LogoMakr-1LDIPM

Den 18 – Vancouver – cesta z města

28.09.2021 Tak nejsmutnější část výletu padla dle nastavené rotace na mě, je to podobné jako u Helči a jejích zápisků z dlouhých cest, byť minule jsem tomu přišel jako slepý k houslím, když to Anežka už nezvládala

Určitě jste si všimli i teď, že dny, kdy vás (A hlavně nás – pozn.: asi to není patrné, ale vždy k večeru jsou 2 z nás nastartovaný na okamžik, kdy 3. osoba pronese magické „publikuju“ a prakticky ihned jakákoliv diskuze utichne a čteme, co že jsme to vlastně celý den dělali, asi jako kdybychom tam vůbec nebyli. Trochu mi to připomíná stav, kdy si vzájemně, podotýkám povinně – přál bych vám slyšet ty výtky, kdy nato zapomenu – dáváme like / kudos na libovolné sociální síti) informuje o našem postupu, tak z toho není vždy úplně nadšená a do psaní ji s Helčou musíme trochu nutit (a výsledek je přitom vždy velmi vtipný a povedený – tímto komplimentem bych uzavřel a vyrovnal včerejší vděk za zařízení fotbalu, mmch jsem viděl až druhou půlku, ale to si nestěžuju…).

Zároveň musím vyvrátit to, že na Fly over Canada jsem chtěl jen kvůli dešti – bylo to na mém bucket listu, počasí v tom nehrálo žádnou roli, o to smutnější jsem byl, když nám to nevyšlo, i na toho Chrocha jsem se pak těšil, a to je co říct…
Každopádně brzy ráno (zas tak brzo nebylo) koukám na mail, kde mám potvrzení od skopčáků, že naše přihlášení k návratu „war erfolgreich“ (=bylo úspěšné), tak se těšte, domů se dostanu. A holky teda taky, pokud to někoho zajímá. Po nedobré zkušenosti s dopravou při odletu ještě Anežka zařizuje odvoz z letiště. Bude to komfortní, pojedeme Mazlikem.
Ráno je dlouhé, balící, probíhá směna všeho možného, půjčuji v hotelu váhu na kufry. Je roztomilá s medvídkama (zapomněl sem fotit, sorry jako). Můj kufr má 25 kg, ok to nepůjde. K Helče míří malé a těžké předměty, ke mně zas objemné a lehké. Jsem někde mezi 23–24, snad to nějak vyjde, ostatní jsou úplně v cajku (H měla nejprve jen 17…!).
Okolo 10 finišujeme, lehce pucujeme auto (fleky od kafe hlavně, není zač), hledáme ztracenou Anežku a jelikož máme stále platný poukaz na 30$ v prodejně elektroniky The Source (kdo četl pořádně (mezi řádky) od prvního dne, tak ví proč a za co), tak to míříme ještě jednou roztočit v městě za řekou Richmond, kde je víc bambusáků než ostatních obyvatel, podle toho vypadají i obchody a ulice, všude rozsypaný čaj (pozn. skutečně nejsme rasisti, byť se to tak z našeho blogu může zdát, jen jsme zastánci nekorektních vtipů, pokud to někoho uráží, tak dejte vědět, pokusíme se o nějakou cenzuru).

Obchod najdeme, H si dopřává english muffin s vajíčkem k snídani (my s A jsme Nesnídal(i)), a dlouho vybíráme, co by se tak mohlo hodit. Místní nákupní centra ale obvykle neobsahují obchod s potravinami, kde potřebuje ještě Helča něco dokoupit, takže rychle najde obchod a jedeme – byl to krásný obchod, taková pražská Sapa na steroidech, mají všechno a všechno levný. Jen moc nevíš, co sis právě koupil, takže změna plánu, koupíme si tu sushi k obědu (bylo přece už 11). Před vrácením auta ještě dotankujeme a vzhůru na letiště, je to necelých 10 minut. Je to překvapivé, ale Anežka se nenaučila ovládat zábavní systém ani po 18 dnech, zpravidla mačká jiná tlačítka, než by potřebovala, takže všechno jí trvá déle, než by muselo. Ale chápu, strávili jsme zde jen cca 35 hodin (počítadlo jsem zapomněl po obsazení vozidla resetovat, a tak záznam není 100 %).

Loučení s autem je bezbolestné, pán si ho převzal rychle, uvidíme, jestli budou něco chtít navíc, když jsme vrátili auto zhruba o 3 hodiny později, než jsme měli, myslím, že nikoliv. U půjčovny aut holky zžidovatí, A se snaží prodat bear spraye za 30$ kus (nákup byl 40$ za kus), ale i když má nos alá Tereza Maxová (možná právě proto), tak neudá ani jeden, ke smlouvání se ani nedostala, prý nikdo do přírody nejde, tak určitě…
Přes rozbombardované (rekonstrukce) letiště se šineme k USA & International terminal, přepážky Lufthansy jedou i teď, ale máme čas oběda, sushi nic moc, včera na ostrově bylo lepší. Můj kufr má přesných 23,1 Kg – chválabohu, všichni máme všechno v cajku, kufry letí napřed. Paní nás varuje ať nejdeme za security check, prý tam chcípl pes. S holkama se rozhlédneme okolo s dotazem „a tady je jako co?“, paní pochopí a odpovídá: „yep, it’s quiet here“ (= jo, je tu klid). Jen pro doplnění – je tu asi 5 restaurací (Wendy, apod.) a všechny jsou zavřené…

Ještě nás paní z checkinu pošle na jinou stranu, než jsem myslel, že máme jít, brzy pochopíme proč – kontrola na Mezinárodním terminálu je uzavřena, máme jít přes Kanadský terminál – fakt tu chcípl pes. Nakonec ale najdeme místo, kde jsou otevřené podniky, s Anežkou zkoušíme konečně Tim Horton (koblihy), Helča zkouší šťávu v Booster Juice, ale jelikož nemají fresh, tak zhnuseně odchází. Hrajeme společenskou hru „desítka“ – trénink musí být, já poslouchám příhody, co si tu vypráví skupina 5ti chlupatejch (policistů), u druhého stolu se tu hromadí zase imigrační, Helča prohlásí: „sme v prdeli“, já říkám: „sme v bezpečí“ – jen úhel pohledu.

Projdeme kontrolou, kromě Helči, která jim cpala letenku z Mnichova do Prahy a ono jí to nechtělo pustit dál (překvápko) se nic nestalo. Těšíme se na Gucciho a Burberry, jdeme pro trenčkot, překvapivě zavřeno. Frčí jen ospalý Duty Free, A&W, Subway a Starbucks… Plán na další 4 hodiny tedy je… jídlo…
Sedáme do letadla, publikuju a nashle v Evropě za zhruba 10 hodin…
panda