LogoMakr-1LDIPM

Den 13 – Tu Lan Cave Encounter (2)

V džungli

Už včera večer mi Dan předestřel plán, jak se bezpečně dostat v noci na záchod. Vzbudíš mě – najdeš si brýle – pak rozsvítíme – posvítíme skrz síťku před stan – zkontrolujeme vizuálně hady a pavouky – zase zhasneme – otevřeme stan – bouchneme botou do podlážky – vylezeme – zavřeme stan – rozsvítí me. A přesně tohle se stalo ve čtyři ráno, kdy jsem se vzbudila uprostřed teplé noci za mohutného hluku vodopádu – při tom se tělu špatně poroučí odložit záchod na ráno. Ještě jsme šli ke stanu Helči, abychom ji kolegiálně připojili k čůrací misi, ale spala tvrdě. U kadiboudek bylo hadů a pavouků přesně nula, takže uf. 

Pavouci jsou tu prý neškodní, jen občas velký jako dlaň. Co se týče hadů, průvodce Thung nás uklidnil slovy – We have a king cobra here in Vietnam! Dont be afraid, some of the species are not posionous. But most of them are. Really my friends – first kick the door before entering toilet.

Snídáme Pho Ga (kuřecí vývar) a palačinky. Němka Lydia si včera zvrkla kotník a celkem kulhá, jiné indispozice hlášeny nejsou. Její britský manžel Richard  je ohledně představy, že má v tomto stavu před sebou náročnou cestu potmě v kluzkých jeskyních, poměrně laxní – prý je to u ní časté. Dokonce si jí posílá i pro kafe. 

Dneska podnikáme plavání v jeskyních – zase v oblečení a tentokrát i s batohem, dokola se Thunga ptáme, co kam zabalit. Když se Lydia popáté zeptá, kam se zrcadlovkou – do vodotěsného vaku se nevejde – už mu z nás trochu tečou nervy. 

Nejprve na gumovém voru prozkoumáváme Tu Lan Cave, jeskyni blízko našeho tábořiště. Název se váže ke ztracenému manželskému páru. Jsou tu krásně vidět jednotlivé vrstvy vápence, i fosílie. Zatím bez koupání jsme uvnitř vysazeni a dál lezeme po svých. Uvnitř je to dost kluzké, místy lezeme úzkými škvírami s pomocí připraveného lana. Uprostřed krápníkové jeskyně je obrovský prostor, jehož dno je naplněné sedimenty z období deštů. Klacky jsou zachyceny i dobré tři metry nad námi. Raší tu pár rostlin – byť v úplné tmě. Jsou tu stonožky, netopýři a pavouci. Thung ukázkově týrá stonožku, abychom cítili amoniak, který ze strachu prdí.  Z jeskyně vylezeme na světlo o kus dál po proudu řeky, vor nás vezme zpátky do tábora.

Tam už bereme batohy a vydáváme se vstříc džungli. Čeká nás další jeskyně, opět částečně plaveme, brodíme, lezeme, bohužel u toho musíme sahat na krápníky. Myslíme si, že se tak celkem ničí, ale vzhledem k rozsahu to tu nikdo neřeší. Pak přijde na řadu skupinové insta focení. Thung to začne organizovat a zahlásí – Who is the whitest here – Anezka – you stand in the middle. Říkám si, že musí být řekové a kanaďan asijského původu, všichni s kůží jako kakao, uraženi. Není mi to moc příjemné a zpětně to podle pořízené fotky chápu, šlo asi o světlou barvu trička. Thungova angličtina má ještě své mouchy. 

Z jeskyně vylezeme a přes řeku plaveme k dalšímu tábořišti, kde se podává oběd. A ten je skvostný – nudle se zeleninou a smažené závitky. Po O máme siestu, řekové jí tráví opalováním, jako jediní pro to mají predispozice. My ostatní se v 39 stupňovém vedru krčíme pod celtou. Kanaďané se vydají z nudy prozkoumat okolí tábořiště, ale ani né po dvou minutách běží zpátky s řevem SNAKE!!! Docela nás to pobaví, prý měl přes metr a malou hlavu. Jsou podělání až za ušima a znovu nikam nejdou. 

Do závěrečné jeskyně se zase plave, ale tentokrát je možnost jet i loďkou, což uvítám, neb jsem si na oběd vzala poslední suché spoďáry. Jsem tedy na pevnině v jeskyni trochu dřív a jdu sama s průvodcem k dlouhému žebříku. Cestou mi ukazuje obří pavouky. Žebřík lezeme v horolezeckém sedáku, řekyně má strach z výšek a z netopýrů, obojího si tu užívá dosyta.

Z jeskyně vylezeme na světlo v místě včerejšího oběda, zázrak. 

Pak už nás čeká cesta džunglí k Tu Lan lodgi. Je hic a vlhko, džungle voní jako ta v botanické zahradě, i zvuky ptáků jsou stejné. 

Cestou od posledního brodu do cíle si hrajeme s citlivkou stydlivou. Kdo nezná,  nejedná se o místní ženu, ale o mimosu pudicu – květinu, co po doteku klopí lístky. Rozeznávám jí ve spleti zeleně, protože mi jí kdysi koupila maminka na nějakém botanickém trhu exotických rostlin. To mě u sebe hodně překvapí, když tu stěží rozeznám banánovník od palmy, dokonce se mi hned vybaví i název. 

V Tu Lan lodgi si dopřáváme sprchu – konečně – dostáváme pivo – konečně – a medaile – je za co. I ta Lydia to dokulhala. Sdílíme fotky, dokonce i s celou cestu mlčícím Taiwancem.

Pak už jedem zpátky do Thomg Na se všemi se loučíme jako staří známí, víme toho o sobě po těch dvou intenzivních dnech dost. Kanaďani byli taky jako my v Peru a taky jako my už se tam znovu nechystají. 

Celá organizace výletu byla perfektní, Dan má slzy v očích, líp by to prý nezařídil. 

Od agentury máme zajištěný i taxík do Da Nang, do něhož hned přesedáme. Jedná se o novou Toyotu Forrunner, pan řidič umí opět anglicky jenom STOP a OK a má pod sebou korálkový potah, jako vystřižený z devadesátek. Pojedem tam asi sto let, na pěkné rovné rychlostní silnici/ dálnici, kde je povoleno 80, jedeme pohoda klídek 60, na pětihodinové trase je to maaalinko nervy drásající. Helča našeho řidiče marně česky hecuje. Dan říká, že líp by to odřídila i jeho babička, tak snad nás taky nevyklopí u Kauflandu.