Včerejší bar jsme moc nenatahovali a dnes vstávali (na poměry vietnamského tripu) brzy. Po osmé už se scházíme k odjezdu. Přijdu zrovna do zajímavé výměny názorů ohledně lahve vody mezi Anež a recepční. Chtějí jim naúčtovat vodu, kterou si koupili mimo hotel, pěkný. Dan ale rozhovor razantně ukončuje neprůstřelným argumentem – ikdyby ta voda byla z minibaru, tak po těch problémech, které provázely checkin, by mohla voda asi za 6 korun jít na jejich triko. Vítězoslavně odcházíme a tušíme, že o drzých Evropanech se budou vyprávět historky v následujících letech.
Bereme taxík na letiště, kde jsme během chvíle, řidič si naúčtuje nějakou desetikorunu za těžko říct co, ale je nám to jedno. Odbavení, pasová kontrola i prošacování je velmi rychlé, takže na letišti zabíjíme čas obcházením obchůdků, pivem (ano, pijeme už před desátou dopoledne, máme přece poslední dny dovolené, tak klídek!), čtením a posloucháním podcastů. Do toho přijde zpráva z mého ubytka v Danangu, kde jsem u klučiny na recepci vyžebrala, aby odeslal pohlednice, že s tím šel na poštu, ale tam mu řekli, že známky mají na Evropu nízkou hodnotu. Proč jsem se u tý překupnice pohledů a známek asi stokrát ptala?! Co?! Obrali stařenku, už zase! Odepíšu, že mu to doplatím, a doufám, že to tedy dojde.
Let má zpoždění. Rollujeme přesně o půl hodiny později, Danův argument, že nechce letět s VietJet, protože mívá zpoždění, ztrácí na síle. Já chtěla s VietJet, protože ten název zní vtipně. Daník výjimečně letící s póvlem v economy class vyhrál moje místo s větším prostorem na nohy, já ho nepotřebuju.
Let je krátký a bezbolestný. Protože očekaváme (správně) odvoz od letadla busíkem, A jde radši na záchod ještě v letadle, ale tady naštěstí netrvá odjezd busíku tisíc hodin jako v Praze. Dan říká, že to letiště je hrozný, hnusný budovy a není vůbec reprezentativní. Já znám asi jedenáct řeckých letišť, z nichž mnohé by se daly zaměnit s kozím chlívkem, tak jsem si nevšimla. Zavazadla nám přijedou všechny, jen s jednou záhadou – na mém batohu je přichycená Danova bota. Nerozumíme tomu, ale určitě jsme rádi, že dvojice z Baterií neztratila další věc. Najdeme svůj objednaný taxík, který je cítit jako ponožky, které nosil hokejista celé playoff a pak je zapomněl měsíc v tašce.
Ubytování máme jinde (rozuměj, já jinde než A+D), protože já nechtěla do pětihvězdy, ale jsme kousek od sebe. Když se scházíme, notujeme si, jak máme hotely krásné oba. Ten můj je takový poklidný, designový a minimalistický. Až si říkáme, že si pro vás vymyslíme střevní potíže, abychom zamaskovali, že si chceme užít ubytování a ne město. Venku je totiž horko. A když říkám horko, myslím tím příšernou výheň, ve které je problém i chodit. Přesto jdeme po svých na oběd, je to třeba 15 minut líné chůze a přijdeme úplně splavení. Dáváme si banh mi (já dnes už druhé), které si Dan nechal doporučit Netflixem. Já a D si k tomu dáváme i ledový čaj, který po dopití používáme jako chladítko, než se led úplně rozpustí.
Cestu do centra srabíme a bereme tágo, nechce se nám z něj ven, bylo tam tak chladno! Procházíme japonskou čtvrtí, kde chcípl pes a Dan je smutný, že ho extrémně krásné masérky, které zřejmě mají dvojí zaměstnání, nelákají na masáž. Anež ho utěšuje, že je to tím, že je tam s ním. Dál míříme na nábřeží. Cestou se Anežka stane obětí catcallingu (= nevhodné volání/pomlaskávání/hvízdání apod. na krásné dívky) a ani to nepozná.
