Včerejší spálení od sluníčka mi paradoxně zlepšilo podmínky na spaní. V mém pokoji totiž nejde vypnout klimatizace a první noc mi bylo až chladno. Na dnešek jsem vlastním tělem topila, takže se to vyrovnalo. A+D mají sníďu v hotelu, já vyrážím na banh mi a vietnamskou kávu do krásného podniku. Opět mě tu provokují přerostlé pokojovky, všechno, co mně doma umírá bolestivou smrtí, tady bez jakékoli péče vesele bují. Monstery v téhle zemi dostávají svého jména, alokacie, která mi umřela za rekordních 8 dní, je tu skoro jako plevel, a panašovaná monstera, jejíž jeden list v Praze stojí klíďo přes 10 tisíc, se tu ledabyle pne po zdi. Nefér! Hraju si s myšlenkou pašování řízků do ČR, ale stejné by mi to chcíplo, achjo.

Vyzvedli jsme si svoje čisté a voňavé oblečení v prádelně (na hlavu za 40 korun) a jedeme vyměnit kola za motorky. A+D volí svoje již z Ninh binh osvědčené skútry, já beru rozkošnou malinkou červenou poloautomatickou Hondu Cub. Je to super žihadlo! Překvapivě se s tím naučím rychle a za jízdy si zpívám „Jezdím bez nehod“, ikdyž za A+D trošku zaostávám. Nejdříve se jedeme podívat na poloostrov za Danangem, ale až na konec nemůžeme, bereme to tedy jako testovací vyhlídkovou jízdu. Naše kůže po včerejšku hoří, Anežka není blbá a vzala si košili, která jí kryje ramena a ruce. Já jsem výrazně blbější a potřebuju si něco takového sehnat. Neseženu, A mi ale cestou kolem hotelu půjčí svou další košili, Dan si bere tričko s dlouhým rukávem z cavingu. Můžeme vyrazit na dnešní highlight – historické město Hoi An, těším se hlavně já.






Cesta nám trvá něco přes hodinku i s mým pomalým žihadlem, najdeme parkování a já se hned dobrovolně chytám do nastražených sítí prodejců. Asi si myslí, jak uhnali pitomého zákazníka, ale netuší, že já měla předem jasný cíl, který mi do hlavy nasadil pořad Objektiv v ČT. Tohle městečko je totiž mimojiné známé tím, že si tu můžete nechat něco ušít na míru za dobrou cenu a za pár hodin. Když nás tedy paní zkásne na parkovišti a nabídne rodinný podnik, nadšeně příjimám a nechám se odvést do obchůdku. A+D nechávám za sebou. Vybírám šaty z nabídky, látku, nechám se celá přeměřit, osmdesátkrát se ujistím, že to bude hotové ještě dnes, platím (no dobře, možná jsem to čekala levnější, ale je to přece na míru) a připojuji se k A+D na oběd. Zatímco já udělala kauf století, oni si ani nestihli objednat. Přijdou mi oba zpruzelí, tak se cítím provinile, že cestou na mě museli čekat, teď zas vybírám šaty, takže čekají znova atd., ukazuje se ale, že je víc než já prudí vedro. To nás prudí všechny…

Po výborných závitcích a méně dobré rýži s vajíčkem se noříme do starého centra. Já po dvou týdnech konečně seženu nějaké pohlednice a známky (takže hurá pro ty, kdo na pohled čekají), kocháme se historickým přístavem a okolními ulicemi zdobenými lampióny. Dan nám ale začíná odumírat, jdeme si tedy radši sednout. Po osvěžení seznává, že by mu bodnul šlofík, zavrhujeme variantu, že pojede zpět do Danagu na hotel, nakonec volí pohodlné a všeobecně výhodné objednání pokoje zde. Prospí se a bude dobrej, jsme rozhodli.
Mezitím s Anež využíváme příležitosti a jdeme šopovat. Anež je mistr ve smlouvání, já jsem slabá, nejen, že skoro nic neusmlouvám, ale ještě si nechám vnutit i co nechci. No, budou z toho nějaké suvenýrky. Kocháme se i historickým centrem, mně tohle město přijde moc zajímavé (bylo to jedno z nejvýznamnějších multikulti obchodních center Asie a zůstalo zachované díky/kvůli tomu, že přístav se časem zanesl, nemohl být dál využívám, centrem se stal Danang, a během válečných řádění zůstalo toto historické městečko nepovšimnuto). Vedro ale zmáhá i nás a hodnou chvíli trávíme na trhu sezením na plastových židlích ve stínu stromu a s plechovkou piva. Pak už se vracím pro hotové šaty a s Anež se scházíme u muzea, kde jsme si prohlédly tradiční kroje z různých oblastí Vietnamu, ale žádanou klimatizaci jsme tam nenašly.








Pak už jde A vyzvednout vyspinkaného Dana, já ještě udělám kolečko po trhu a zase odcházím s plnou taškou, sakra. Už se setmělo a město lampionů, teď už vyloženě zaplavené turisty, se zaplavilo i lampiony. Lidé se vozí v ověšených lodičkách po řece, já to pozoruji z náplavky a přemýšlím, jak dnešní nákup složím do košíku na svém žihadle, a co hůř – jak tohle všechno narvu do krosny. Ve Vietnamu jsme měli zatím málo příležitostí nakupovat a já se první příležitosti chytla až moc. A+D mezitím řeší s místním dědou placení hotelu. Chápejte, zalezli na pár hodin do pokoje, přes noc zůstávat nechtějí, chtějí hned zaplatit a jít. Jak to musí vypadat? Mrk mrk.

Nákupní tašky se mi do košíku povedlo nacpat, ale před startem na zpateční cestu mám problém se zapalováním (řešili jsme to už v půjčovně), ale naštěstí je Vietnam vpodstatě líheň opravářů motorek, tak mi hnedle někdo přispěchá na pomoc. To, že nevím, jak tlačit nenastartovanou motorku, není důležité, na chodníku prostě nasedám a frčím. Vietnam, bejby! Po cestě do Danangu je naštěstí klid a řízení po setmění nám žádné problémy nedělá.
K večeři zazní od A jasný požadavek – v téhle ulici. Volíme fancy podnik, kde mají všechno kromě vietnamského jídla, Anež dává taco, já a Dan vzpomínku na Kanadu – poutine. Anežka nás opouští první, je z dneška řádně zmožena a jde si lehnout, my s Danem to balíme záhy. Do postele se dnes těšíme všichni a hodně. Buďte rádi, že máte v Čechách tak chladno, sluníčko vyčerpává.