A+D v letadle chytli (připlatili si) místa s větším místem na nohy, já již tradičně sedím úplně vzadu s takovou tou nehezky kašlající, prskající a chrápající chátrou. Takhle nějak si představuju třetí třídu na Titanicu. Sedadlo J mi naznačovalo, že bych mohla být u okýnka, chyba lávky, tahle abeceda má svoje pravidla (A, B, C – D, E, G – H, J, K). Mé místo (uprostřed!) je ke všemu obsazené – roztomilý páreček předpokládal, že budou mít místa u sebe – předpokládali, jejich slova. Pro mě ale fajn, získávám výměnou místo do uličky, kam si příležitostně můžu natáhnout nohy a zanadávat si, musím pouze odmítnout veganské jídlo, které bylo na tohle místo objednané.
Let je trochu opruz, večeře nic moc, postarší pán vedle mě se poněkud roztahuje a ke všemu je zřejmě trošku nahluchlý a s manželkou na sebe hulákají, ikdyž ostatní spí, třeba. Výběr filmu jsem neodhadla a brečím na veřejnosti. Usnout mi nejde, zaboha ne, prostě to nejde! Bolí mě kolena a měním každou chvíli pozici. Usínám vždy jen na chvilku a ani dnes mě nemine buzení v podobě žďuchání do mého sedadla. Tentokrát držím pozice, myslím si něco o idiotech (správně tušíte, že ve skutečnosti jsou to ostřejší slova) a snažím se být pouze škodolibá a nikoho tu nezabít. Když přijde letuška se snídaní, vysvětlí pánovi, že takhle ne, a poprosí mě, zda bych si mohla sedadlo narovnat. Co nejhlasitěji odpovídám, že když se mě tak slušně ptá, tak samozřejmě ano. Snídaně zase nic moc a konečně přistáváme.
Na letišti v Istanbulu nás překvapí, že při přestupu chtějí, abychom opět prošli šacováním. Přicházíme tak znovu o pití, mně naštěstí projde malá pasta v balíčku Turkish Airlines, o které jsem nevěděla a proto ji nedala správně do průhledného sáčku. A+D čekají jen dvě hodinky, já zas rozbíjím tábor, budu tu přes 7 hodin. Mastňáci z Boháčova si na hodinu platí chrupkací zónu, já sídlím na lehátkách s bandou jiných neplatících (neboť jsem naprosto korektní, vynechávám barvu pleti, náboženství, kterým směrem se modlí, zda po nic nezůstává bordel jako v tanku a jestli nemám batoh pro jistotu přikurtovaný k noze). Jdu se rozloučit s A+D ke gatu a hledám si nové místečko.
Zvažovala jsem jet na otočku do města, ale protože jsem se neprospala v letadle, zvolila jsem leháro na letišti. Pro blog by samozřejmě Istanbul byl lákavější a proto přicházím s malým obecným zamyšlením nad naší cestou po Vietnamu. Není to ještě klasické nejnejnej, to samozřejmě přijde až později (jak dobře víte, možná až hodně později).
– Hanoj je mnohem (!) lepší než Saigon -> Hanoj má sice asi 7 mil. obyvatel, ale alespoň centrum si drží tradiční až maloměstskou atmosféru, Saigon je kosmopolitní se vším všudy a tím myslím i bezdomovce, vysoké ceny, věžáky a všechno, co vás napadne třeba v NY.
– Vietnam usiluje o více turismu, ačkoli je místy turistický už moc -> Všude prosí o recenze, někde až výhružně, někde vám bez okolků sahají do telefonu a ty hvězdičky si sami naklikají. Co jde, to zpoplatní. Mám strach, že takovéto co bylo dřív ve Vietnamu normální, nechat se domorodcem pozvat do jeho domu a poznat tak skutečný Vietnam, už bude brzy hodně těžké.
– Doprava je ještě šílenější, než se zdá, má to ale svá nevyřčená pravidla -> Zákon je jednoduchý, jak to Dan vyčíhnul hned první den, silnější pes m**á. Velké náklaďáky a autobusy mají výsostnou přednost, chodec naopak musí dát přednost všem. Proud motorek je ovšem možné projít. Oni nezastaví, ale když člověk nezmatkuje a do té řeky se ponoří a přijme její proud, tak z toho vyjde bez úhony. Anež na tomhle nejvíc trpěla svou velkou obezřetností. Roušky tu nosí spíše kvůli znečištění vzduchu dopravou.
– Proč je tu tolik motorek a ne aut? -> Na to jsme taky dostali odpověď. Udělat si řidičák na auto je pro velkou část obyvatel pekelně drahé. Jedna lekce stojí 500.000 dongů, přičemž mediánový plat je tam 6.500.000 dongů. Nevíme, kolik těch lekcí musí mít, ale já jich v autoškole měla asi 25.
– S placením opatrně! -> V hodně turistickém prostředí to neřeší a často to sami dělají jako my, ale ve Vietnamu je slušné podávání peněz oběma rukama. A platí to i u karet.
Je to jen pár myšlenek, poznatků a shrnutí, protože svůj vyměřený letištní čas využívám i ke spánku. Prospím se nakonec přes tři hoďky, takže jsem plná sil a čekání mi uteče. A+D zatím doletěli do Prahy. Za chvíli nastupuju do letadla i já. Ten největší poznatek z další cesty je až tady – vždycky to strašně rychle uteče. Jak se to říká – čas plyne rychleji, když se člověk dobře baví. Tak i já na závěr děkuju dvojici z Baterií, že mě s sebou zase vzala a Danovi za další skvělý zájezd s mojí oblíbenou cestovkou „Dan Nesnídal“. Vám ostatním varování – v příštích dnech budu naprdnutá, že už nejsem na cestě, tak na mě moc nemluvte.
Pac a pusu!