Vstávání, jak je dobrým Peruánským zvykem (nic jiného ani nedrží), je nekřesťansky brzo, 4:15 zvoní budík a ve 4:30 máme sraz v „jídelně“ ke společnému odchodu. Uřvanej španěloangličan má samozřejmě zpoždění, prý hledal peněženku s platebními kartami, které nechal na večeři. Ano, jak psala Anežka, až tak ožralej byl. Ne, Anežky karty se nenašly.
Je tma jak v pytli, takže za svitu čelovek skáčeme do prvních serpentin. Někteří nemají čelovky, tak si svítí mobilem, případně spoléhají na čelovky ostatních. Asi neumí číst, nebo nevědí co a kam jedou dělat, přitom je tato skupinka mnohem vyspělejší, alespoň v porovnání se Salkantay trek skupinou. Čest výjimkám (a samozřejmě popírám vše, co Anežka předevčírem psala)!
Na začátku skupinku uzavírám, abychom sbírali ty, co světlo nemají. Tempo je až zoufale pomalé, tak se aspoň kocháme pohledem do tmy, později na začínající svítání. Pauzy jsou každých 15-20 minut, a tak když se trochu rozední, nemáme za sebou ani 2/5 stoupání, a to to jsme na cestě cca 80 minut. Anežka, která je vepředu to nevydrží a vyrazí napřed. Než si toho všimnu, tak už má slušný náskok, asi mi vrací Rainbow Mountain. Zbaběle tedy nechám skupinku skupinkou, naposledy nabízím coca sweets a běžím za Anež. Na začátku má tempo pěkné, ale je vidět, že bez snídaně jí to nechutná, a tak zpomalujeme a jdeme spíš přískoky. Nahoře jsme zhruba v 7, přesně když se začne sluníčko opírat do zad, dáváme tedy nějaké dobroty a čekáme na zbytek skupinky. Poslední dorazí nepřekvapivě poblijóni Italové a paní z UK, ale i ti mají dobrý čas (přesně dle limitu) a nevypadají zle. Paní pro jistotu nadopujeme kokou a za pár minut už lítá v oblacích. Jelikož míří na Salkantay trek, tak jí naši koku přenecháváme, nám už bude k ničemu, je slušně vychovaná, chce ji zaplatit a furt nám cpe Solíky, víc než byla pořizovací cena.
Anežka ztrácí i poslední zábrany, mazlí se tu s pouličníma čoklama, blechy a vši si bude vyndavat sama.
Šup šup na snídani v Cabanaconde, přemístit se do busu, naložit se do horkých bazenů a zbytek už je víceméně shodný s Kikči popisem jejich Colca Canyon Tour (jen ty bazény jsme měli hezčí a větší, byť to bylo cca 200 metrů od sebe).
PS: podvod na voliče – netuším jak počítají hloubku kaňonu, ale já jsem slezl a vylezl cca 1.250 – 1.300 vyškových metrů a to je do 4km dost daleko, myslím…
Další den = další brzké vstávání, věřím, že už to milují všichni. Dneska jen ve 4:30, tak abychom byli na pickup místě v 5:15. V rámci 30 minutového okna, kdy čekáme na dodávku Peru Hop zažijeme jako všude a nesčetněkrát obě verze catcallingu (hlasitý = troubení, tak ale i ten co preferuji, tedy tichý = probliknout dálkovými světly. Holky si myslí, že jim to sluší i po ránu, bohužel pro ně se jedná jen o místní pobídku k nastoupení do taxíku.
Sandwich namísto snídaně obsahuje šunku, holky ji podezřívavě zahodí na chodník, prý pro psa. Cca v 5:35 přifrčí dodávká se stejnou paní a řidičem jako při příjezdu do Arequipa, vevnitř se válí jeden člověk – netuším kde těch 20 minut tedy jezdili….
5:55
Opouštíme Arequipu, krásný a milý město. V buse nás je 8, kapacita je přes 50 lidí – zn. Ideál. Máme pohodlné sedačky a 13 hodin cesty před sebou, někdo spí, někdo se snaží spát, někdo chrápe, někdo si čte, někdo kouká na Netflix.
7:23
Po 90 minutách je možnost nákupu snídaně (hlavně, že včera Anežka nakupovala sušenky se strachem, že nám nikde nezastaví). Máme za sebou 50 km, slovy klasika, tempo je vražedné.
9:30
Od naší guidky dostáváme informace ohledně oázy v poušti kam jedeme, co, kde a za kolik dělat. Zároveň sdílí jídelní lístek, cena je podezřele nízká, dalšího ceviche si tedy dám později.
10:30
Stojíme před uzavírkou, byť ta se zřejmě týká jen našeho busu, všichni ostatní jsou kreativní, berou to bezostyšně zleva, zprava, tu okolo sloupu, tu přes kužel. Místní pracovník, který vypadá jak prcek Jawa z Tatooine jen čumí a nechápe jak mu tam ty lidi proklouzli…po chvilce má nápad, dát kužely blíž k sobě. Bohužel nepokryl si prašnou vedlejšku, kde mu přifrčí další várka. Mr. Jawa je v koncích, jde si sednout na židličku.
10.54
Omluva, je to paní, nikoliv pán.
11:03
Paní hlásí, že už jen „cinco minutos“ = „pět minut“.
11:20
Po peruánský 5ti minutovce frčíme dál.
13:00
Hlásím nudu z Panamerické „dálnice“, nic se neděje. Mám hlad.
14:30
Oběd v letovisku jak na francouzské riviéře. Srabíci jdou do vegetariánských variant, kuře mi přijde naprosto v poradku. Uhlí bereme všichni, zásoby jsou stále veliké.
15:20
Opětovný start putování, prý za 2 hoďky jsme v Nazca, nevěřím že stihneme obrazce za denního světla.
15:25
Stojíme, další uzávěrka.
15:30
Guidka něco nadává. Španělsky neumím, ale tuším co tam bylo.
16:05
Jedeme, řidič(i) busu nadšeně troubí. Auta zezadu zběsile jedou, aby předjeli frontu, doufajíc, že v protisměru už auta odjela.
16:45
Nuda pokračuje, střídam chrupku s dokumentem k 11.09.2001.
17:22
S Anež jsme na pozorovatelně – místa nahoře vepředu. Krajina je nehostinná, poušť kam se podíváš. Vedle silnice pak spoušť z odpadků – zřejmě rituální oběti pro Pacha Mama.
18:05
Z bydílka zpět dolů – kobku utěsnili, lidi tu spí…nuda jede na plné obrátky.
20:10
Je to dlouhý…a už máme hodinu zpoždění, Ica v nedohlednu, poušť stále okolo, spoušť přes tmu nevidim.
21:30
Cíl je tu.
Krásné zpoždění, více než 2 hodiny, miluji Peru. Naštěstí hotel je blízko, výběr jde za holkama, nejsme bohudík v tom dunícím bordelu Wild Rover, ale i tak je to slyšet až sem. Špunty do uší jsou to první, co upoutá pozornost na nočním stolku, uvidíme jestli tu budou mít větší výdrž než v Limě.
