O dnešním dni rozhodla předpověď, původně jsme chtěli jít dopoledne na rafty, ale má pršet (překvapivé, že?), tak půjdeme místo toho na hike.
Nařizujeme si tedy budíka na 8:00, ale je to zbytečné, ve 4 nás budí jetleg – Anežka, chce na záchod. Jak již víte, Anežka má obsesi z medvědů (nazývá to hobby, ale my se nenecháváme zmást), takže jdeme s ní, povinně. Máme jen jednu funkční kartičku od dveří, takže to vyžaduje jisté logisticko-manažerské schopnosti, ale těch máme na rozdávání.
Některým z nás nejde usnout, slyšíme vlak, několik – několikrát, sami nevíme. S menšími přestávkami to ale doklepeme do budíku, jdeme na snídani, překvapivě opět palačinky a ano, opět mám málo javorového sirupu, skládá se na mě celá posádka.
Během snídaně se odhodlávám k životnímu rozhodnutí, založit si Instagram. Rozhodující jazýček na vahách jsou dlouhodobě komické příspěvky dvou nejmenovaných kamarádů – o tohle už nechci přicházet. Holky radí, koho přidat a koho ne, zajímavý výběr.
Příprava je dneska rychlá, musím holky pochválit i takto veřejně (vyžadují si to). Skáčeme do našeho Hybriďáka a frčíme směr Johnston Canyon. Cestu nám komplikuje potrava pro medvídky – běžci, kvůli kterým je uzavřen sjezd z dálnice a musíme cca 10km objížďkou, doufám, že aspoň vyhrajou olympiádu. Všechno zlé je pro něco dobré – potkáváme prvního medvěda! Koupe se v řece Bow. Po zkušenostech z Yellowstone už jako staří mazáci na obrtlíku otáčíme auto a jedeme nejbližší cestou k řece, kde Anežka ještě za jízdy vyskakuje a běží ke břehu se pokochat. Bohužel to nebyl méďa, pouze chodící kámen. Helča obratem informuje o chodících kamenech z Death Valley, já neposlouchám, takže Anežka to slyší 2x, chudák (pozn. v promovaném článku se o kamenech nic nedovíte).
Podle předpovědi by měl déšť ustat zhruba za 3, 2, 1, takže chvíli čekáme v autě a jakmile stěrače sníží intenzitu stírání, tak vyrážíme. Kvůli hybridnímu pohonu, kdy elektřina fakt není slyšet málem odejdeme s nastartovaným motorem, ale nějaká buchta si toho všimla, díkybohu!
Cestou kaňonem imituje Anežka útok medvěda, Helča prověrkou neprojde, já s odřenými ušima za 4, takže měníme taktiku usazení spreje a najednou mám za 1 podtržená. Po 20-ti minutách už s óch a ách obdivujeme první vodopád s vyhlídkovou plošinou na dosah ruky od vody. Pokračujeme výstupem a po dalším kilometru jsme u Upper Falls, kde je vyhlídková plošina uzavřena (jedna z nich), my ale pokračujeme dále směrem na Ink Pots (nevíme o co půjde, ale bude tam určitě méně lidí = větší šance potkat medvěda).
