Blížíme se zpět hlavnímu městu Lima. Pokud si vzpomínáte na naši první noc v Peru, tak dobře víte, co to pro nás bude s vysokou pravděpodobností znamenat. Ano, nejen noc, ale i ráno s velmi hlasitou party a úděsnou peruánskou hudbou cca do 6. ráno.
Vše jde podle plánu, dostáváme první upozornění na očekávanou párty od naší guide a připravené špunty do uší na nočním stolku naše nadšení podtrhuje.
Noc každý z nás zvládne s odlišnou noblesou. Nicméně nastává ráno, je tu další den a my si ho, stejně jako všechny předchozí, půjdeme dosyta a s úsměvem na tváři užít.
Ráno zahajujeme teplou sprchou a klasickou polosnídaní, kde však, nutno pochválit, superchutný, sladký a ne tak vyšlechtěný banán.
Naše bydlení prezentuje bazén u pokoje a hora písku za barákem, po které semtam někdo sbíhá či sjíždí na snowboardu. Perfektní blbost, prozatím.
Pro zlepšení nálady vybíráme ubytování v Limě a jsme plní nadšení, protože by to neměl být žádný hnus a bordel, ale normální, čistý, klidný a civilizovaný hotel. Snad to nezakřiknu.
Chystáme se na Pisco tour, před srazem se jdeme pokochat tou slavnou lagunou, což je další z mnoha paskvilů tady v Peru.
Místní oáza s lagunou = špinavý rybník se šlapadlama uprostřed písečných kopců.
Jdeme si nakoupit zásoby a prodavač v obchodě je naprosto unešen Kristýnou. Už ve dveřích vykřikuje výrazné “wooow” a ptá se, kdopak je ten šťastlivec, který je tu s tak bjůtifl girl, zda je to její boyfriend. Po chvilce zmatení z nastálé situace se částečně zorientuji a s hrdostí vykřikuji “yes, I’m her boyfriend”. Kikčou okouzlený prodavač mi gratuluje a my můžeme směle pokračovat.
Nasedáme do minibusu a vyrážíme směr La Casa de las Tejas ve městě Ica. Zde se vyrábí tradiční cukrovinka s názvem TEJAS. Skládá se zpravidla z pekanového ořechu, karamelu a čokolády či fondánu. Zase je za tím určitý příběh, který bych Vám mohl povyprávět, ale opět se mi nechce. Jen zmíním, že to byl jeden z darů peruánského prezidenta pro papeže a mělo to úspěch. My tak máme možnost se během okamžiku stát účastníky pořadu Peče celá peruánská země. Za pokynu místní paní Maršálkové vytváříme vlastní TEJOS z pekanového ořechu, karamelu a fondánu a jsme na ně výrazně hrdí. Maršálková do toho zvolává: Thomas, yours is the most beautiful.
Jak je zde železným zvykem, následuje klasické nahnání stáda do krámu, abychom pustili pár soles. Radostně si nakoupíme cukrovinky a pár sušenek (omlouvám se, domů nic nepřivezu, rozteklo by se to apod.)
Mimochodem, Anežka sice pár cukrovinek domů koupila, ale při nástupu do autobusu je rozsedla. 😂
Dále pokračujeme na vinici za místním nápojem Pisco, vyráběným z vinné révy.
Mysleli jsme, že nám představí vinice a způsob výroby nápoje, na který jsou tu tak hrdí. No, mýlili jsme se. Jak myslíte, že to dopadlo? Pokud tipujete obdobu vesnické hasičské zábavy, máte pravdu. Sedíme ve skupince, užíváme si degustaci různých variant Pisco nápoje, proběhne celkem 9 rund s různými panáky a my zkušeně usuzujeme, že Borgoňa nám chutnala nejvíce. V jednu chvílí nastoupí na řadu láhev s průzračnou tekutinou, která voní jako kapalina do ostřikovačů a naše úsměvy v tu ránu zcela ztuhnou. Zvládneme ji a s dalšími rundami střídavě a vyspěle sdělujeme, že chceme jen “un poco”. Degustace je zakončena tzv. Challenge, do které se zapojí asi 6 dobrovolníků (respekt jim). Dobrovolníci musí, za našeho burácení a papouškování slov, kterým ani nerozumíme, vypít panáka a při následné kontrole poctivosti pijáka v podobě obrácení sklenky nesmí ze sklenky spadnout ani kapka, jinak pijan prohrál a dává si povinně dalšího panáka lahodného moku. Zajímavá práce.
