Dnes poprvé píše Peťa a Peťa 🙂 a dřív než začneme samotným popisem dalšího dne v „Big Apple“ dovolte jen malou vsuvku o tom, jak došlo ke vzniku naší cestovatelské čtyřky. Patříme mezi pravidelné čtenáře Danova a Anežky blogu a téměř nikdy nevynecháme možnost s nimi cestovat v rámci ČR, jelikož oni jsou záruka kvalitní společnosti a vždy precizně připraveného programu. A tak když před půl rokem přišel jednou Peťa (ha a teď který? Ale malá nápověda ke včerejšímu kvízu…je to ten, co patří do skupiny barbarů….:-)) z práce s informací, že Dan narazil na super výhodné letenky do NY, cítila jsem, že jde do tuhého. Chuť vrátit se na místo, které jsme před 11 lety po 3 měsících, kdy jsme se znali, navštívili, byla silnější než návštěva Russella Crowa a Ewana McGregora na karlovarském festivalu.
Tak a teď už zpátky do ulic současného New Yorku. Jelikož jsme se včera nikdo nenechali nalákat na Danovo vábení do irského pubu (určitě mu to nějaký večer vynahradíme ;-)), tak jsme ráno vyspaní a plní sil vyrazili ještě dřív než zněl plán a začali jsme pořádnou snídaní v Dunkin’s donuts. Zde jsem se nechala překvapit a vyslala Peťu koupit ranní snídani pro nás oba. Překvapení to nakonec vskutku bylo, ale krapet jiného rázu než jsem čekala, jelikož vybral dva nejsladší donuty, které svou polevou svítily už od dveří. No zítra volím taktiku Anežky a vyberu si rovnou sama 🙂 Po rychlé snídani za zvuku právě odplouvajícího oranžového Staten Island ferry jsme se vydali krtkem směr World Trade center. Nejdříve jsme využili malé fronty na One world observatory, která je vybudovaná místo původních dvojčat a kde se vám ve 102. patře (ve výšce 391 m ) naskytne nádherný výhled a po sérii fotek ze všech světových stran jsme šli uctít památku obětem útoku z 11. září. Navzdory skutečnosti, že byl krásný slunečný den, zde na Vás dýchne neobvykle smutná atmosféra, když člověk čte jména padlých na okrajích památníků. Pocit smutku dále umocní návštěva muzea věnovaná této tragédii, která při pohledu na vystavené trosky z dvojčat a za zvuku všudy přítomných hovorů obětí a přeživších nahraných v den pádu věží, mě opět ujistila v tom, že jsem vděčná za každý normální stereotypní den, kdy se nic neděje. Co nás zde ale nemile překvapilo, byla klimatizace nastavená asi na 18 stupňů…takže pořádná kosa oproti venkovním 30. Proto jsme už závěr expozice téměř prolítli a běželi se nahoru ohřát na sluníčko, kde jsme potkali Anežku s již teplým čajem v ruce. Pak už následoval oběd v opět doporučeném Pupíkově podniku The Shake Shack (předem se Pupíkovi omlouvám, že do zítřka zjistím jeho pravé jméno), kde jsme si cvičně nacvakali objednávku, abychom následně po vyzkoušení všemožných karet a platebních způsobů zjistili, že objednávací terminály nefungují a je třeba si objednat u obsluhy. Při pohledu na další a další lidi, kteří dělali tu stejnou „chybu“ jako my, si říkám, proč tam jednoduše nenapíšou „out of order“. Ono celkově některé věci tady nefungují tak, jak by zhýčkaní Evropani očekávali. Jasným příkladem jsou fontánky na vodu. Tyto nám denně přinášejí řadu příhod, jelikož buď nefungují, nebo fungují, čímž nás překvapí natolik, že začínáme pochybovat nad tím, zda jejich voda je vskutku nezávadná. 😉
Po výborném obědě máme dostatek energie na proplétání se mezi lidmi v džungli světelných reklam na Times square. Přemýšlíme nad tím, kolik by asi tak stálo si nechat udělat krátkou videosmyčku na jednu z obřích obrazovek s žádostí o roku své milé…nebojte tím opravdu nemáme na mysli nikoho konkrétního…. 😀 a tak si raději koupíme s Anežkou ledovou kávu ve Starbucksu, Dan jelikož nesehnal zmrzlinu, tak si dá zajímavě barevnou a určitě zcela přírodní tříšť a Peťa (holka) si raději nedá nic a jdeme si to vypít na známé červené schody uprostřed Times square. Odsud nás brzy vyžene sluníčko a hrozné vedro a vydáme se na vyřazenou letadlovou loď Intrepid, na které vybudovali muzem letadel, mají tady i Concord a dokonce je zde umístěn originál testovacího prototypu raketoplánu Enterprise. Celkově nás ale trochu zklamali, protože většina letadel byla jen makety a tak jsme se po svižnější prohlídce vydali na vyhlídku z mrakodrapu Edge. Tentokrát jsme se ale frontě již nevyhnuli a po skoro 30 minutách postupného pošupování, kdy za každým rohem jsme stále zjišťovali, že to ještě není konec, jsme se dostali na vrchol. Výhled byl opět nádherný a stálo to za to. Dokonce zde mají prosklenou podlahu, kde se můžete vyfotit a z více než 300 metrů se podívat na provoz pod vámi (překvapivě se nikomu špatně nedělalo :-)) Cestou zpět se zdálo, že opět budeme muset vystát stejně dlouho frontu, ale všimli jsme si, že jedna paní radila návštěvníkům jít do jiné fronty, která byla schovaná o patro víš, tak jsme je následovali a opravdu byla kratší a výrazně rychlejší…good job…. 🙂
Jelikož jsme se díky frontám zdrželi v Edge déle, než jsme plánovali, tak dnes už jsme nestihli navštívit UNIQLO Flagship store (kde by měl mít sekci i Roger Federer….což si nemohu nechat ujít, že….trochu vám v tom asi děláme guláš, jaký Peťa nebo jaká Peťa zrovna píše, ale vy se zorientujete:-)) a vydali jsme se přes High line, což je moc hezká pěší stezka vybudovaná na bývalé železniční trati, do Chelsea market, kde se nachází přehlídka street foodových restaurací. Měli jsme chuť na Tacos, tak jsme našli Tacos Loco, kde ale byla obrovská fronta….asi jsou fakt dobrý nebo mají pomalou obsluhu…..a naštěstí nedaleko byla další restaurace s Tacos, kde Anežka vlastním tělem ubránila čtyři židle a tak bylo rozhodnuto. Tacos tu měli také dobré a hlavně, že jsem seděli, protože jsme po celém dni už byli celkem dost unavení. Cestou zpátky jsme přemýšleli, že se podíváme na dům Carrie Bradshawové (poznámka pro chlapy…..hlavní představitelka seriálu Sex ve městě), což Dan prozatím zatrhl a na býka na Wall Street, což prozatím zatrhla Anežka…..žádnou spojitost v tom nehledejte….. 🙂 a tak jsme šli odpočívat na hotel…..zatím stále bez návštěvy Irish pubu či Top of the roof baru, ale to v dalších dnech doženeme. Teď se jdeme vyspat na zítřejší etapu Tour de New York.