Před každou nepřehlednou zatáčkou pro jistotu voláme „méééďo“ a těšíme se z každého živáčka, ideálně když se pohybuje osamocen, hned jej zařazujeme do kategorie tzv. jednodušších obětí, naše šance na přežití rostou. Zhruba po dalších 40 minutách dojdeme na krásnou louku, odkud je krásný výhled na okolní vrcholky a 5 různě zbarvených tůní. Po bližším ohledání zjišťujeme že frflají a komentujeme slovy „co to je, doprdele?“. Informační cedule napoví, jedná se o pramen vody, jeho intenzita zároveň ovlivňuje barvu tůně. Louku vyhodnotíme jako perfektní místo pro pastvu vy víte koho, zároveň nemáme co jíst, chceme stihnout ještě jeden kaňon, a tak se obracíme zpět. Cestou zkušeně odpovídáme na dotazy: „Má to smysl tam chodit?“ / „Je tam parkoviště?“ / „Je to daleko?“ – možná máme někde na čele nápis „Jsme zdejší, rádi poradíme“. Zároveň vyjde sluníčko, rozhodujeme se tedy pro pivo v restauraci u parkoviště a kdy už tam jsme, tak si dáme něco drobného k jídlu, volba padla na Nachos, které se budou dobře sdílet. Byl to kopec jídla, možná jsme to mohli odtušit z názvu, ale na chvíli znervózníme, jestli nám nedali 3x standartní porci (nebylo by to totiž drobné, ani levné). Bavíme se na účet dvojice, co chce pivo v rámci Happy Hour, nám ho tam paní servírka šoupla i když jsme neměli nárok – paní pozná svoje zákazníky…
Sluníčko se od usazení ke stolu neukázalo, takže 2 zmrzliny naskáčou do auta a za 20 minut jsme v dalším národním parku – Kootenay. Vyrážíme prozkoumat Marble Canyon (čekáme samozřejmě až přestane pršet, opět), který je úplně jiný a jsme v něm skoro sami, o medvědech nevíme, oni o nás vzhledem k hlasité konverzaci vědí na míle (pardon, jsme v Kanadě – na kilometry) daleko. Fascinující je rovněž pohled na ohořelé pahýly a všude okolo rašící mladé borovice, příroda si celkem umí poradit. Zároveň jsme se dohodli pokračovat v hře „najdi všechny SPZ“, tentokrát Kanadských provincií a teritorií, podle mě jsme bez šance, nebo už někdo z vás slyšel o Ostrovu Prince Edwarda, nebo Nunavutu?
Marble Canyon je ale skutečně velmi krátký a malý, výlet nám i s čekáním na jasnou oblohu nezabere více než 40 minut a jelikož máme v plánu se ohřát v horkých pramenech v místních lázních, startujeme proto naši elektriku a frčíme zpátky do Banffu. Při vjezdu na parkoviště lehce znervózníme, je tu fronta na místo a s Helčou hlasitě povzbuzujeme 4 kluky, kteří se snaží parkoviště opustit, trvalo jim to docela dlouho, auto obešli nejméně 3x (každý z nich) než byl každý spokojen s výběrem místa (na auto zřejmě aplikovali kouzlo zvětšení – více v Harry Potter 4. díl).
Anežka čeká ve frontě, lístky ji ale nenechají koupit, prý až když tam budeme všichni, asi jí nevěří, že by mohla mít 2 kamarády. Když vlezu do jámy lvové, tak mě málem omyjou, v bazénu metr na metr se tísní asi 100 lidí, ale kapacita je 205, takže pohoda. Holky se trochu zdrží v šatně (obsluha skříňky se ukázala jako komplikovaná), a tak flirtuji s Indama a v duchu si nadávám za tenhle blbý nápad.
Postupně ale lidí ubývá, navíc s holkama máme zábavu z vedle probíhajících námluv v rámci natáčení 2. série „Indian Matchmaking“ – kdo ještě neviděl, tak ať okamžitě zřizuje Netflix. Nedílnou součástí je i pomlouvání ostatních účastníků společné koupele, ale naštěstí zhruba 30 minut před koncem otevírací doby se bazén začne pořádně vylidňovat, a nakonec máme i pohodu. Jak to dopadlo s výběrem ženicha u vedlejší skupiny jsme se bohužel nedozvěděli, holky měly tip jasný, já vsadil na jiného koně.
Vzhledem k decentní svačince u kaňonu (a asi i pod dojmem z bazénu) se rozhodujeme nejít na večeři a vzít si jen něco drobného na hotel a zapít to pivem. To ale mají v celém krámu přesně 3 druhy, takže s hlasitým povzdechnutím si odnášíme pouze žvanec, chlastat se nebude. Na zítřek nám předpověď hlásí jasno, šance na pořádný hike roste, jdeme proto spát brzy….
panda (dneska extrémně) velká