Ještě, než celé sezení skončí, tak usuzujeme, že to byl další neuvěřitelně podivný paskvil v podání Peruánců a vlastně moc nechápeme (resp. ani není co chápat), co to jako mělo být a jaký byl smysl toho všeho. Alespoň zjišťujeme, že na vinici prý nemůžeme kvůli proticovidovým opatřením. Aha. Tak hlavně že tu můžeme hromadně oblizovat sklenky s alkoholem a pokřikovat nesmysly.
Degustace končí a my pokračujeme na oběd, kdy pohrdneme nabídkou naší guide, jelikož strýček google nám tiše šeptá: nechoďte tam, nedělejte chybu, budete toho litovat. S Anežkou jsme si dobře vědomi, že tato situace nese název “Zdvižený prst” a tušíme, že by to mohl být nebezpečný zážitek a volíme restauraci dle vlastního výběru. Dan s Anežkou mají vybráno hned a jsou díky tomu první, což je důležité pro rovnováhu planet (ač Dan vlastně ani neví, co si objednal). Já si dávám zkušeně bramboru s curry omáčkou, vajíčkem a salátem. Wow, to byl docela risk. Kikča chaoticky vybírá a zděšeně listuje nabídkou, ale nakonec volí jakousi kombinaci, která ani není v nabídce a vypadne z toho perfektní saltado vegetariano. Dobrá volba, děkuji za podělení se o hranolky.
V minibusu pak dobrou půlhodinu čekáme na naši ožralou guide, tak si alespoň naplánujeme volný čas po návratu do ubytování. Bude to velká zábava, vyrazíme na šlapadlech po místní bláto-laguně. 😍 Už při pomyšlení, jak si to šlapeme po zakalené louži (čti laguně) uprostřed písečných kopců mi vyvolává úsměv na tváři. Paskvil podpořen, naprostá blbost.
Osud nám, v tomto případě, naštěstí v našich plánech nepřál a šlapadla nevyšla. Anežka sice zkušeně vyjednávala o ceně za 15 minut plavby, ale místní loďaři nebyli schopni akceptovat naši nabídku a všechna svá plavidla raději ponechali ukotvena.
Díky zpoždění od naší ožralé guide tak máme možnost se projít okolo laguny, což se ukazuje jako zajímavý zážitek. Každá druhá převlékací kabinka byla zlovolně přeměněna na záchod a voda vypadá ještě hůř, než se zdálo zdáli. S Anežkou máme dokonce takové štěstí, že ve vodě zahlédneme cosi – jakousi obrovskou a záhadnou rybu. Představa, že v tomhle bahňáku žije živočich a ještě takhle vykrmený, je děsivá.
Prcháme od Loch Ness a čeká nás odpolední zábava. Od té samozřejmě očekáváme další z mnoha paskvilů. Chyba lávky. Ožralá guide Sandra nás opouští a my stoupáme pouští do centra písečných bugin, které nám dopřejí adrenalinovou jízdu po dunách, vyšperkovanou sandboardingem. S Anežkou doufáme, že naším řidičem bude snad nějaký klidný důchodce, který si nemá co dokazovat. Hmm, zase omyl, už teď mohu starostlivým mámám prozradit, že jsme chytili úplné hovado, které při jízdě po dunách předjíždí ostatní buginy a troubí na ně, aby uhnuli.
