LogoMakr-1LDIPM

Den 2 – Doha stopover

Omlouvám se, dnes mám v letadle poměrně čas, takže to bude asi dlouhý…

Dobré ráno Oslo, Anežky budík zvoní a můj vrní ve stejný čas (skutečně překvapivé), ale jelikož není mnoho času, odlet máme za zhruba 2 hodiny, tak po pár minutách šlapeme chodník směr nádraží, odkud nám jede vlak (tentokrát, chtě nechtě musíme vzít ten dražší…no, komfort stejný, ale ta rychlost, o celou 1 minutu rychlejší. Mámo,  nekup to!).

 

Na letišti ospale dojdeme k přepážce Qatar Airway, kde jsou přesně 3 lidi, kde je zbytek, zopakujeme si snad let z Kanady? Pán se omlouvá, že mu to tak trvalo (nechápeme co tím myslí, ale whatever) a ještě nás láká na salonek před pasovou kontrolou, že bychom to mohli i stihnout. Po bezpečnostní kontrole ale na tabuli vidíme u našeho letu, že začal boarding, tak téma salonku padá, jdeme rovnou na mezinárodní (mimo-schengen) terminál, kde je lidí pomálu. Jakmile dojdeme k nejvzdálenější bráně celýho letiště, tak akorát otevřou dveře, takže volným pádem vpadneme na naše místa. Informace pro fanoušky letectví – letíme 787-9 (byť oni to asi vědí lépe než já), motory jsou opět 2, to většinou stačí. Kabina ještě neprošla upgrademe, takže standartní rozložení, naše honeymoon seats jsou spíše pro rozvádějící se páry, každý koukáme jinak a když chci s Anež mluvit, tak kroutím krkem jak labuť do vody. Ale co, ona stejně po jídle zalehne. Omyl, zalehla ještě než jsme vzlítnuli a jen nerada si na vzlet sedadlo srovnala. Vybíráme mezi snídání a obědem, bohužel 3 jídla co jsem chtěl tak na mě nezbyly, nebo vůbec nebyly. Problémy prvního světa…

 

Během letu stihnu jídel nakonec hodně, drinků rovněž, do Kataru mám nakoupíno. Sjedu Zabijáky rozkvetlýho půlměsíce a Yellowstone, Anežka tam má nahatýho Goslinga. Těsně před druhou pražského času začneme klesat, pilot děkuje posádce, posádka děkuje nám, takže rychle převlíkáme, plníme batoh (abych pravdu řekl, moc se mi s ním do města nechce) a vyhlížíme tzv. The Pearl a další “památky”. V 14.30 (16) dosedáme na Hamad International a vyrážíme vstříc poušti přebudované díky petro- a plyno-dolarům, teploměr hlásí krásných a optimálních 18°C.

 

Z letadla nás ženou do autobusů, striktně rozdělených mezi jednotlivé třídy, zde tedy spíš kasty…dle Anež se místní bojí chytit chudobu. S jídlem jsem to asi přehnal, takže mě cestou na imigrační potrápí křeče, frontu si nějak protrpím, Anež musí vláčet batoh. Vždyť sem říkal, že ho nechci tahat. Dostáváme “vízum” a jdeme hledat vlak. Moc by mě zajímalo, proč u těchto moderních letišť (jak tady, tak např. v Istanbulu) sice postaví čupr metro, ale umístí jej 2 kilometry od terminálu a k němu pak vedou 333 jezdících pásů a schodů. Proč ho nepřivedou rovnou pod terminál…asi taxilobby.

Odmítáme nákup gold pasu na metro (jo, pak vás neustále upozorňují heslem: “be sure, that your pass match your class”) a jedeme směr centrum. Piktogram jednoznačně ukazuje, že musíš pustit buď těhotnou ženu, ženu s malým dítětem, nebo starého (případně zraněného) muže…na starou ženu zde (z vysoka) kašlou.

