V 5:30 nás náš luxusní autobus po 7,5 hodinách cesty vyklopil v Punu. Někteří z nás (Anežka a Tom) celou cestu prospali, zbylí (já a Dan) strávili většinu cesty hledáním vhodné polohy. Autobus byl poloprázdný, každý jsme mohl sedět sám, sedadla byla pohodlná a polohovatelná, v autobuse bylo teplíčko. Puno se nachází 380 km jihovýchodně od Cuzca, na břehu jezera Titicaca, teplota zde v těchto dnech klesá v noci až na -7 st.C. Jezero Titicaca je největší sladkovodní jezero Jižní Ameriky, nachází se na hranici Peru a Bolívie v nadmořské výšce 3812 m. Přes agenturu máme zařízenou snídani v hostelu, kde si i necháváme naše velké batohy a vyrážíme na plavbu speedboatem po jezeře. Loď je trošku starší model, ale značka Volvo, což považujeme za záruku kvality. Před jízdou se dopujeme Kinedrylem. Před vyplutím se seznamujeme s naším kapitánem Jonatánem a průvodcem jménem Tito Castro. Loď nás doveze na jeden z plovoucích ostrovů Uros. Během cesty nám Tito Castro dává španělsko-anglickou přednášku, kterou ale my 4 prospíme. Na ostrůvku nám místní žena názorně ukáže, jak plovoucí ostrovy vyrábějí (ne, nejsou přírodní) a dozvídáme se další informace ve španělštině, kterým nerozumím a opět usínám. Pochytím pouze, že na ostrově žijí 4 rodiny, cca 25 lidí a že nevečeří, protože v téhle nadmořské výšce je málo kyslíku a bolelo by je břicho, a že nemusí platit daně (proto tu asi žijí). Následuje tradiční trh s ručními výrobky a prohlídka jejich domečků – slaměné chatrče, někteří mají dřevěnou postel, někteří jen hromadu slámy. Poté si připlácíme za projížďku tradiční dračí lodí, kterou, jak následně zjišťujeme, pohání motorový člun, což nás trochu zklame. Dračí lodí se dostaneme na ostrůvek s obchodem a restaurací, ochutnáváme místní quinoa bread, ze kterého jsme nadšení. Poté opět naskáčeme do našeho speedboatu značky Volvo a pokračujeme na další tentokrát již pravý ostrov. Během cesty kapitán Jonatán pouští ke kormidlu jiného pána, je malý a nedosáhne nohami na zem, tak snad tam nemá brzdu. Na ostrově nás čeká procházka proložená opět španělsko-anglickými přednáškami Tita Castra, které nikdo z nás příliš nevnímá. Cestou kličkujeme pro změnu mezi ovčími bobky. Na místním náměstí nám domorodci zahrají a zatančí, poté vyrážíme na oběd. K obědu má být pstruh, ze kterého máme zpočátku obavy, ale nakonec si na něm moc pochutnáme. Jako dezert si samozřejmě dáváme černé uhlí. Těšíme se na cestu lodí zpět, při které se hezky prospíme. Dnešní výlet Anežka trefně zhodnotí jako hezký zájezd pro důchodce, dokonce i předváděčka proběhla, akorát místo hrnců nám Tito Castro nabízel čepice. Z přístavu se vracíme zpět do hostelu, kde si připlácíme sprchu. Paní domácí nám dá klíče od 2 pokojů – neskutečný kekel, zlaté spaní v autobuse. Sprcha Danovi s Anežkou teče studená, my máme štěstí na teplou vodu. Po sprše prcháme co nejdříve z pokoje pryč. Máme ještě asi 4 hodiny času do odjezdu autobusu, proto vyrážíme na večeři do jediné gringo restaurace ve městě. Celý den nás provází obavy, jakým autobusem budeme dnes cestovat, jelikož Peru Hop (agentura zajišťující autobusovou dopravu pro turisty) z důvodu malého množství zájemců linku Puno-Arequipa zrušilo a zařídilo nám náhradní dopravu. Děsí nás představa místní veřejné dopravy. Naštěstí po návratu z večeře na hostel nám naše operátorka sděluje, že autobus bude stejný jako včera. Tak snad!
P.S. Autobus byl ještě luxusnější než ten předchozí, jeli jsme první třídou. Organizace byla na jedničku, označený zavazadla, kontrolují aby je nevydali někomu jinému. Před započetím jízdy řidič fouká do alkohol testeru a vše si natáčí na kameru. Nestačíme zírat!