Dnes jsme zažili další příhodu ze ságy „Tak jde čas“. Někteří vstáváli v 6, jiní v 7, přesto jsme byli vzhůru všichni ve stejný okamžik (detail by mi mohl kazit domácí pohodu, tak nebudu rozvádět). Jiný veselý okamžik nám připravil mladistvý hacker (vypadal jako Snowden na výletě…kdoví), který si rozbalil počítač přímo na našem zápraží v momentě, kdy se holky převlíkaly u okna a vytrval tam, až do našeho odchodu, který nastal lehce po 8 (ano, Anežka byla překvapena, jak dlouho nám trvalo se vykodrcat).
Vypadalo to na krásný, mrazivý den, během kterého vykoukne i sluníčko a skutečně jsme měli štěstí (tento den až nezaslouženě mnoho) – otevřel se výhled na sjezdovky i samotnou horu Grand Teton, který se včera schovával v mlze, ale pak už jsme zařadili vyšší rychlostní stupeň a uháněli na sever za zimou a sněhem.
První zastávkou v Yellowstone byl West Thumb, kde už smrděly/voněly gejzíry a bazény. Jelikož bylo lehce pod nulou, tak jsme vyhledávali místa s větší koncentrací odpařené páry a připadali si jak v saunovém světě. Když už mi mrzla prdel (dnes jsem se rozhodl, že nepůjdu ve funkčním oblečení, ale zvládnu to v tričku a mikině – ano, oblečení jsem okamžitě vyměnil, tedy přidal), tak jsme zalezli zpátky do Chevyho a vyrazili směr Upper Geyser Basin (domov nejznámějšího a nespolehlivějšího gejzíru „Old Faithful“, kdy jsme museli projít 4. ročním obdobím, které jsme dosud nezažili a sice zimou (foto bohužel nemáme, u řízení stíhám maximálně točit volantem + GoPro, no a holky..sou holky) a těšili se jak ulovíme značku Západní Virginie na obřím parkovišti.
Parkoviště bylo obří, rozdělili jsme se tedy do rojnice, kdy každý dostal konkrétní sektor a jednoduchý úkol..ta zpropadená značka nám ale stále uniká. Už sme i googlovali, jestli náhodou se nejedná o jediný stát, který nemá svou vlastní značku..světe div se, ale má. Rozvíjíme tedy další podobně pravděpodobné teorie: „nemají na auta“ „nemají na cestování“ „jsou to burani“ apod.
Každopádně gejzír měl eruptovat (v naší řeči „pořádně frflat“) až za 90 minut, tak jsme to využili k obligátním nákupům ve Visitor centru // Gift shopu (více času), edukaci o místní fauně a flóře (již méně času) a sledování poučných videí – doporučuji všem pro ilustraci dle klíčových slov „bison/bear attack yellowstone“. V dostatečném předstihu jsme však vyrazili zabrat místa, ačkoliv se buchty posmívaly, že v tomhle počasí tam budeme sami – mno, fotka vydá za tisíc slov…a můžeme být rádi, že jsme seděli v první řadě a mohli znervózňovat německé důchodce za námi, jestli náhodou nebudeme sledovat show ve stoje namísto ukázněného sedu.
Po krátkém, ca 3 minutovém představení, kdy někteří diváci začali tleskat jsme se na sebe podívali stylem „to bylo všechno???“ a více nás pobavil pán, který si v odtékající vodě z gejzíru umýval vlasy (ano, byl to občan asijského původu, takže jsme jeho činnost přisoudili tradiční čínské medicíně, nebo začínající demenci (všude okolo jsou značky, které stále dokola opakují, co všechno člověk nesmí děllat a je sice pravda, že očista tam nebyla explicitně zmíněna, ale při troše snahy to šlo vydedukovat…)). Na nás čekal krátký hike napříč oblastí gejzírů u kterého se ukázalo, že trocha plánování nikdy není na škodu, ale to by vydalo na samostatnou kapitolu. Hned za první zatáčkou nás překvapila (a polekala) hrouda hnědého masa, ze které vyrostl bizon, maximálně 5 metrů od nás. Holky neviděly videa => dělaly ťuťu ňuňu // já byl poučen => zmizel sem jak pára nad gejzírem a jen se na chvilku vrátil udělat obligátní selfie s přežvykujícím dobrákem.
