Na snídani jedeme zase do včerejší pekárny, zas se nacpeme mňaminkama a jedeme směr Vancouver. Dnes Stawamus Chief nad Squamishem, 200 m převýšení na kilometr, a to jen v přepočtu, většina je na prvním kilometru, zábava.
Začínáme malým problémkem, není dostatek parkovacích míst. Parkujeme tedy trošku dál. Potkáváme dost lidí s takovými divnými zavazadly, které vypadají jako přeložené matrace. Až zpětně, když k tomu vidíme i lezečky, konečně identifikujeme boulderisty.
Po asi 100 metrech přichází chvíle rozhodnutí – povede se nám projít kontrolou v 11 dopo, když máme objednávku až na odpoledne? Dan je totálně zaujatý rozhodnutím, že si ani nevšimne jednoho z kontrolorů, který nás kontroloval včera na Garibaldi lake. Každopádně bez ztráty kytičky procházíme, dnes dokonce bez poučení, jak máme ječet na lidi, kteří odhodí odpadek.
Začíná očistec. Strmé dřevěné schodiště se střídá se schody z kamenů, rozhodně ale pořád prudce vzhůru. Dan nasadí tempo, Anežka drží, já je za chvíli ztrácím z očí. Bolí lýtka, hoří stehna a hýždě, na obličeji se mi udělala centimetr tlustá krusta z potu. Za chvíli zjišťuju, že se mi ale docela dobře dýchá, nohám asi taky došlo, že chvíli ještě jít musí a dostanu se do pomalého ale jistého tempa. Odlovím kešku a D+A potkávám na prvním výhledu, ujišťují mě, že to ještě není avizovaný první vrchol, což by mě ani nenapadlo, ale zřejmě pár smutňáků bez fyzičky to napadlo (nejsme rasisti, takže neškatulkujeme, především ne podle tvaru očí).
Škrábeme se dál, potkáváme první žebříky a řetězy a už jsme na prvním vrcholu. Je tam spousta lidí, ale do našich srdcí se zapsala trojice nekonečně se fotící na výhledu. Ale to nebylo jen tak! Kdepak, tady se trapně nepózovalo, tady šlo především o přirozenost, takže jeden po druhém naprosto nenuceně štrádují tam a zpět a rozhlíží se kolem sebe po té kráse, zatímco další dva zuřivě fotí. Zlatou medaili za pózerství získává kluk, který před tím přirozeným procházením chvíli klikoval, aby mu najely svaly. My tuhle skupinku těžce ponížíme tím, že po jejich půlhodince přirozenosti vybereme místo, uděláme tři selfíčka během dvou vteřin a vítězně odcházíme.
Mezi prvním a druhým vrcholem je cesta značená na českých mapách.cz, ale jinde nebyla, měli bychom se vracet. No, co myslíte? Vyrážíme za obětním předvojem „neznačenou“ cestou. Cesta tu je, ale chápeme, proč ji nevnucují všem – slézá se a následně zas šplhá po skále po kramlích a po řetězech. Dost nás to baví! Potkáváme tu teprve druhou skupinu Čechů. Na druhém vrcholu už je o něco méně lidí, kocháme se výhledem na záliv, něco posvačíme.
Pak vzhůru na třetí a poslední vrchol. Cestou další keška a postupně ubývá lidí, zdá se, že na třetí vrchol už většina lidí kašle. Je to tak, potkáváme tam jen hrstku lidí, dokonce ani žebrající čipmanci tu nejsou, takže rozbíjíme tábor. Dáme si zas něco k jídlu a uděláme si pohodu, s Anež se opalujeme, sejrák si zapomněl opalovák, takže se stahuje do stínu.
Když je nám vyčteno, že se tam zas válíme skoro hodinu, vyrazíme na cestu dolů. Dnes je trek téměř přírodní úkaz, cesta zpět je jiná než ta nahoru, je to pravý okruh, jak ho známe z domova. Cesta dolů vede téměř džunglí, prudce dolů přes sesuté kameny a popadané stromy. Cestou potkáváme i vytažená lezecká lana, lezci jsou ale asi vysoko nad námi, nevidíme je. Na konci se napojujeme na trasu, kterou jsme šli nahoru, a cobydup jsme dole.
Ráda bych na tomhle místě, po všech sestupech, zmínila, že jsem se asi minula oborem, protože moje mrzácké koleno, které si sama tejpuju, do dneška vydrželo, nebolelo ani jednou! Tímto děkuji jemu i svému tejpovacímu talentu.
Kolem zálivu, kde se kocháme ostrovy, míříme do Vancouveru na ubytování. Město nás vítá nemile, hned se zasekáme v zácpě, Dan trpí. Pomalu přejíždíme zelenou zmenšeninu Golden gatu a dojímáme se nad shledáním s Pacifikem po dvou letech.
Pak už projíždíme mezi mrakodrapy, jistě to náš hlavní zájem není, přesto jsme unešení a fascinovaní. Mrakodrap, který dvojnásobně převyšuje všechny ostatní, nese jméno náfuky s největším egem na celém kontinentu (Trump, ehm ehm – prostě si představte, že jsem to zamaskovala kašlem, díky). Zácpa trvá, Dan stále trpí. Potkáváme skupinu fanoušků těžko říct koho a čeho, ale jsou správně echt, něco jako Baníkovci.
S hodinovým zpožděním přijíždíme na ubytování, které trošku složitě hledáme, ale najdeme. Ubytujeme se, vydrbeme a vyrážíme na večeři do vietnamské restaurace, přijde nám to dostatečně kanadské, protože asijská komunita je tu velká a pevně zakořeněná. Vybírám já a získám za to pochvalu od D+A i od vlastního žaludku.
Musíme dnes ještě vyplnit nějaký příjezdový formulář do Německa, samozřejmě i ten český. Sakra, to už strašně smrdí odjezdem. To, že bydlíme na dohled od letiště, tomu dává korunu…
Helča
P.S. Dan i Anežka dvou předchozím dnům dodali fotky, tak se pokochejte, můžete se těšit třeba na Martinu Sáblíkovou.
