Počasí vypadá po ránu slibně – neprší a nesněží, byť slunečno si představuji jinak, předpověď tu moc nevychází. Dle včerejších informací jdeme do jámy medvědí na Bald Hills. Trochu jsem popletl navigaci, myslel jsem si, že je to blíže než včerejší hike, takže vyrážíme malinko později, než by bylo záhodno, nevadí. Snídáme v „The Other Paw“ (= „ta druhá tlapka“) a ano, se včerejší tlapkou toho mají hodně společného – konkrétně sortiment a asi i majitele. Obsluha je pomalejší, ale je to dáno množstvím personálu, nikoliv nadšením slečny za kasou, v tý první tlapce byli 3.
Kupujeme zásoby cukru a slaných dobrot a hurá do hor, směr Maligne Lake, kde se vezeme hezky pomaloučku za autobusem. Díky, nebo spíš kvůli (díky Anež), přijedeme na jedno srotiště aut stojících podél cesty, jak zuřivě fotí les. My nic nevidíme, ale vzhledem k nadšení ostatních tušíme medvěda… Sakra, taková šance…
Následně projíždíme krajinou podél Medicine lake (nikoliv ještě Maligne, který posádka vytrvale označuje za Kanadský nádor), kde je opravdu velká plocha lesů shořelá a v autě jede diskuze, zda se jednalo o úmyslný požár, který lesu pomáhá (ať už v boji s kůrovcem, jinou havětí, nebo právě i nekontrolovaným ohněm), nebo tu hořelo omylem, jen bůh a místní ranger zná pravdu.
Při příjezdu na parkoviště u Maligne lake vidíme velké množství aut, tady asi sami nebudeme a skutečně na prvních 2 kilometrech předcházíme asi 10 lidí, některé z kategorie svačinka pro méďu. Začínáme lehkou přednáškou z tématu knihovědy, ale trochu se názorově rozcházíme v tom, zda je možné se naučit číst, aniž by mě to kdokoliv učil, například tím, že furt dokola opisuju písmena, aniž bych je znal, holky tvrdí, že to je blbost, já na základě analogie, kdy jsou lidé, co se dokáží naučit cizí jazyk jen přečtením knihy, aniž by měli jakýkoliv základ, stojím na druhé straně kolbiště. Duel končí bez jasného závěru, nyní googluji na téma Hyperlexia a vypadá to, že jsem byl asi pravdě blíž, ale není to úplně stejný případ, jako byl diskutován, tudíž bych nechal remízu.
U rozdvojky vybíráme delší, ale zato pozvolnější cestu, nechce se nám funět a času máme dost, zkratkou půjdeme dolu. Náhle se H zarazí a ukazuje směrem ke kraji cesty, kde je nějaký pípátko, dle našich ornitologických znalostí okamžitě identifikujeme tetřívka, vidíme podobnost v tomto pipoidním druhu, rozdílnost samčích prdelních per s tím českým krkonošským nás nemůže zmást. Když se rozkoukáme, tak vidíme celý harém, chlapec se nemá špatně. Mám za úkol hlídat útok medvěda, holky fotí (toto rozdělení odpovědností již máme nacvičené), když tu vidím jak se naši předjezdci, kteří měli náskok cca 30-50 metrů vrací dolů, holka se rozhlíží, kluk má v ruce bear spray, tak ještě vtipně prohodím – „ty honí medvěd“. Když se kluk přiblíží, tak proběhne cca následující konverzace:
On: there is big fucking grizzly!
My sborově: fakt? Kde?
On: hned za zatáčkou, vracíme se a půjdeme tou zkratkou
Helča: chceme vidět medvěda?
(bráno jako řečnická otázka, ale i tak spolu s A odpovíme, že si to asi necháme ujít)
On2 (mezitím nás došel jeden mladý pár): vracíte se?
My sborově: jo!
On (ten první co má stále v ruce sprej): ten medvěd byl za zatáčkou, asi tak daleko jak jsem já od vás (pozn. redakce – bylo to zhruba 5 metrů)
Já: dopr*ele
On: yeah man
On2: ok, jdeme taky s váma
On3 (došel další pár): You wanna see a bear? (neslyšel on tu Helču??)
Ona3: No, I don’t!
A tak se nás cca 9 vrací dolů, kde potkáme skupinu důchodců (asijský původ), kteří se ptají, co a jak, ale jak říká Anežka, ty žijou stylem „carpe diem“, případně „mě už je to jedno“, takže se odmítnou otočit a jdou dál. Vzali z naší skupiny minimálně jeden pár s sebou (pozn. redakce – ten pár jsme následně cestou potkali, důchodce nikoliv). Další dvě holky jsme medvědem vystrašili, ptají se, co mají dělat, říkáme, ať to klidně zkusí, utíkat můžou vždy – zkusily a méďu nepotkaly, ten se asi spokojil s rituální obětí Asiatů.