 

Dojedeme do Al Bidda parku, kde mimojiné zrovna frčí EXPO, ale nějak nám to nedošlo, takže hledáme cestu k zálivu a jak na potvoru se dostaname k Emírově divanu, rozuměj sídlu místního vladaře (jo toho, co jej u nás nikdo nepozval na jednání prezidentů a premiérů EU a on se pak urazil a odfičel pryč). Jdeme víc do centra, ale jsme spíš v moderní, nově postavé čtvrti, kde skoro všechny domy a auta jsou bílé, boj se sluncem tu umí. Proč mají ženy svoje hábity černé je pak otázka na jinou diskuzi.

 

Cesta podél pobřeží není úplně walk friendly, ale přes vyhlídku se dostaneme k muzeu islámského umění a poté už zalezeme opět zpátky, tentokrát do staré čtvrti. Jak v té moderní části bylo všechno pígl nígl a na každém rohu čekal pohůnek se smetáčkem a lopatičkou, tak tady už je to trochu víc podobné Istanbulskému bazaaru, ale furt s podivným nádechem. Snaha najít místo s příjemným posezením venku se moc nedaří a narazíme na něj opět až v moderní čtvrti (Airalo selhalo a byť data jsme nakoupili, tak e-sim jsme nezprovoznili, takže se tu pohybujeme poměrně naslepo…nezvyk).

 

Kafe Earth, ani ministerstvo kávy se princezně nepáčí, takže skončíme v extrémně cringe japonské kavárně, Anež jede zmrzlinu s kafíčkem, já zmrzlinu se zmrzlinou…deal zhruba za 600, to už asi nebude dotovaný jako to metro. Začínáme pociťovat touhu dát si sprchu, takže se vracíme na letiště a cestou se Anež podivuje nad tím, proč místní, které označila za “profesionální nosiče pantoflí” s nimi šmajdají na půl žerdi (zde už jsem nezapomněl foto obstarat, takže pochopíte na obrázku). S tím s láskou vzpomínáme na Pupíka a jeho lacoste žabky, které nosil tak dlouho, až do nich vyšlapal na patě díru…a ano, to mu nebránilo tu pantofli nosit dál.

 

Opustit Katar bylo snadné, kontrola rychlá a jen menší fuckup se vstupem do salonku Al Mourjan mi trochu kazí náladu. Kvalita Al Maha to moc nezlepší, ale pánové pohybující se zabalení v ručníku (opravdovým ručníku) to zachraňují. Googlujeme podstatné informace pro přílet do Bangkoku (směnárny, taxíky / metro, SIM / e-sim) a tak nějak dáváme dohromady plán pro pobyt na první 3 dny, které nás v rozpáleným velkoměstě čekají (aktuální předpověď vypadá lépe než předtím, maxima jen 36°C (minima 27°C, v kombinaci s 86% vlhkostí zní hůř) vypadají s původní předpovědí na 40°C ještě akceptovatelně…

 

K letadlu se došouráme okolo čtvrt na dvě ráno, čekárna už je celkem plná lidí, do letadla nás pouští v půl, do odletu tak ještě skoro hodina, Anežka ulehá, já pouštím seriály. Tentokrát je místo víc než v pořádku, sedíme čelem vzad, což se shodujeme, že to se nám při letu ještě nepovedlo. Marně hledáme čudlík, kterým bychom přepážku mezi námi sundali, obvykle si s ní dost vyhrajeme, tak se bezradně ptám letušáka, který nám ukáže, jak s tím naložit – hrubou silou to zatlač dolů. Rázem vzniká prostor na rozumně veliké dvoulůžko, včera v Cityboxu nebylo o moc širší. Po startu se nám povede rychlý napík předtím, než dostaneme domluvené jídlo. Po něm Anež ulehá okamžitě, já s menším zpožděním.….dobrou!

Danda

 

 

PS: Možná vás nemile překvapilo to, že již 3. článek a autor stále stejný…ano, Anež odmítá spolupracovat, ke cti ji budiž to, že to hlásila předem.. Uíme, jestli to utáhnu sám, omezíme frekvenci, nebo bude alespoň uploadovat fotky s vtipnými glosami…