Přechod rušné silnice na nábřeží se ukazuje těžší, než jsme čekali. To, že auta a motorky mají červenou a my zelenou, nikoho nezajímá, většina prostě jede dál. Později vidíme tričko vystihující tuhle situaci: zelená – můžu jet, žlutá – můžu jet, červená – pořád můžu. Skvělej fór, až na to, že je to pravda. Provoz je tu tak hustý (myšleno v celém městě), že se už nedá jen tak prokličkovat, jak jsme se za dva týdny bravurně naučili, a není to snadné ani když máme zelenou. Šílené. To, že se tu motorky vyhýbají zácpě jízdou po chodníku, už ani nerozplatlávám. Prostě si trošku zanadáváme a uhneme.
Na nábřeží se připravuje nějaké mecheche k padesátému výročí něčeho mezi Vietnamem a Japonskem, nevíme ovšem, o co jde. U řeky je ale aspoň maliličko chladněji a funkční rozprašovače. Pak už se vydáváme za pořádnou klimatizací – Saigon Skydeck. Věžák s vyhlídkou. Nejvíc nám dá zabrat najít vchod, mně s Anež pak i rychlovýtah. Výhledy jsou krásné, zajímají nás ovšem průzkumy bazénů a obhlídka nedostavěných věžáků, asi došly prachy. Prohlídku po pamětihodnostech ve vedru směřujeme k soše toho pána, po kterém se to tu jmenuje – Ho Chi Minh. Cestou si A a D kupují nápoje a přijde k nám maličká prodejkyně, poslala ji maminka, na děti přece turisti berou. S díky odmítáme, ať už nabízela cokoli, a pidi asijatka mi pak naprdnutě svou bosou nožkou a muší vahou dupne na nohu. Jako magnet nás ale přitahuje tržnice, Anež, mistr ve smlouvání, zase září, já se aspoň snažím, protože počáteční částky bývají až pražské. Úmornou procházku pak končíme u největšího křesťanského svatostánku, Notre Dame, ale ouha, je komplet v rekonstrukci, Velikonoce nevelikonoce. Pobožný lid se tedy modlí alespoň venku u sochy Panny Marie. Cestou na hotel Dan Anež osočuje, že je dneska jako kakabus, ale kdo by v tom vedru nebyl. Uvidíme, jak to půjde další dny.
Poté, co se s A+D rozloučím, se ale stane něco šíleného. O provozu jsem se tu už rozepsala, ale dosud jsme měli pocit, že ač to vypadá z venku naprosto šíleně, mají Vietnamci vše pod kontrolou. Když jsem ale přecházela silnici, proti mně po přejezdu pro kola jela na kole slečna cca 15 let a protože se to i mně zdálo nebezpečné, otočila jsem se za ní. Z první ruky jsem tak viděla, jak ji smetl řidič motorky. Vrazil jí do předního kola a ona přeletěla. Rána to byla strašná a její děsuplný pád ještě vizuálně zdramatizovaly věci, které se kolem ní rozletěly. Hrozná představa, že ji v tom provozu ještě něco přejede, naprosto odbourala nějaký můj pud sebezáchovy a vrhla jsem se pro ni. Slečna ovšem v pohodě vstala, pomohla jsem jí s věcmi a s kolem a mnohokrát se ujistila, že se jí skutečně nic nestalo. Vrátil se pro ní kamarád, takže jsem ji nechala odjet a šla si po svých. Řidič se ani neobtěžoval zastavit, pochopitelně, a tak z téhle příhody vycházím s největší újmou asi já, protože jsem z toho měla menší šok a trvalo hodnou chvíli, než se mi přestaly třást ruce.
Na to je ovšem nejlepší lék jídlo a tak jsme zašli na večeři na sushi a dali si pořádně do nosu, včetně saké. Sushi je často syrová ryba a to v tomhle horku může být docela hazard, tak pokud nás zítra nečekaně zastihnou střevní potíže, víte odkud vítr fouká. Mrk mrk.