Dnešek začal brzo, v 5:00 nám ve vlaku zvoní budíky, během 10 minut nás ale nemilosrdně budí i průvodčí, který rozsvítí a zahuláká „Dong Hoi“. Vzbudí to nejen ty, co už vzhůru jsou, ale i naši spolucestující, chudák holka. Kvalita našeho vyspání se asi pohybuje na dost široké škále. U mě dole docela fajn, D+A nahoře trpěli s klimatizací, D prý aspoň spal, A asi moc ne. Další chudák holka. Překvapení dneška hned na úvod: vlak přijel přesně načas! Hustý co? Taky jste to nečekali, jen neříkejte. Řidič nás vyzvedává, jak je domluvené, a kromě Dana nechá zkontrolovat jména i nás s Anež, takže kdyby nás Dan unesl, teď byla příležitost se zachránit. My se ale se Stockholmským syndromem těšíme na dnešní výlet – něco půjdeme, něco poplaveme, budeme prolézat jeskyněmi.
Na místě jsme brzy a nikde nikdo, tak se zatím vysprchujeme a přeskládáme věci, co s sebou, co necháme v kanceláři agentury. Zatímco snídáme, postupně se trousí lidi. Jsme připraveni na dobalení, ale nejsme si jisti, co s cenostmi atd., když v tom náš průvodce zahlásí, že si máme s sebou vzít všechno. Zmateně balíme naše věci roztříděné a rozházené všude kolem a nakladáme do minibusu. Dan nám brzy oznamuje, že neví, jestli má naše pasy. A to jsme mu chtěly svěřit nástěnku! (Ale měl je.) Skupina na výlet tvoří deset lidí – tři fantastické osobnosti z Česka, párek Němců, řecký pár žijící v Kodani, dva hluční Kanaďani a jeden asijat, který jako by tu ani nebyl. Během cesty se seznamujeme (my asociálové se u toho jako vždy ostýcháme) a získáváme základní představu následujících dvou dní. Přijíždíme do kanceláře blíž džungli, kde si můžeme koupit oblečení, protože musíme mít dlouhé rukávy a nohávy a je vedro k padnutí, kolem 35°C. A a D si kupují tričko, protože merino v tomhle horku zní až smrtelně nebezpečně. Přebalujeme věci (balíček, co nám donesou do kempu, batoh, který se s námi namočí s helmou a rukavicemi), podepisujeme lejstra a vyrážíme na cestu.
Začátek cesty je příšerný. Výheň! Jdeme po betonové cestě bez stínu. Ale výhledy na okolní kopce a vodní bůvoly v bahenních lázních jsou skvělé. Abychom neuhořeli, držíme docela tempo. Pak už první brod řekou – nesmíte to na našeho průvodce říct, ale nechal nás jít bez bot. Šli bychom pak v mokrých hodně dlouho. Pak už zalézáme do džungle. Nevím, kam dřív s očima. Ale samozřejmě koukáme hlavně, kam šlapeme, já ani ne tolik kvůli hrozbě zlámaných kostí, ale spíš kvůli hadům. Toho pár „šťastlivců“ (konkrétně Anež a Dan) zahlédne, když průvodce vyděšeně poskočí. Divočinu těžko popisovat, je taková divoká. Posuďte z fotek. Já se teda kochám každou rostlinou a podotýkám, že se mi líbí popínavky. Dan je k popínavkám indiferentní – jeho slova. Kolem poledne přicházíme do jeskyně na oběd. Je tu připravená podložka a na ní rozložené mňamky, skládáme si sami banh mi a závitky. Zajíme to čerstvými banány (průvodce Thung nás učí jíst je s bagetkou, jakože wtf, ale dobrý), sušenkami a pak si dáme pěkně dle vietnamských tradic půl hoďky šlofíka. Nejdřív se kochám velikostí jeskyně, která nám slouží jako místo na oběd, v Čechách děláme haló z každé díry s jedním krápníkem, pak ale také usíná. Mě bohužel šlofík vždycky unaví. Cesta dál vede přes dva větší kopce a ani se nerozkoukáme po hadech a jsme v kempu. Je to krásné místo u vodopádu, který vytéká z jeskyně.
Tím ovšem dnešní dobrodrůžo nekončí! Trochu se v kempu rozkoukáme, s A si dáme kafe ze sáčku 3v1, ale brzy nafasujeme k přilbám ještě čelovky a plovací vesty. Vyrážíme hned do nejbližší jeskyně, kde se naložíme na vor a proplouváme obrovským jeskynním prostorem se spoustou monumentálních útvarů. Pak už pokračujeme po vlastních a jako banda jeskyňářů si na cestu svítíme sami. Průvodce vysvětluje nezvyklé uspořádání vzniklé po zemětřesení. Pak nás všechny fotí v topstrop fotokoutku, ať máme co nasdílet na socky, žejo. Cestu zpět si pěkně odplaveme, ale vesty dost pomáhají. Plaveme za světlem na konci tunelu a průvodci nás u toho fotí. Snažíme se mít kalhoty zastrčené v ponožkách, rukávy v rukavicích, aby na nás nemohly pijavice (a hadi).
Pak už následuje volná zábava, což znamená, že se všichni nejdřív poslušně postaráme o své špinavé a mokré oblečení, výběrově pak plaveme k vodopádu. Jsem slaboučká, takže doplavu asi 4 metry k němu a dál to prostě nejde, makám jak kůň a nehnu se ani o cenťák. Copak bazén s protiproudem, pořiď si vodopád, mami. Večeříme pěkně po vietnamsku, vše je rozloženo po stole a každý si nabírá, co chce, a míchá, jak chce. Zapíjíme to rýžovou pálenkou. To mě těší, protože se můžu opít, aniž bych v noci courala čůrat a vystavovala se nebezpečí setkání s hadem. U večeře k tomu dostáváme i návod, co dělat, když ho potkáme. Kdo mě zná, ví (kdo ne, jistě už z dnešního článku pochopil), že z hadů mám takovou v Čechách poměrně neškodnou fóbii. Tady mě představa setkání s hadem, buď obřím, nebo jedovatým, nebo oboje, ideálně v noci na suchém záchodě, maličko děsí (jsme tu mezi přáteli, takže přiznávám, hodně děsí). Škemrám u A+D, abych na záchod mohla chodit s nimi, a i tak jsem podělaná strachy. Noc u zurčícího vodopádu bude plná přesvědčování „nechce se mi na záchod, nechce!“.