Cestou máme prdelky, jak nám grizzly, případně jeho kámoš nadběhne i na zkratku a nedostaneme se nikam, a asi nejsme daleko od pravdy, na cestě vidíme, jak si tam „odložil“ nálož borůvek, nevíme jen zda spodem, nebo horem, mammalozi (pokud nevíte, kdo to je mammolog, tak nejste cílová skupina tohoto dotazu), poraďte prosím.
Anežka vytahuje další maturitní otázku, tentokrát dopředu avizovaná kupónová privatizace, jsem rád, že jsem si ji včera v noci prolítnul, můžu flexit, byť s rýmičkou se do kopce povídá hůř (teplotu měřím pravidelně, takže můžu s určitou dávkou jistoty tvrdit, že se nejedná o 3. covid). Jakmile opustíme les, tak se opět noříme do sněhu, naštěstí již v menším rozsahu a na vrcholku jsme tak cobydup. Jak ale poznamenala paní z Montrealu, není úplně hezky, ačkoliv mělo být slunečno, tak si na dnešek objednala cestu lodí dole po jezeře, ale jak znalecky dodá – „no, jsou to hory, co?“ a s úsměvem odchází (věk odhaduji na 60, ale v kopci nás dala jak malý děti). Tím pádem se ani my nahoře nezdržíme, rychle se kocháme výhledy, posvačíme až v autě. Cestou dolů je přednáška ze statiky, ale i obecněji ze stavařiny, dozvěděli jsme se něco více o navrhování různých konstrukcí, a nakonec, po nutném absolvování kurzů statiky, dynamiky a geologie i o navštívené atrakci Skywalk, možná, že to ta Anežka i spočítala. Cestou se nic zajímavého nestane, dole jen pobaví pár, který se ptá, kde je parkoviště (ano, jistá podobnost s výletem do Johnston Canyon), když jsme od něj asi 300 metrů.
Dole zavrhujeme původní plán pronajmout si kánoi, je zima (inzerovaných 15° fakt ne-e, auto, nově překřtěné na laciný Porsche Cayenne ukazuje 8°). Jezero ale chci vidět, jdeme na nejkratší hike dovolené: 700metrů vzdálenou vyhlídku, Helča koštuje teplotu vody – ne-e, tady se dneska koupat nebude. U Medicine lake je plánovaná zastávka, kde hraju s Martinou Sáblíkovou „země je lávka“, Helča smáčí nohy, Anežka se snaží udělat fotku, kde nebude vypadat jak Barbra Streisand – všichni jsme úspěšní.
Skáčeme do auta a s Anežky komentářem: „holčičko, co já jsem se nacouval, to tys nenajezdila“ mizíme z dohledu paní řidičce, která na nás na předchozím úseku vytrvale tlačila zezadu, až jsem zajel do škarpy, abychom uvolnili cestu. Po 100 metrech fronta aut = zvíře v blízkosti. Najdeme si tedy svoje místo, vyskakujeme z auta a kocháme se pohledem na medvědici a jednoho malýho medvídka, tentokrát jen klasický black bear – čili ta roztomilá verze.
Snažíme se to i fotit, ale na naše kalkulačky toho moc nepořídíme, ostatní jsou vybavení trošku lépe, obvykle ten objektiv sotva unesou. Když se vynadíváme, míříme už k dnešnímu finále – Maligne Canyon, takže zase – vodopád, soutěska, popadaný stromy, voda, plot. Helča na druhý pokus našla kešku, takže se daří držet dobrou náladu, blíží se ale hlad, takže rychle pryč z kaňonu, rychlá zastávka na vyhlídce na 4 údolí (další keška), obdivujeme další extrémně dlouhý vlak, náš expertní odhad je 5 km, teď sem ale našel, že maximální délka soupravy je zhruba 4 km.…psal sem expertní…
Názor na večeři nebyl moc ucelený, vlastně nebyl vůbec, takže volíme kanadskou (asi?) verzi McDonaldu, A&W, kde, jak se později s Helčou na pokoji shodneme, že to bylo docela dobrý (Anežka měla jeden burger za 2.5 $, takže se asi moc nenajedla, ale určitě ušetřila). Při večeři sledujeme National Geographic, kde jsou životní příběhy nějakých joudů, kteří žijou v pustině Aljašky a hned si nacházíme svého sympaťáka (vyrobil si vlastní lyže / běžky / sněžnice) a třídního nepřítele (jouda, co se dva dny snažil udělat díru do ledu, aby měl přístup k vodě, překvapivě to ale víceměně hned zase zamrzlo). Už jen vymýšlíme postup na další dny, zítra má pršet, takže asi budeme víc sedět v autě….
Dobrou! Panda