme, zrovna si jdou šlehnout na záchod (léky na ředění krve, drogy nevedeme) – beru si taky jednu od cesty. Opět se rozloučíme a jdeme si najít místo kde bychom mohli zevlovat další 4 hodiny, na salonek nemáme. Vybereme si místo tak, abychom hezky viděli na letadlo holek a začneme se nudit.
Časem a pochůzkama napříč terminály nám trošku vyhládne, tak jdeme ještě jednou na sushi, ale Anežka nakonec povolí a bere Teryiaki chicken a už se přesouváme k naší odletové bráně, kde nás zničeho nic volají rozhlasem..ups….
Nic se neděje, jen nám změnili místa z 60J, K na 88J, K..ne nejedná se o změnu třídy…důvod se.kvůli mizerné angličtině slečny, nebo mojí nedoslýchavosti pořádně nedovíme, ale co už, i tyhle místa mají víc prostoru na nohy + nikoho před sebou a pokud vím tak někde odškrtnutím „souhlasím s podmínkami blabla..“ jsme ke změně místa dali souhlas, takže nohy nahoru a hurá na dalších 10 hodin ve vzduchu. Ještě bych vzpomenul neuvěřitelnou rychlost, s jakou nás nahnali do letadla a dostali na ranvej (všechno za ca 10-15 minut co otevřeli boarding) – nechce se jim asi vyplácet odškodnění za zpožděmí 🙂
K večeři sem dostal BBQ hovězí s polentou, Anežka pastu s červenou, co jsme do sebe hodili vcukuletu. Červené víno pak Anežka hodila na sebe místo do sebe, má to holka pomotaný. Pán vedle to bohužel odnesl taky, naštěstí má jen šortky. Chvíli se ještě kochám z okýnka, hraju sám se sebou hru „poznej město“ a potom co se ani jednou z 6 míst netrefím to vzdávám a jdu dopsat blog a čumět na kvalitní film..už chybí jen 7 hodin…
Do cíle zbývá 1:20, právé sem „dojedl“ snídani, za kterou by se nemuseli stydět v žádný český nemocnici (asi omeleta, po prvním soustu vzdávám), a to přitom let na SFO byly obě jídla super…
Přistáli jsme do zamračeného Frankfurtu, kde na nás čekají holky, my si dáme maraton po letišti za kuframa a už nás odchytává maličká mexikánka se slovy „por favor“. Anežka se chytá a vytáčí jedno z čísel, které tam paní má a dává telefon k uchu. Hovor na téma „donde está Juan Carlo“ a už máme za zády domestikovaného mexikánce, který nám málem zulíbá ruce, že jsme se mu postarali o mamá. Teď nás čeká čekačka na bus směrem k autu a kratičká cesta do Prahy …
Panda