Po obvyklém small-talku s postarším američanem, který znal nejen Prahu, ale i Bratislavu a ukázal se jako skutečný znalec, když Prahu zhodnotil jako lepší a hezčí (promiň Juraj 🙂 ) jsme šli do vody, která byla studená jako prase, tak jsme se raději plácali na lehátku a kochali se výhledem na krásná a fast foody udržovaná americká těla okolních hostů, kteří klopili jednu Piňa Coladu za druhou se stužkou It´s my Birthday, nebo i jen tak. Dostali jsme hlad, tak jsme šli do restaurace na zdravý brunch a skončili s quesadillou a smaženým kuřetem.
Mezitím jsme obdželi informaci z druhého tábora, že jezdí po tobogánech jako divý a odmítají bazén opustit před setměním, a proto se další program odkládá na neurčito.
Když sme se vrátili k našemu lehátku, které se mezitím změnilo ve válečnou zónu (z jedné strany uřvaní amíci hrající bierpong, z druhé strany jiní amíci fotící se na 333 různých způsobů a z poslední strany ohromné reporbedny, hrající skvělé písně tak nahlas, že si Anežka zacpávali uši i při ležení a s ironickým výrazem chválila můj výběr lehátek. Po chvíli to vzdáváme a vyrážíme na pokoj s tím, že stejně se blíží sraz s holkama.
Ty vyzvedáváme lehce před 14-tou hodinou a frčíme do místní prádelny vyprat věci z předchozích 11 dnů. Sdílíme zážitky z koupaní (ukazuje se, že holky byly v bazénu a na skluzavkách skoro sami s holkama a klukama ze Slovenska a mají hlad). Chvíli špekulujeme jak se obsluhuje pračka, ale projeví se moje duše hospodyně, když to vše zdárně pošteluji a máme na 30 minut vystaráno. Holky tedy odchází na oběd do podniku naproti (něco El Mechikáno, obratem posílají foto Sangríi), Anežka si čte a já lelkuju po prádelně. Zároveň zjišťuji, že včera byl asi den nezávilosti v Mexiku, což by vysvětlovalo to množství bláznivých a opilých mexikánců a relativně vysoké ceny hotelů (vzhledem k tomu, že to byla neděle a čekal sem, že hotely nám budou ještě platit za to, že u nich spíme). Tak jsme usoudili, že Donda Trump je pěknej pokrytec, když mu vadí nektěří mexikánci a jiné tu vítá s otevřenou náručí (mmch, tím jak běží demokratické primárky, tak tu běží často docela vtipné spoty jednotlivých kandidátů a musí říct, že ANO se má ještě hodně co učit…) Věci přendaváme do sušiičky, holky se navrací z oběda a společně sledujeme americkou talk-show (Kelly Clarkson), kde ústředním tématem jsou příběhy chlapce, který se přestěhoval, šel do nové školy bál se, ale pomohla mu skupina starších afroameričanů, kteří ho poplácali po ramenou a druhý je ještě pikantnější – majitel bistra pojmenoval jedno jídlo „My girlfriend is not hungry“ („Moje holka nemá hlad“)…
Pak vyrážíme na nákupy, ze kterých sem osobně celkem zklamán, skoro nic sem nekoupil a ani holky nemají úplně plné ruce tašek, a proto se přesouváme ještě do jiných obchodů na severu Las Vegas, kde nejsem o moc úspěšnější. Konečně se dostáváme do nejznámější zastavárny světa, kde Helča objímá majitele a obdivujeme zaručeně pravého Picassa, Dalího a DaVinciho za pouhých 2.000 – 4.000 USD, no nekupte to…takže boucháme prasátka a kompenzujeme frustraci z předchozích obchodů. Ještě se stáváme svědky prodeje krásného a jistě velmi cenného budíku, u kterého tušíme, že se jedná o vybavení místního hotelu z pokoje, jehož obyvateli došli peníze na automaty a potřebuje trochu škváry (pár dolarů na víc), než se štěstí otočí.
