LogoMakr-1LDIPM

Den 32.5 – domů

(Foto ilustrativní, rozloučení s nejhorším státem USA)

Na parkovišti letiště se shledáváme s Danovým autem, živým a zdravým, dá-li se to o autu říct, a poté co si na jeho účet vyplýtváme všechny vtipy a narážky odkazující na to, jak je ve srovnání s Chevym maličké, vyrážíme na cestu z Frankfurtu do Prahy. Domů.
Protože jsem zřejmě jediná, kdo v letadle absolvoval kvalitní chrupku (tzn. nevzbudilo mě ani jídlo, ani Kačka) sedím vepředu s Danem a nelehkým úkolem zajistit, aby řidič, který chrupce moc nedal, za volantem neusnul. Zadní sedadla odpadají asi ve druhé zatáčce a auto pohlcuje ona atmosféra, které je třeba se vyhnout. Usínací. Přiznávám, že v úkolu selhávám a oči se mi klíží, naštěstí jen chvíli a řidič je natolik zkušený, že mou kontrolu nepotřebuje.
Po jedné mnou vyškemrané čurpauze přichází ještě jedna i s tankováním. Když z ní odjíždíme, v zatáčce se ozve záhadný zvuk, shodneme se, že to zní, jako by něco upadlo. Kačky první pohled potvrdí zlé tušení, otevřený kufr. Při zavírání na ovládání se nedovřel. Zastavujeme, prohlížíme a zjišťujeme ztrátu příručního kufru. Z dálky už na nás volají dva chlapi, kterým jsme se před malou chvíli smáli, jak se procházejí u dálnice uprostřed ničeho. V tuhle chvíli jsou to naši hrdinové, vytracený kufřík nesou. Vypadá bez větších šrámů a vevnitř je vše v pořádku.
Ačkoli nad Německem se táhly nekonečné mraky s přechodem hranic do ČR, domů, se oblačnost rozpustila a podzim nás vítá ve své nejkrásnější podobě. Dan nás domů odváží v rekordním čase, krásných pět hodin a po měsíci soužití se loučíme, naše cesta je u konce…
S naším blogem to ovšem nevzdávejte, čeká nás ještě pár shrnutí, rozborů a šťouravých názorů!

Helča