LogoMakr-1LDIPM

Den 20 – Saigon & bye bye Vietnam

Helča = dlouhé přesuny & Dan = poslední den dovolené.

Toto pravidlo frčí již nějaký ten pátek, tak nemá smysl nic měnit a pojedme v tomto režimu i nadále. Ráno je pomalé, dnes je na programu snídaně, muzeum / masáž, poslední přicmrndnutí městem, letiště a přesun směr západ.


Já vstávám okolo 8.15, rozsvítím si v koupelně na což se ozve: „co to do…e děláš?“ Anež se po tomto svém výkonu otočí na druhou stranu a pokračuje ve spánku. Na snídani si dáváme poměrně do nosu, ochutnáváme toho hodně, bohužel i něco na způsob plain hot dog (viz deník Amerika a Fastfood Sonic u města Page (závěr dne v Grand Canyonu), kdy si vezmu plain bahn knedlík. Ostatní věci jsou již v pořádku, byť k dokonalosti bych přeci jen mohl vytknout málo druhů ořechů (žádný oloupaný pistácie!) a fresh džusíků (mrkev, hruška!). 😀

Ale ne – snídaně měla vše: místní speciality, včetně banh mi koutku, Po snídani si jdu zacvičit – fakticky, poslední den se musí zužitkovat, navíc zase budu od někoho ve Stromovce poslouchat, jak jsem si válel šunky… Myslel sem, že An bude balit / dopisovat včerejšek – spala again.

Balíme tedy všechny zavazadla (ačkoliv máme o 1 batoh víc, než při cestě sem a o 3 kousky oblečení méně, tak je velký problém se vejít) a jdeme na check-out a drink. U drinku dostaneme menší, neblahé překvapení – Anež se při sprchování rozbila páčka na ovládání teploty, v čemž tedy byla víceméně nevinně. Někdo dříve to rozbil tak, že páčka byla na celým mechanismu jen uchycená a na první dobrou se zdála být OK, ale když do toho člověk nějak drbnoul, nebo hůř otočil, tak vypadla a při pádu na podlahu se již rozbila ta samotná páčka, kdy zůstaly 2 kusy – krytka + páčka. Paní recepční říkám, že to už bylo rozbité, ta to bere a jde na kartě strhnout jen konzumaci z lobby baru. Po chvilce přijde její vedoucí s tím, že jsme to rozbili my a že nás musí poporosit o uhrazení. Moje vysvětlení, proč si nemyslím, že to byla naše chyba úplně nechápe, tak říkám, že mu to ukážu přímo na místě, jak to tam bylo narafičeno, a proč se jim to při kontrole před naším příjezdem zdálo jako 100% ok. Na místě již chápe lépe a říká že to tedy probere ještě s jeho nadřízeným a housekeeper managerem. Už máme skoro dopito (kdybychom si ty drinky nedali, tak to asi ani nemusíme řešit), když přijde s tím, že housekeeper manager s tím nesouhlasí a že by měl být společně to rozbití pokryto z jejich i naši strany. To mu říkám, jestli si dělá srandu a že přece viděl, co tam je špatně a že sice přiznávám, že rozbitá páčka je až od nás, ale jen jako důsledek předchozího problému a připodobním to k tomu, kdy do vás zezadu někdo najede, vy pak ťuknete auto před sebou a měl byste něco platit. Pán je myslím na naší straně, velmi empatický a potvrzuje náš přístup, a tak jen poprosí o podpis dokumenty, který shrnuje to, že odmítáme tu škodu převzít a bude to řešit jinak. (btw – ta výše samotný škody byla absurdní – 6.000.000 dongů). Dopijeme, mezitím přijde Hel, která má checkout posunutý na 16 a rozhodujeme se co dál.

Já mířím nakonec na masáž (ne u japonek ze včera), holky do muzea. Z muzea je Hel odvolána, neb si někdo rezervoval její pokoj na dnešní noc, a tak musí věci vyfičet asap, náš hotel byl plný kvůli nějakému sales eventu místní (asi) banky. Po velmi dobré masáži (lepší než Danang, ale i tak s placáním) volám co a jak dál- sraz na trhu, utratit další dongy! Jakmile se vyčerpáme smlouváním, tak půjdeme pojedeme na oběd, cca 750 metrů, dneska je vedro se sluníčkem a to je zase vražda.


Míříme na údajně nejlepší burger na světě (Marcel Gourmet), holky mi to akceptují asi jen kvůli tomu jménu. Špatný není, ale nejlepší určitě ne, víc bodů dávám mučenkovému pivu!!! Celkově Saigon (minimálně District 1, kde se pohybujeme) je takový kosmopolitní mišmaš drahoty, luxusu, bídy, bezdomovců a ne příliš přátelského prostředí a je to trochu opak zbytku Vietnamu, který je naopak skvělý. Na bilancování je ještě brzo, to teprve přijde. Pro nás to jen znamenalo, že útraty za večeře se navýšily i na 10 násobek (nekecám!), ačkoliv jsme ani tady, v Saigonu, nechodili do drahých podniků.

Poslední cesta na hotel, kde si jednak vyzvedneme věci, dáme zaslouženou sprchu a už objednáváme taxík směr letiště – pro pobavení – za posledních 48 hodin máme 12 jízd taxíkem za cca 520 Kč, průměr si dopočítej sám Na letišti čeká obří fronta na odbavení, konec v nedohlednu, mezní užitek upgradu do business roste, ale držím. Převlíkneme se do cestovatelského (tepláky, tričko a uzavřené boty, v Prahè je prej zima). Nakonec ve frontě vydržíme hodinu a 2 piva, přes původní omyl bychom měli mít sedadla s dostatkem prostoru na nohy. Nohy jsou taky to jediný, co tady na security kontrole hlídají, kdy si všichni boty sice sundají, ale zbytek je velmi laxní a furt jen mávají „next“! Zároveň jsme si až nyni všimnuli, že v pase jsme dostali razítko na to, do kdy jsme tu žádoucí…

20.30 začíná boarding, usedáme tedy do letadla a dáváme sbohem nočnímu Saigonu….za mě vlastně poslední zápis, takže díky holkám za super dovolenou a už jdeme plánovat, kam příště…nebojte, návrhy a nápady jsou!