LogoMakr-1LDIPM

Den 2 – Cuzco moreno grande

Dobré ráno, Limo, 

ve 2 ráno mě vzbudily tóny jihoamerické dechovky, bubny a výskání diváků. Říkám si v pohodě, asi mi jen přes noc vypadly špunty z uší, ale ne, měla jsem je na doraz. Vzpomněla jsem si na Toma a na recenzi na hostel, kterou večer citoval “Pokud se chcete vyspat, volte pokoje bez oken.” 

Myslím, že hořký recenzent zapomněl na 20 cm díru nad každými dveřmi.

Asi kvůli takto vyřešené vzduchotechnice Kikča spala v podlvíkačkách a péřovce. 

Bylo to všechno jedno, ve tři ráno už jsme stejně vstávali a vydali se za pohupování těl do rytmu hudby směr na letiště. Po cestě jsme míjeli luxusní Holiday Inn, evropského nebo amerického střihu, a Tom se neomylně Dana zeptal, kolik by stála noc  v něm.

Na letišti jsme se přivezenou potravinou fólii jali obalovat batohy a poskytli tak vítané zpestření pro nudící se Peruánce čekající na let. Jednomu výherci z publika jsme pak roli fólie věnovali a pokračovali k odbavení. 

Cestou nás ještě pobavil taxikář dotazem “Pasache Cuzco?”, ne díky, už jsme se zařídili jinak.

Všechno proběhlo v pořádku, při čekání na let jsme řešili pitnou vodu. Dan si včera vypláchnul pusu vodou z kohoutku po čištění zubů a pak hned v panice rozkousal dvě černý uhlí. Kikče zas chutnala zemitě i balená voda, co jsme dostali v hotelu. Tak uvidíme, kdo se pokadí první, grande moreno.

 V letadle nás překvapilo oblečení peruánců, teplé svetry, ponča, péřovky, vlněné čepice s třásněmi. V teplákových soupravách jsme si připadali lehce nevybaveni.

Do letadla jsme nastoupili mezi posledními, už jsme se radovali, že sedíme na trojicích sami, když dorazila početná peruánská rodina s roztomilým miminkem. Dan se začal okamžitě shánět po špuntech nebo sluchátkách do uší, miminko ale bylo velmi disciplinované a celou dobu spalo.

S Danem jsme si na čtečce zahráli šachy, potom, co jsem ho po špatném tahu (prý překliknutí, tak určitě) obrala o dámu, už jen koukal z okna.

Tom na pilota pokřikoval “zvedni to tyjo, máš tam hory” a podobné rady, nakonec dělal větší hluk než mimino.

Let byl krátký, letadlo vlastně jenom vystoupalo do nadmořské výšky Cuzca a pak jsme rovně přistáli bez nutnosti klesání. Z výšky jsme si stihli Cuzco prohlédnout, stejně jako v Limě si tu příliš nepotrpí na fasády a okna.

V Cuzcu jsme měli hned k dispozici batohy, vybalili jsme je jak svačiny z fólie a hned se přioblékli, je tu ráno kolem nuly.

Před letištěm na nás čekal usměvavý pan z hostelu s cedulkou Daniel Nesnibal, což nás velice potěšilo a mile překvapilo. 

Neuměl ani slovo anglicky, tak jsme na něm s Danem vyplýtvali veškeré znalosti základní konverzace z Duolinga. Při náhodném užití slova “maňana”, na jeho nesrozumitelný dotaz, se hlasitě rozesmál.

Ubytování v Cuzco máme pěkné, náš pokoj má výhled, okna posuvná  jako ve vlaku, pokoj K&T okna nemá – aspoň někdo z nás nezmrzne. Paní domácí je velice milá, hned nám uvařila coca tea.

Cuzco je rozmanité město, odrbané domy se střídají s pěkně opravenými památkami. Na náměstí jsme shlédli nácvik monumentálního pochodu na nějaký svátek 4.7., někteří účastníci to ještě dost pletou. Všude nám neunavně místní nutí pravé polarizované raybany za 1 sol (6,4 Kč), obrazy a jiné cetky. Když u kafe sedíme na slunném rantlíku nad chodníkem a přijde pán, ohne se k Tomovým botám, a nabízí čištění, Tom se uraženě česky ohradí “ale já si je doma čistil!”. Nabízí tu také spoustu jídla a pití na nevábných vozících, pro Evropany klystýr na kolečkách.

Zvládli jsme si koupit simky a data v malém vetešnictví, asi jenom díky google překladači, rukám a nohám. Prodal nám je klučík, který si ofotil všechny naše pasy, posílal je někam přes whatsapp a dlouze s někým telefonoval, ruce se mu podivně třásly. Pak jsme mu museli pomoci přepočítat soles na dolares, takže jsme z toho vyšli ještě výhodně (zatim nepočítám mrzení z půjček a pašování drog na naše jméno, co teprve přijde). Tom to komentoval slovy, že je v této zemi zatím nonstop mimo komfortní zónu. Když jsme klučíkovi nakonec dali dolar dýško za zprovoznění simek, měl slzy v očích a líbal svojí poškrábanou školní lavici.

Hystericky se bojíme o doklady, peníze a mobily. Takže když k nám Tom zezadu přiběhne a odběhne s Danovou mikinou, úlekem málem spadnu z 10 metrové zídky a pak se rozbrečím úlevou. Tom se lekne také a pak 5 minut rozdýchává atak postcovidového syndromu. Asi se tu zvládneme zničit i sami mezi sebou.

Obídek si dáme v hipster hostelu, hranolky s kečupem a pizzu, proč taky ne.

Posílení jsme vystoupali na kopec Saqsaywaman, kde se nachází Incké hradiště, muy bien pero no tenemos soles. Cestou nahoru se šineme jako důchodci, i tak nám může srdce vyskočit z hrudníku. Až na Dana, ten se zdá uplně v pohodě, Tom si kontroluje tep co pět kroků a tím si ho průběžně zvyšuje.

Na doporučení místních stoupáme dál na vedlejší kopec – Jesus blanco gratis. 

Cestou na nás jeden peruánec zkušeně pořvává “chicos, kupte holkám projíždku na koni.” Od Jesuse, v póze Rose na přídi Titanicu, je pěkný výhled i zadarmiko.

Vyřízení se sjíždíme kokovými bonbóny, únava a bolest hlavy ihned polevuje.

Míříme na další kopec Qenqo a další Incké haraburdí, dneska je to zátěžový test se vším všudy – 3590 m n.m.

Zpátky k hotelu jdeme po dlouhých schodech, které jsou zcela posety psími hovny.  Jako jediná mám očkování proti vzteklině, ostatní se za mě schovávají. Toulaví psi a domácí mazlíčci se tu strikntně liší, mazlíčci jsou vždy v oblečcích.

Na večeři do evropské restaurace s peruánskou kuchyní, ať nám trošku klesne tepovka.