Ranní návštěva mučírny je fajn, jen trochu přelidněno, evidentně je lepší sem chodit večer. Zvláštností posilovny v našem hotelu, že musíte cvičit v uzavřené obuvi, když jsem přišel ve svých žabkách, tak sem nebyl v puštěn, ani při odůvodnění, že cvičit budu bos. Lituji případné jogíny a jogínky.
Anežka je čiperná už brzy, po probuzení rovnou balí, těší se prý domů. Balení proložíme snídaní, na kterou si zajdeme do další západoevropské kavárny. Kvalita kávy se v průběhu celé cesty jen zlepšuje (prý). Od nepitelné, přes stravitelnou až po výbornou.
Původní plán vyrazit na ostrov Lanta u letiště, cestu lanovkou k Tian Than Buddhovi a pak pěškovýlet na Lantau Peak měníme kvůli počasí. Není hnusně, ale je nízká oblačnost, nic nebude vidět. Namísto toho pojedeme okružní jízdu metrem k Checkerboard Hill. Pokud vám tato atrakce ve spojení s Hong Kongem nic neříká, tak buď:
a) zadejde do Googlu “Kai Tak Airport landing” a během pár obrázků pochopíte
b) podívejte se na libovolný film z Hong Kongu v 80. – 90. Letech a určitě tam bude záběr na přistání letadla těsně nad domy.
Velmi nás mrzí, že tuto parádu už při naší návštěvě nezažijeme, zároveň ale aby to bylo reální, tak já bych tu musel být jako hodně malý pívo a u Anežky ani nemluvě, ta v té době maximálně chodila v létě po zahradě v lyžích a křičela u toho “Nagano”
Najít optimální spot je trochu náročné, není to tu úplně udržované, ale s trochou štěstí a přelezení pár zábran se k místu dostaneme, zároveň nejsme jediní. Výhled na ranvej už není co býval, je zastavěný modernějšími a vyššími domy, síla kapitalismu je neúprosná.
Návštěvu kláštera zrušíme úplně, Anež potřebuje pracovat, tak se spíše přesuneme na letiště do salonku. Jedeme opět busem a trochu zpětně si říkám, že je škoda, že jsme nevyužili místní taxi. Ono totiž, když už budete koukat na ty filmy z 80. – 90. Let a pak vyjdete na ulici, tak většina věcí se výrazně změnila (byť pár budov jsme ještě rozpoznali), ale jedna věc bude stejná – taxi…velká část současného vozového parku pamatuje rozpad Sovětského svazu.
Na letišti jsme brzy, ještě dříve než otevřou přepážku k checkinu a zahození zavazadel, tak postupně vracíme Octopus kartu (na které dokázala Anežka vytvořit dluh jak na kreditce) a snažíme se utratit poslední honkongské dolary, co máme v hotovosti, nebo nechystá se někdo v nejbližší budoucnosti do této destinace?
Při odbavení obdivujeme neefektivitu procesu checkinu, místní posádka je zralá na nějakou analýzu, jednomu pánovi to trvalo přesně 21 minut, během toho paní vedle odbavila 3 skupinky, výrazně větší i do počtu zavazadel…zbytek doby trávíme konzumací a prací, před odletem si dáme ještě rychlou sprchu a po nástupu do letadla se nám posádka omlouvá za letadlo, neboť jej mají pronajaté od Cathay Airways, a tak neodpovídá běžnému standardu…tak proč si jej pak leasují? Nejlepší část je, když za celou dobu nezhasnou světlo, což princeznu ruší, tak se jde zeptat, jestli jej mohou u nás vypnout, na což ji s omluvou odpovědí, že nevědí, jak se světla ovládají…no snad nepřijde nějaký nepředvídatelný moment, evidentně by posádka, piloti a letadlo nebyli na jedné vlně…
Přistání v Doha s hodinovým zpožděním je smůla (možná za to může pomalejší letadlo). Na mezipřistání panuje boží dopuštění, letiště má noční špičku, takže si dopřejeme pouze sprchu a krátký relax. Následně už cupitáme přes celé letiště na přípoj do Kodaně…
Dobrou!














