LogoMakr-1LDIPM

Den 19 – domů

Dobré ráno, odpoledne, večer, nebo co ksakru právě je. Přesun přes několik časových pásem v tomhle nadělá paseku. Vy jste ještě tady? No dobře, ještě něco dáme.

Let z Vancouveru do Mnichova byl dlouhý, což nás moc netěšilo, ale nakonec to byla dost paráda. Nastoupili jsme do letadla díky výběru zadních řad (děkujeme, Dane) hned po vyšších třídách, dětech a nemohoucích, takže jsme se pěkně uvelebili, načež jsme zjistili, že letadlo o 41 řadách po 9 místech se moc neplní. Bylo to vážně tak – pokud řekneme, že letadlo bylo poloplné (potažmo poloprázdné, prašť jako uhoď), asi bychom si i trošku zapřeháněli.

Dan mě tedy ihned vyhazuje jinam, vybírám si střední pruh ve stejné řadě a dělám si pohodičku, podobně činí i další cestující.

Dostáváme večeři. Naše zadní řady až pěkně nakonec, z čehož jsme nejdříve trochu mrzutí, voní to tu a čekání nebere konce, ale! Ano, ale je tady zásadní. Když letuška dojde k naší řadě, počítá kolik lidí zbývá, pak přijde další a taky počítá, nakonec to udělají všechny. Děsím se, že budu o hladu, snad bude aspoň dost červeného vína… Teď přichází na řadu to ale. Jídlo pro póvl totiž fakt došlo, takže dostáváme na výběr a večeříme totéž, co business třída – pěkně na talířku, A+D kuřecí (které mělo být beef), já zapečenou houbu (což zní děsně, ale bylo to výborný, jen nevim, jak se to schovalo pod název „pasta“).

Zalijeme to červeným vínem, dostaneme lahev vody a koukáme na filmy. Já to brzy balím a rozhodnu se pro spánek. Rozložím se pěkně přes tři sedačky se dvěma polštářky, přikryju se dvěma dekami a kvůli chrápajícímu člověku o dvě řady dál ještě nasadím sluchátka, jsem v limbu do 5 minut.

Když se na chvíli probudím, vidím, že Anežka spí stejně na původní trojici míst, Dan takhle spinká v řadě přede mnou. Dohromady to vytáhnu na nějaké 3,5 hodiny docela kvalitního spánku, žádná chrupka (viz slovník) v sedě s padající hlavou nebo přeleželou rukou ze spaní na stolečku. Nebudu vám lhát, docela v pohodě cesta. Anežka tak nadšená není, Dan prý nespal, ale to bude dobrý, už se blíží vlastní postýlka.
Dostáváme snídani a letušky nám přejí dobré ráno. Tak jako nevim, ve kterém časovém pásmu se zasekly, protože podle času ve Vancouveru je půl čtvrté ráno (což prostě není ráno dobré) a v Mnichově, ke kterému už se hodně blížíme, je 12:30.
Sníďu už z lepší třídy nemáme, ale najíme se. Jahodový jogurt, granolová tyčka a tortila naplněná zeleninou a hromadou hub. S houbama to v tomhle letadle maličko přeháněj, A+D vypižlávají každý kousek ven, já jsem v půlce přehoubovaná a nedojídám.

Hned po snídani začínáme klesat na mnichovské letiště. Domů už je to ve srovnání s celou cestou jen co by kamenem dohodil, ale čeká nás ještě čtyřhodinový zevl na přestupu a pak slabá hodinka letu do Prahy.
Čekání bylo dlouhé, byť místní letiště žije rozhodně víc než to ve Vancouveru. Na střídačku jsme se procházeli a četli si, Dan na něco kouká v telefonu, netušim na co.
Pak už se naskládat do malého letadla, kde jsou na řadu 4 místa (A, C, D, F, kam zmizelo v téhle abecedě B a E, to netušim). Klasická česká skvadra, nikdo nemá dost místa pro sebe ani pro své věci a samozřejmě to musíme fňukat na celé letadlo, bů. Čekám potlesk při sednutí. Nebo stížnosti, těžko říct…

Potlesk se nekonal, ale nekončící brblání ano. Když nás po krátkém letu konečně pustí z letadla, utíkáme před touhle společností rychle pryč, přibrzdí nás jen kontrola příjezdového formuláře, ze kterého QR kód skenuje vlastníma očima nějaký hi-tech zaměstnanec letiště. Kufry už na nás čekají, takže já jen zabrblám nad tím, že je odřený, a jdeme na odvoz. Veřejné vřelé díky tatínkovi Anežky! Jsme doma.

Nebudu slibovat, kdy to bude, ani že to bude brzo, ale určitě se tu dočkáte nějakých těch NEJ a oblíbený Danův rozpočet.
Díky, že jste byli s námi 🖤
Helča