Kromě nekřesťanské hodiny, hned za dveřmi čekala další nepříjemnost a pomalu prosakovala dovnitř škvírami ve dveřích, 20 stupňů, ale Fahrenheit, takže přes -6,5°C. Rychlé přeběhy z chatky do koupelny, běhání s kufry a taškami tam a zpátky, najednou je vidina vytopeného Chevyho čím dál krásnější. Ten už topí, protože Dan nasadil svoji metodu psychického nátlaku a dávno sedí v nastartovaném autě, aby dal naprosto jasně najevo, jak pomalé jsme a nehorázně zdržujeme. Zřejmě se už nemůže dočkat, jak celý den bude točit volantem po rovných silnicích.
Stejně si myslím, že přesná hodina od budíku k odjezdu patří k našim lepším časům. Já jsem se nejvíc zdržela tím, jak jsem nevěřícně zírala na sprintující Anežku, jejíž běžné ráno je v tempu hodně starého lenochoda, ale dnes předvádí tempo čipmančího mláděte. Hned u první benzínky se ale plazí po okýnku a skuhrá „kafe!“, fajn, všechno při starém.
Směr Reno nebyl původně vůbec naším plánem. Měli jsme jet na Crater Lake, ale předpověď počasí hrozila tím, že tam po 14 hodinách dojedeme a nebude nic vidět, přesun pak do Napa Valley by byl dlouhý a na krátkou chvíli. Míříme tedy přímo do Napa s přespáním v Renu a Crater Lake vynecháváme. Tím bohužel vynecháme i návštěvu Oregonu, domoviny našeho milovaného Chevyho. Usoudili jsme ale, že se cítíme být v Oregonu s Chevym vždy, že je vlastně exteritoriálním územím.
Cesta před východem slunce nabízí krásné pohledy na již osvícené vrcholky hor (fotka je samozřejmě na prd) a kompletně ojinovatkovanou krajinu kolem nás. Po loukách se valí ledová mlha a stahuje se kolem meandrů Snake River, posledního záchvěvu Yellowstonu. To je po sedmé ráno. Abych vás mohla adekvátně informovat, rozhodla jsem se každou hodinu zaznamenat náš aktuální stav. Ano, bude to obšírné. Ne, zajímavé s největší pravděpodobností ne. Sakra, tohle bude děsná nuda!
8:10 – Sluníčko už maká, ale je ještě tak nízko, že Chevyho stín vypadá jako Monstertruck, a právě projíždíme „městem“ Lorenzo.
9:10 – Zastávka na naplnění nádrže Chevyho a vyprázdnění našich (Chevy by prý ještě 2 hodiny vydržel, to já ne) a nákup mňaminek a konečně kafe. Ještě asi nebyla zmínka o tom, jaké jsou tady příchutě mlíček do kafe – ve zkratce je jich hodně, dneska jsem měla dilema mezi Pumpkin pie a Reese’s (Sophiina volba, co Hanďo?)
10:05 – Jsme kdesi mezi poli, něco většího poblíž je Twin Falls. Zajímavé jsou tu jen různé zavlažovací systémy. Dana při pohledu doprava na širou planinu zarazila odbočka na ski areal, ale pohled doleva vysvětlil.
11:10 – Druhá zastávka na záchod a teprv před 20 minutami jsme míjeli ten Twin Falls. Dan už projevuje známky znuděnosti, v 10:31 žvýkal do rytmu hudby a v 10:42 se dokonce pohupoval. Už se to blíží. Nevim, co to bude, ale blíží se to…
11:05 – Kdepak, nespletla jsem se, kolem půl jsme přejeli hranice do Nevady a čas se posunul o hodinu zpět. Hned za hranicí čeká město s jménem výstižným pro celou Nevadu, Jackpot, samozřejmě kasino tu je. Zvedají se tu hory a Anežka oddaluje Danův záchvat znuděnosti předčítáním.
12:10 – Louky, hory, nic novýho. Zajímavý byl jen střet s blbcem, co jel v levém pruhu víc než tři minuty přesně vedle nás, všem nám to lezlo na nervy. Sjíždíme z dálnice na oběd.
13:10 – Oběd v Elko měl pozitivní vliv na nás všechny. Dopřáli jsme si Tacotime a konverzaci o sociálním systému v USA, protože tam jako částečně obsluha, částečně uklízečka pracovala paní odhadem kolem sedmdesátky. Dál na cestě nás hodně zarazila cedule upozorňující na věznici a připojený zákaz braní stopařů. Hodně jsme se pobavili nad tím, jak se tu řeší možnost útěku vězňů.
14:10 – Konverzace, četba, nic zajímavého. Projíždíme nějakou horní dolní, co se jmenuje Golconda.
15:10 – Kolem půl třetí jsme přijeli do města Winnemucca, ve kterém se odehrává jedna z knížek Mládí v hajzlu, Dan si vše nadšeně fotí a stavíme u benzínky, kde si oba kupujeme tříšť, výběr příchutí zatím nikde nebyl tak velký! Překvapivé je, že u Anežky se větší znuděnost projevuje dřív, než k tomu došlo u řidiče, Kátě provokativně vyzrazuje děj knížky, kterou čte, Danovi krade jeho ledovou tříšť, pak se naštěstí uchyluje k Hemingwayovi.
16:10 – Potkali jsme další ceduli s upozorněním o věznici. Začalo nás to víc zajímat, tak to Kačka vygooglila, za chvíli jsme ji i viděli. A to jste věděli, že na googlu můžete dát recenzi i věznici? No to je počteníčko! Jedna paní například chválila zařízení, že ji umožnili si vzít jejího teď už manžela, který je tam nevinně na 20 let. Jiný psal, že jeho brácha říká, že je to nejlepší vězení, ve kterým byl. Smích naše auto rozdunila ovšem recenze „Checkout took forever“ – odhlášení trvá věčnost. Čtení recenzí věznic pak vydrželo dlouho a Anežka právě udělala asi tu největší žvýkačkovou bublinu na světě!
16:45, přesně 11 hodin po startu, parkujeme v hotelu CircusCircus v Renu. A po řádných úpravách vyrážíme do víru velkoměsta! No, města… Projdeme jednu ulici, tu jedinou, která je nějak zajímavá („nějak“ rozuměj málo) a vracíme se do hotelového komplexu na lov jídla. Nic extra neobjevíme, já a Dan se rozhodneme pro půst, Káťa si dá burger a Anežka večeří mražený jogurt. Podíváme se na pár představení, jsme přece v cirkuse, a pak vlítnem na automaty! Ale ne na ty výherní, ale na hrací. Nakonec v tom zahučí docela dost peněz, ale aspoň to zlepšilo dojem z tohohle těžce depresivního místa.
Brzké vstávání nás zažene brzy do pokoje, ale to už máme i výhry – nějakou míčovou pitomost a sladkosti.
Helča