Tak popořadě. Nastupujeme do burácející buginy a pevně si zapínáme pásy. Čekáme blbost, přichází pořádné vzrůšo, které se dostavuje po pár vteřinách jízdy. Připomíná to jízdu na horské dráze, každopádně s výrazně nejistým vývojem v rychlosti pohybu, směru a čehokoliv dalšího, jelikož tady to mají pod kontrolou Peruánci a jejich stroje, organizace, logika a vše okolo. Cestou skáčeme přes písečné převisy a pocit, kdy se řítíme ke kraji a nevíme, co nás za ním čeká, je perfektní a osvobozující. Řveme a ječíme z plna hrdla, všichni si to moc užíváme. Anežka si se mnou přestala povídat a podle vlasů dvou černošek sedících před námi se zdá, že ztratily vědomí. Ha, to bude ještě zábava. Snad neztratí vědomí i řidič. Máme první pauzu, při které se vrhneme na sandboarding, od kterého moc neočekáváme. No, při pohledu na sráz, který máme sjet vleže na břiše hlavou napřed, nám opět ztuhne úsměv na tváři. Vypadá to dost šíleně. Dan se vrhá střemhlav jako první a zvládá bez problémů. Postupně se připojujeme i my ostatní. Všichni zvládáme ve zdraví a s elegancí. Obavy trochu přemáhají Kristýnu, která zpočátku přemýšlí, že raději nepojede. Do toho vstupuje hrdinná Američanka s prohlášením, že by to měla zkusit, protože takovou parádu už nezažije. Sama Američanka tak celou sestavu sandboardistů okoření svou jízdou, kdy se poctivě rozfláká a chvíli nevíme, jestli má rozlámané ruce nebo je OK. Nakonec to vypadá dobře a je hrdinně připravena ke startu na další sjezd, který je nejdelší a nejprudší. Ten už zvládne, je to dobré. Zvládneme ho my všichni, Kikča s výraznou rozvahou, kdy chvílemi brzdí tak intenzivně, že by se po její trase daly sázet brambory.
Následuje další řádění buginou po okolních kopcích s naším řidičem hovadem, s Anežkou už se ani nebavím, jelikož vím, že by stejně nereagovala. Opět zastavujeme a čeká nás poslední “sjezd” po hlavě. Ten se ukazuje jako nejzrádnější, jelikož finální část úseku je rozbořena projíždějícími buginami a muži i ženy bez rozdílu trpí jako zvířata. Kromě komentáře každého jezdce to lze dobře poznat na zpočátku usmívající se tváři, v závěru bolestí pokřivené tváři. I tak jsme to zvládli v pořádku a vyrážíme na závěrečné “skoky” buginou vedoucí k místu pozorování západu slunce. Prý je tady nejkrásnější v celém Peru, tak snad, zkusíme jim věřit. Posoudit můžete z fotek, krásný opravdu byl. Slunce zapadá a my nasedáme do naší rychlé buginy v perfektním technickém stavu. Očekáváme poklidný dojezd, dostává se nám dalšího výživného adrenalinového zážitku. Po dunách chvílemi letíme téměř 100km/h, viditelnost se snižuje a kolem nás dalších 10 bugin. Riziko střetu je minimální. V tom nejlepším a nejrychlejším úseku začalo osazenstvo v zadní části buginy hlasitě a panicky vykřikovat STOP, STOP! Než jsem situaci pochopil, napadlo mě, že některý ze spolujezdců vyletěl při jednom z předchozích nárazů ze stroje. To se naštěstí nepotvrzuje, jedné dámě za námi se však rozpoutal pás, což při takovém stylu jízdy rozhodně není žádná sranda. Byla očividně silně rozrušena, není se čemu divit, tohle pro ni nemuselo dopadnout vůbec dobře. Naštěstí těch pár skákavých desítek vteřin do zastavení buginy zvládla, odmítla výměnu sedadla s někým vepředu a řidiči potvrdila, že je oukej. To rozhodně nebyla (ani po konci cesty), ale nechtěla nám kazit zábavu. Nechtěl nám ji zkazit ani náš řidič-hovado, takže do toho zase pořádně prásknul. Rozjezd byl trochu nervózní, řidič nám chtěl přerušený přejezd vrcholku kopce dopřát celý, takže začal couvat. Se zvukem další burácející buginy někde za kopcem za námi a naším couváním stejným směrem to byl další velký zážitek. Vyskočí tady? Nebo vedle? Trefí nás, netrefí? Dobře to dopadlo. Po pár minutách jsme se dostali zpět do rytmu a při hromadném návratu několika bugin jsme byli ze všech nejrychlejší. Super! Jedna drzá bugina s řidičem důchodcem jela normálně a dovolila si nás zpomalit. To si naštěstí náš řidič nenechal líbit, důrazně ji vytroubil, doprovodil gestikulací, bezproblémově předjel a letěl dál. Tímto náš buggy-výlet končí a s tím i další velký zážitek. Cestou domů se stavíme na nedobrou večeři, dáme si pár piv a jdeme spát. Historku s laundry service vám snad povypráví Anežka v dalším dni. Zítra nás čekají pelikáni, lachtani a kdo ví co ještě.
Tom