Další zastávkou je vyhlídková věž Stratosphere (slangově Strat (achichouvej)) odkud jsou krásné výhledy na noční Las Vegas a okolní poušť. Zde jsme si jako správní burani z Oregonu našli zábavu v prohlížení si extrémně detailní fotky z vrcholu věže, kterou je možné přiblížit…no hodně přiblížit. Jediná Kačka není srab a tak se vydává i na jednu místní atrakci, ze které má krásný výhled dolů, neboť pod ní už není žádná věž, sklo, nebo nic podobného, snad to bude vidět na nějaké fotce.
Čas rychle utíká a chceme stihnout ještě výbuch sopky před hotelem Mirage, podívat se jako včera na fontánu před Bellagiem a projít jeden z nejbizarnějších hotelů v Las Vegas – Venetian, kde po chvilce parkujeme auto a nestačíme se divit jak kýčovitý a zároveň skvělý tenhle hotel je. Výbuch sopky bohužel nevidíme celý – show zhruba uprostřed ukončili kvůli silnému větru, který šlehal plameny více než bylo záměrem autorů a v bezpečí nebyly palmy, ale ani diváci – škoda. Pak si jdeme dát rychlou večeři do Venetianu a jelikož jsou holky už dost unavené a čeká je ještě menší pochod na hotel, tak se před hotelem loučíme a na fontánu jdeme sami s tím, že ji dnes natočíme na mobil a pošleme dál. No, jak to tak bývá, dnes nebyla kvůli silnému větru funkční ani fontána (nechápu proč, trocha vody nikoho nezabila, kór když je okolo půlnoci stále +/- 30 stupňů.. Toto zklamání si jdeme z Anežkou zchladit do kasina, kde během 2 vteřin Anežka prohrává svoje celoživotní úspory, o kterých sem později zjistil, že byly z mojí peněženky..
Panda
PS: omluvte dnešní gramatické nedostatky (je to samozřejmě alkoholem a ne tím, že můj věrný copywritter již spí)
Edit:
My s Helčou jsme si bazén užily moc! U nás bylo naopak málo lidí, takže jsme si vybraly lehátka na sluníčku, bazén nebyl ledový, ale velmi příjemný a dokonce jsme zaplavaly i pár temp (aby se za mě maminka nemusela úplně stydět). Vedle nás si lehly celkem pěkné slečny, které byly výjimečně hubené, protože zbytek hotelových hostů bychom mohli přirovnat spíše k velrybám, kvůli kterým přetékají bazény. S Helčou jsme ty naše sousedky kladně zhodnotily a seznaly jsme, že si lehly správě ke svým. Pak jsme si lehly a Helča mi nahlas přečetla předešlý den na blogu, načež jsme zjistily, že slečny vedle nás jsou ze Slovenska. Tentokrát jsme se tedy poprvé provařily dřív než druhá strana. Jinak už máme heslo, které se na sebe voláme, když potkáme Čechy nebo Slováky – I’am hungry – anglicky proto, abychom se hned neprozradili.
Pak jsme si každá hezky početla v knížce a vydaly jsme se na tobogány!!! Všechny tři byly super, ale z jednoho jsme měly pořádně zaříznuté spodky a na dalším se jezdilo po břiše, což bylo taky hustý..
Ten náš oběd nám dal celkem zabrat, ale byl fakt moc mňam. A ta sangrie byla nealkoholická a mně trochu připomínala balsamico 😂
Jinak co se týče atrakce na věži, tak jsem čekala, že to bude víc masakr, ale ani nikdo ze skupiny, se kterou jsem měla jízdu, neječel. Místo toho jsem si se sousedkou z Dubaje při rychlém otáčení pěkně povyprávěla a u toho užívala výhled na město 😁.
A ta večeře.. no jak pro koho. Dan s Anežkou si dali asijské nudle a k tomu další maso se zeleninou navíc, takže trochu víc, než si mysleli, že zvládnou, ale nakonec se ukázalo, že Helča je vzorným příkladem návštěvnice restaurace, která by si měla dát položku z menu „My girlfriend isn’t hungry“ a pomohla jim s jejich porcí. Ale to jen proto, že ani jeden z nich nejedí žampiony, takže vlastně odvedla hrdinskou práci! Já jsem si dala poprvé ve státech zmrzku.. byla trochu drahá, ale byly to asi 3-4 naše běžné kopečky. Takže za mě docela vydatná večeře o půlnoci 😁.
Kačka