Zatímco Dan stále čekal na vízum a vydali se už s Anežkou na cestu, já pořád držím pozice v Praze a za nimi se vydám až v neděli. Důvod je jednoduchý – letenky kupované o půl roku později na konkrétní datum jsou buď velmi drahé nebo příšerně drahé a já se rozhodla cenu stlačit na co nejnižší, takže letím jindy. Nic se ale neděje, přijdu o Istanbul a romantickou plavbu, kterou bych stejně vynechala. Jsem taková romantická duše a nějaké pitomé plavby při západu slunce mě neberou, já se těším na jídlo.
Abych se tady ale nenudila, snažím se dořešit ještě otázku mého mezinárodního řidičského průkazu. Věc se má tak. Ještě předtím než jsem si koupila letenku a jen jsem naťukla, že bych se na letošní výpravu přidala, řekl Dan „jasně, ale musíš mít řidičák“. Ten já neměla. Nenechala jsem se ale vykolejit a se zpožděním mnoha let (protože jsem dáma, konkrétnější nebudu) se přihlásila do autoškoly a snažila se ji zmáknout ve vymezeném čase. Vyšlo to tak tipťop, že nebylo jisté, že mi ten samotný průkaz stihnou vydat. Ušetřím vás peripetií s načasováním a úřednicemi na příslušném úřadě a přejdu rovnou ke včerejšku. V pátek byla poslední možnost zkusit průkaz vyzvednout. Podle tabulky vydávání se zdálo, že by to mohlo klapnout, ale ejhle. V 8:00 se dveře registru řidičů otevírají a paní z nich hlásí „spadl nám systém, dnes to asi nepůjde, přijďte v pondělí“. Paní úřednice mají svatou trpělivost a přibližně se stovkou lidí diskutují a snaží se vše řešit individuálně. Moje odhodlání bylo zkusit to – čekat do zavíračky v 11 hodin, třeba to naskočí i přes hlášku „dneska to na 90 % nepůjde“. Po třičtvrtě hodiny se to rozběhlo a protože jsem si ve své víře vzala lísteček jako jedna z prvních, jdu hned na řadu. Problém číslo dva: paní úřednice mi oznamuje, že průkaz ještě připravený není, je ale hotový někde vzadu, nechá se uprosit a ještě mě přednostně přehodí ke kolegyni na vyřízení řidičáku mezinárodního. Uf! Bylo to za pět dvanáct, ale Danovu podmínku jsem splnila.
Další problém mě možná čeká na letišti. Jak Dan upozornil, mám nějaký problém s letenkami. Po asi 10-12 úpravách letů jsem chtěla v aplikaci Turkish Airlines potvrdit, že jejich změny beru na vědomí a nechci let měnit ani rušit. Ale objevilo se další ejhle – hláška, že to nejde, mám kontaktovat callcentrum atd. Česká pobočka už je pár let zrušená a do Turecka se mi po Danově historce, jak tam volal on, fakt nechce, takže odhodlaně v neděli vyrazím na letiště a budu doufat, že vše půjde vyřešit na místě. Vyzbrojím se stejně jako na úřednici na registru řidičů – pláč, zoufalý nářek, neprůstřelné argumenty a nebojím s v krajní nouzi použít ani řev. I když si to vybrečím/vyřvu, tak mě čeká ještě nejkratší přestup mého života – v Saigonu 65 minut. Uvidíme, jestli se tam nezaseknu.
Při hromadění věcí k zabalení jsem si posteskla, že Anežka možná pojede do Vietnamu sama, Dan nemá vízum, já se ještě musím pohádat s Turkama a sprintovat přes saigonské letiště – chudák holka… Naštěstí mě během pátečního večera na lezecké stěně zastihla Danova zpráva s potvrzeným vízem. Je to ale klikař! Budu i já?
Dostali jsme se bez problémů do Ameriky, pár dní po otevření hranic nás pustili do Kanady, ale dostat se do Vietnamu, do země, ze které se lidi chtějí spíš dostat pryč, je nějak náročnější a dramatičtější než jsme čekali. Mně nezbývá než doufat, že se s A+D v úterý setkám v Hanoji a tohle není poslední článek, kterým letos naše milé čtenáře oblažím. Čím víc se to ale dramatizuje, tím víc jsem v klidu, a cestovní horečka (nebo aspoň nervozita), která se u mě dostavuje týden před cestou, má už šestý den zpoždění. S trochou štěstí se neobjeví ani zítra.