Po chvíli jsme přešli přes planinu, která mi neustále více připomíná místo po skončení války a došli jsme ke Grand Geyser, u kterého se již tísnili diváci natěšení na erupci, která nastává každých ca 7 hodin (+/- 45 minut) jelikož v tuto chvíli to byl již +45 => rozhodli jsme se tedy počkat na erupci, ale po ca 20 minutách, kdy gejzír trošku zafrflal a i diváci, kteří vypadali jako nejvíce vzdělaní odešli, tak jsme rovněž zvedli kotvy směrem k dalším gejzírům jako např. Giant Geyser (naposledy vybouchl 10.03.2019, ale buchty byly přesvědčeny, že už to na něj jde a každým okamžikem musí vybouchnout – jedná se totiž o největší přírodní gejzír na světe – tu parodii na vodotrysk v Ženevě Pavlíku nepočítám), Morning Glory Pool a mnohým dalším, když tu náhle vidíme výbuch vody a páry zhruba v oblasti Grand gejzíru..následuje rychlá porada a kvapná chůze jeho směrem a přijdeme přesně tak (alespoň ti zapálenější z nás), abychom stihli grande finále…krása!
Rozhodneme se projít ještě okolo Castle Geyser, u kterého si na chvilku sedneme, co kdyby náhodou vybouchl… Nevím, jestli jsme si dnes neměli vsadit Sportku, protože v momentě kdy dosedneme na lavičku gejzír vybouchne a začne chrlit kubíky (zde tedy galony) vody a máme o další show postaráno na několik dalších minut. Jelikož už nám hooodně kručí v břiše, tak chůzí pozpátku opouštíme místo činu ještě před koncem frflání a jdeme si dát pravděpodobně nejhorší burger během naší návštěvy v USA. Cestou se ještě zastavíme v krásném Old Faithful Inn, o kterém mohu zodpovědně říct, že sem větší stavbu ze dřeva neviděl (a zpětně děkuji za doporučení na návštěvu, myslím že jednomu dobrákovi někam na Mallorcu).
O dívčích návštěvách toalet sem nikdy neměl valného mínění, nicméně po fotografiích od dívek sem ještě zmatenější než dříve…
Po neblahé negurmánské zkušenosti opět rozjíždíme hru „najdi tu blbou Západní Virginii“ a následně naštvaně usedáme do auta a jedeme k Biscuit Basin, kde si jen zrychleně projdeme krátký okruh, neboť nás čeká větší paráda – Grand Prismatic Spring. Nejprve se na něj jdeme podívat zezdola, ale díky (ano Anežko, vím, že správně je kvůli) odpařující se vodě (je fakt furt dost zima) nic moc nevidíme, tak zkusíme ještě výhled z vyvýšeného pahorku, kam vede krátká stezka z jiného parkoviště. Cestou na spodní vyhlídku nás alespoň pobaví naštvaný malý američan, který svou maminku spraží větou, že je úplně jedno co mu chce říct, neboť „That´s not real pool – To fakt není bazén“. Jeho frustraci chápeme – nést si v baťůžku plavky + ručník a pak přijít k smradlavýmu a kouřícímu čemusi může vést k duševní disharmonii. Z kopečku je výhled již lepší, ale bohužel ani odsud se nejedná o ikonický záběr, který si prosím dohledejte na internetu, přidejte si k němu naše hlavy a vyjde to nastejno…
Čas kvapí, a tak rušíme zbylou část dnešního programu a jedeme na ubytování. To se ukáže jako výborné rozhodnutí – najednou zastavujeme v koloně zhruba 6 aut, kdy úplně vepředu je vidět stádo bizonů, kteří zrovna přecházejí silnici tam a zase zpátky. Chvilku se ze setkání s nimi radujeme, někteří (bizoni, ne buchty) lezou Chevymu přímo pod kola, ale když nás podobná situace zastaví po 3., tak nás spíše otravuje, neboť bychom aktuálně preferovali výhled na medvěda (zde již žije Grizzly, což není takový posera, jako z příběhů z Yosemite, případně La Sal), nebo vlka.
Po příjezdu na ubytování zjišťujeme, že v recepci už nikdo není, funguje to zde zřejmě stylem, kdo dřív přijde, ten dřív bere (a jestli je to člověk, nebo medvěd je věc podružná), a tak obsazujeme nám určenou chatku, která je sice krásná, ale sem zvědav jak bude fungovat termoregulace – vypadá to na dva extrémy – hrozný vedro při zapnutém topení / hrozná zima po vypnutí a nic mezi tím…
K večeři a na obligátní „jedno“ se proto vydáváme do výborného místního podniku, kde krmíme hnusnýho a vycpanýho vlka a jsme mile překvapeni, když servírka pozná češtinu, ačkoliv se jedná o čistokrevnou američanku..
Panda